To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Nečestný boj

19. října 2014 v 19:04 | Aya
Život Aya Akira - Nečestný boj
Vyvěste prapory! Po roce a půl jsem napsala pokračování Ayi Akiri. No jsem ráda, že díky Vám jsem se k tomu dokopala. A já pevně věřím, že i nadále budu psát dál =)) Proč, jsem měla tak dlouhou pauzu? Prázdniny a navíc maturira, opravdu poté není čas na nic. =)) Mám chuť se i navrátit k Minci a dopsat ji. =)) A teď k tomuto dílu, ze začátku je to takové menší opakování, něco jako k osvěžení paměti =D no nadále, díky nadpisu, tam bude i boj. =)) Tak ať se líbí. =))





Bylo krásné chladné ráno. Vyběhla jsem ven z našeho domu, podívala jsem se do nebe a točila se s rozpraženýma rukama. Bylo cítit chladno, zima přicházela. Cítila jsem se šťastně. Představovala jsem si sněhové bílé vločky, jak padají všude kolem mě.
Už je to podstatě rok, co jsme v Minato týmu. Jako tým si myslím, že to šlo perfektně, tedy… No, vážně jsme dobře sehraný tým, dokud si Seiji nebo Hikaru nevlezou do vlasů. Ale když opomineme tyhle nesváry, myslím si, že jsme opravdu dobrý kolektiv. I když na tu jednu misi… misi typu C, nemohu zapomenout. Občas se probouzím z nočních můr, jak kvůli mně může umřít Hikaru nebo Seiji. Nikdy si to neodpustím, ale co člověk může dělat, když máte přísně zakázáno používat své Kekkei Genkai, jen proto, že kdysi na nás byl vyhlášený boj, jenže ještě těžší je koukat na své přátelé jak trpí a nemáte šanci jim nijak pomoci. Takovou misi, už bych si vážně nepřála, ale kdo může vědět, co nás ještě v životě čeká?
Je načase ukončit tuhle podívanou a jít na trénink. Tyhle typy tréninků nemám ráda, vždy musím nutit Roka do něčeho, co nechci. Doma trénuji buď s tátou nebo s Yukiem. Yukio není ten, za koho jsem měla, ale myslím, si, že by se mohl změnit, každý máme právo na to se změnit. Změnit se k lepšímu. A proto bychom měli dát šanci každému.
Podívala jsem se směrem ke vchodu do našeho domu, zhluboka jsem se nadechla a vešla. Dům obývá celý náš klan, ale každý máme vyhrazené rodinné úseky, takže se stejně všichni nevidíme a já všechny lidi v klanu ani neznám. Procházela jsem chodbou, dům zel prázdnotou. Otec řešil úřední věci u Hokage a máma šla s Yuri na procházku. Yuri… nemá to sestřička zrovna lehké. Od narození je na nohy ochrnutá a neumí mluvit. Snaží se, ale umí vyslovit jen pár slov. Jediné, co si přeji, aby moje sestřička, jednou pocítila čerstvou trávu na chodidlech.
Prošla jsem celou chodbu a došla jsem na terasu, celý náš dům je postavený na dřevěných kůlech, pod nímž protéká voda. Uprostřed našeho domu máme velký prostor pro naši vodu, místo, které není zastřešené, když se dívám do naší vody, vidím odraz nebe. Je to trochu uklidňující ještě předtím než začne trénink.
"Připravena?" Slyšela jsem Yukiovo hlas, a tak jsem zvedla oči a podívala jsem se na něj.
"Ohayo Yukio-san." Řekla jsem a usmála jsem se na něj. Pomalu jsem vstoupila na vodu, ale nespustila jsem z něj oči. Už neměl tak obyčejné oblečení jako dřív. Teď měl tmavě fialovou vestu a šedivé kalhoty. Kalhoty měl hodně volné, umožní mu se rychle pohybovat. Na obou rukou má návleky, není tak moc nápadné zakrýt znak Ryou na ruce. Já mám na své levé ruce obvaz a to je nápadné.
"Na to jsem se tě neptal." odpověděl Yukio.
"Ale no tak, Yukio, je krásný den na to být odtažitý." Snažila jsem se zlepšit atmosféru.
"Krásný den… na krásný boj." ušklíbl se a na to se vedle něj objevila puma… Jigoku, jeho Ryou. Nezaslechla jsem ho ani vyslovit a ani vytvořit pečeť. Pomalu ke mně kráčeli po vodě, byla jsem moc překvapená na to, abych vyvolala Roka. Voda se začala zvedat a točit se kolem Yukia. V momentě překvapení, kdy jsem chtěla vyvolat roka, do mě narazil proud vody a odmrštil mě ke stěně domu.
"Co…?!" vytřeštila jsem oči.
"Ayo, jsi tak slabá… Věděla jsi, že Ryou můžeš vyvolat daleko silnější než je obvykle?" Yukio ovládal vodu kolem sebe. Sebrala jsem svoji sílu, co jsem měla a vyběhla jsem po terase, abych se mu dostala za zády a stihla tak vytvořit pečeť, ale byl rychlejší. Z boku do mě opět narazil proud a srazil mě k zemi. Vykašlala jsem zbytek vody, co jsem omylem vdechla.
"Nikdo tě nechce, dokonce ani v týmu ne. Jsi moc slabá na to, abys někomu pomohla. Vzdej to."
"Ne! Ne, to není pravda! Já ti nevěřím. Proč jsi tak zlý Yukio?" Opět jsem se rozběhla, ale bylo to marné.
"Já? A zlý? Ale Ayo, já se ti jen snažím pomoct, něco tě naučit. Ukázat ti cestu. Řekni, proč jsi se teď pár dní s tím Seijim neviděla? Proč se Hikaru k tobě chová pořád stejně? Protože jsi slabá, nechtějí s tebou mít nic společného? Ten kdo je slabý, je vždy přítěží…" Yukio pořád pokračoval, ale mě se to pořád opakovalo v hlavě. Ne.. ne… ne… pořád dokola. Přítěž, slabá, odpad…


Začala jsem křičet, ne z Yukia, ale uvnitř mě, v mém těle se začalo něco hýbat. Tohle nezvládnu, bylo to úplně něco jiného. Podívala jsem se směrem, kde stál Yukio připravený k boji. Vedle něj byla puma a najednou jsem je začala ztrácet. Mlha? Jak? Ta bolest mi zatemnila mysl. Skoro jsem to nebyla ani já. Nechtěla jsem bojovat, ale mé tělo jednalo jinak. Po mé pravici vyběhl do mlhy vlk se znakem na čele. Roka! Jak se dostal z mého těla? Mohla jsem si domyslet, že zaútočil. Z levé strany se vynořil Yukio z kunaiem. Mé tělo uskočilo a v ruce vytvořilo vodní kouli. Jak? Yukio se ušklíbl, vyhnul se kouli a zmizel v mlze. Připadalo mi to jako věčnost takhle bojovat, nechtěla jsem, ale nevěděla jsem, jak to ukončit. Čeho jsem si všimla tak mlha začala řídnout. Yukio stál naproti mně s vodními šípy, které následně vystřelil. Všechno se semlelo tak rychle. Roka se vymanil ze spárů Jigoku a rozběhl se směrem ke mně. Vytřeštila jsem oči, tohle nemohu přežít. Najednou mé tělo udělalo složitou pečeť a přede mnou se vytvořila vysoká vodní bariéra, která šípy zastavila, ale i odvrátila proti Yukiovi. Yukio se zdál být dost překvapený a já rozhodně taky. Zdálo se, že šípy Yukia doslovně probodnout, ale neuvěřitelnou rychlostí se před ním zastavil orel a vše se uklidnilo.
Viděla jsem svého otce, jak běží k Yukiovi. Já jsem tomu nemohla uvěřit, to já byla napadena. Co to se mnou bylo, co se vůbec stalo? Nebyla jsem schopna ani vstát na vlastní nohy.
"Ayo, co tě to sakra napadlo! To jsi chtěla Yukia zabít?" přiběhl za mnou otec. Nebyla jsem schopna něco říct. Otec mě zvedl na nohy a já přes jeho rameno viděla, jak má Yukio krvavé šrámy po obličeji. Prohlídla jsem se ve vodní hladině… já vyvázla bez sebemenšího škrábance. Vyděsilo mě to natolik, že jsem se rozeběhla pryč z domu.
Doběhla jsem na své tajné místo a tam jsem se rozbrečela, co to se mnou bylo? Já? Já jsem zrůda? Někdo mě chytl za rameno, lekla jsem se a odskočila jsem. Byl to Seiji.
"Ayí? Co se stalo? Proč…?" snažil se mě uklidnit.
"Nedotýkej se mě! Já… já jsem zrůda!" Snažila jsem se vyhnout jeho sevření, ale nepovedlo se.
"Ššš. Ať se stalo cokoliv, není to pravda." Promlouval mi.
"Yukio… On mě vyprovokoval a já nedokázala jsem ovládat své tělo. Já mu ublížila…" zalykala jsem. Seiji mě chytli za hlavu.
"Ayí nadechni se a pomalu mi to všecko povyprávěj." Díval se na mě zpříma a jeho zelené oči probodávali ty mé. Všecko jsem mu povyprávěla. Vše, co jsem věděla a co jsem mohla. Oba dva jsme nad tím chvíli dumaly a později Seiji prohlásil.
"Nic na tom nemění, že je zmetek." Oba dva jsme se zasmáli a hned mi bylo lépe.

Následující
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ayame - chan Ayame - chan | 20. října 2014 v 19:59 | Reagovat

Konečně!!!! XD Je to boží :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya