To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Červenec 2013

Pár obrázků, ještě ze školního roku =))

12. července 2013 v 14:05 | Aya |  Fotky
Pár obrázků, ještě ze školního roku =))

Tak, jelikož jsem byla nedavno na dovče, takže jsem nestihla přidat pár obrázků, ze školního roku =)) tak tedy, pár vám jich sem hodím =))


Každá mince, má dvě strany - část 10

10. července 2013 v 20:45 | Aya
Každá mince, má dvě strany - část 10

Tak, je tu středa a s tím další díl Mince =)) v tom to díle se objevý nové postavy Sourozenci Yuri a Ryota Shiroyama. Tak ať se líbí =))



Každá mince, má dvě strany





Myslela jsem si, že dnes bude den, jako každý jiný… omyl, byl horší! Byl sice krásný sluneční den, ale to neznamenalo, že takto veselý den bude. Nemohla jsem zapomenout na včerejší večer. Co budu dělat, až se to všichni dozvědí? Takhle mě na škole nikdo respektovat nejspíš nebude… tedy… až na pár výjimek, ty mě nerespektovali nikdy, ale ti dva tu teď nejsou. Nejspíš jsou zase za školou, ani by mě to nepřekvapovalo. Alespoň se s nimi rozčilovat nemusím. Dnes mě, ale čekalo jiné překvapení v tom horším smyslu, ačkoliv jsem o tom ještě nevěděla, tragédie…!
Zamířila jsem si to rovnou do třídy na mé místo, druhá lavice u dveří a připravila si věci na vyučování. Vzala jsem si i knížku, kterou jsem si začala číst, než začne výuka. Do školy jsem chodila vždycky za v času, abych stačila vše zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Ze čtení mě však vyrušilo klepání o lavici. Podívám se, ale nikdo u mojí lavice nebyl.
"Nanami?" slyšela jsem, jak mé jméno někdo zakňoural. Opřela jsem se o lavici, zvedla se a pomalu nakoukla za lavici. Koukaly na mě velké modré oči.
"Lee? Proč jsi pod lavicí? Proč nejsi ve své třídě? Brzy bude zvonit!" řekla jsem ji s velikým překvapením. Lee se začaly lesknout oči, vypadala, že se brzy rozpláče, a taky, že ano.
"Nanami!" vykřikla Lee a vyskočila z pod lavice a objala mě kolem krku. Nevím, do jaké míry to vypadalo komicky, ale koutkem oka jsem pohlédla do třídy… obě jsme byly středem pozornosti.
"Nanami… Máš mě ráda?" odtáhla se Lee od mého krku a podívala se na mě uslzenýma očima. Nevím, co za tím stálo, ale řekla jsem ji po pravdě.
"No, když opominu tvé zbrklosti a lumpáren, co provádíš většinou s Katty, tak ano… ano mám tě ráda." Řekla jsem ji a usmála se na ni.
"Nanami! A… a vždycky bys mě zachránila, že ano?" zeptala se mi, už s vážným pohledem.
"No… ano… ale pokud…" Něco mi na tom nehrálo, ale nic jiného mi říci nezbývalo. Nestihla jsem to však říci, jelikož mi skočila do řeči.
"Vážně bys mě zachránila, ať se stane cokoliv? Ať je to cokoliv?" rozzářily se jí oči.
"No ano, ale…" zase jsem nedopověděla.
"Zachraň mě!! Zmítám se mezi životem a smrtí!! Pokud to nebudu mít pro Kyou-sensei, tak mi nenechá jít dál ve tvých šlépějích! Nanami! Prosím!" Docela jsem zírala na Leeiny grimasy v obličeji, jaké všechny udělala.
"Um, o co jde?" teď jsem byla trošku vedle.
"Uděláš mi úkol z matematiky? Prosím." Rozšířila svůj úsměv a párkrát zamrkala. Vykulila jsem oči.
"Já věděla, že v tom něco…"
"Nanami! Řekla jsi, že mě kdykoliv zachráníš a slova nikdy nevezmeš zpátky. Děkují! Mám tě moc ráda!" řekla mi, položila mi sešit přede mě a se zamáváním vyběhla ze dveří. Nestačila jsem se divit. Když jsem se trochu vzpamatovala, vyběhla jsem za ní a ve dveřích se zastavila a vykoukla ven na chodbu. Už tam nebyla, neřekla mi, ani do kdy to chce, ale i tak úkoly by si měla dělat sama, ale… já to udělám… povzdychla jsem si. Když se na chodbě někdo mihl. Podívala jsem se pořádně, byl to kluk? Jde pozdě? Koukla jsem se na hodiny, už dávno zvonilo! Vyběhla jsem za tím klukem, měl krátké černé vlasy.
"Stůj! Je dávno pozvonění, jak to, že jsi přišel pozdě!" chlapec se otočil. Um, teď jsem si nebyla jistá, ale ten chlapec byl asi trochu zženštilejší, ale nevadí, jen mi zaskočilo, že ho ještě vůbec neznám…. Krátké černé vlasy orámovaly obličej, na levé straně měl připnuté vlasy modrými spony. Obličej doplňovaly černé oči. Uniforma byla chlapecká, akorát místo saka měl svetr. Nechápala jsem, proč v tuto roční dobu nosí svetr, ale to je jeho věc.
"To je má věc, jestli jdu do školy brzo nebo pozdě." Odpověděl s přímým pohledem.
"To je i má věc, já tu udržuji pořádek na celé škole. Jak se jmenuješ? Tebe jsem tu ještě neviděla…" prohlížela jsem si ho s vážným pohledem.
"To můj problém není a teď mě nechte, mohu říci učitelům, že jsi mě zdržela ty a tvým štěbetáním." Otočil se a odkráčel pryč.
"Co… co si to dovoluješ na předsedkyni celé téhle školy!" poslední slova už jsem zařvala do prázdné chodby. Takový drzoun! Vrátila jsem se do své třídy. Učiteli jsem vysvětlila svoji chvilkovou nepřítomnost.
Po vyučování jsem udělala Lee úkol. Byla velká přestávka, takže jsem se procházela po škole. Při procházení jsem se dívala z okna, takže jsem si nevšimla kabelu, který byl natažený přes celou chodbu. Zakopla jsem o něj, jak jinak… myslela, jsem si, že už budu ležet na zemi, ale někdo mě zachytil. Když jsem pevně stála nohama na zemi, podívala jsem se na toho dotyčného, kdo mě chytil.
"Opatrně předsedkyně, měla byste se spíše dívat pod nohy, než z okna." Řekl a usmál se.
"Ty… ty jsi ten! Už mi řekneš tvé jméno?" byla jsem naštvaná, to je ten kluk, co přišel pozdě a byl drzí, a teď se chová, jako by se nic nestalo. Nevím, co tedy dělal, protože měl teď načechranější vlasy, nebo jsem si toho nevšimla. Jedné věci, ale nerozumím, že má teď sako a ne svetr. Možná mu došlo, že je na svetr moc teplo, ale to byla poslední věc, co mě zajímala. Chtěla jsem mu dát trest!
"No, určitě, Vám bych řekl jméno vždycky. Nemám, žádné tajnosti. Jmenuji se Shiroyama Ryotu." Řekl a znovu se usmál, byla jsem naštvanější ještě víc.
"Tak dobře! Ráno za tu tvoji drzost, ti musím udělit trest!" řekla jsem a chytila ho za sako a táhla ho pryč.
"Za drzost? Co jsem udělal? O ničem nevím, tedy přiznám se, že jsem si vzal z jídelny chleba s vajíčkem, ale to je tak všechno!" bránil se Ryota.
"Já ti dám chleba s vajíčkem! Proto jsi přišel pozdě!"
"Pozdě?" zdál být se překvapený, když v tom za ním někdo přišel.
"Ryotu-sama! Musíš s námi na hřiště a to hned!" řekl chlapec, mám dojem, že je z nižšího ročníku, než já.
"No, jak vidíš Otonashi… ulovila mě předsedkyně, tak asi nemohu." Odpověděl Ryota. Hodila jsem po něm pohled, ať ho to ani nenapadne odejít.
"Paní předsedkyně, prosím Vás, je to velmi důležité a jen Ryota nám může poradit, protože je náš kapitán!" Otonashi si přede mě klekl a prosil mě na kolenou.
"Tresty jsou taky důležité, pro moji pověst předsedkyně na téhle škole, jednou odpustím a potom to budu mít na talíři! Jdeme!" Zatáhla jsem Ryota do vedlejší chodby, stačil se ještě na Otonashiho usmát a zažbrblat něco ve stylu "promiň, předsedkyni se neodmlouvá" Táhnu Ryota za sebou, když v tom šahám a v prstech nemám nic. Podívám se za sebe a vidím, jak Ryota s Otonashim utíkají pryč.
"Jen počkej! Já si tě najdu! To ti nedaruju tohle to!" nejlíp se asi půjdu uklidnit do knihovny. Potom si toho pacholka najdu, a to už nebude jen tak ledajaký trest. To si ho vychutnám.
Vlezla jsem do knihovny, a koho nevidím. Začala jsem být rudá v obličeji, chtěla jsem začít řvát, ale v knihovně má být ticho, takže mi nezbývalo nic jiného, než mluvit potichu.
"Co si myslíš, že děláš? Schovávat se v knihovně a pak prý, že tě potřebuji na hřišti! Jdeme!"
"Pšt! Tady jsi v knihovně! Ticho! Nikam s tebou nepůjdu, nejsi moje máma a teď si dej odchod!" řekl Ryota.
"Já ti dám odchod, jdeš se mnou! Napřed si hraješ na nesnesitelného puberťáka, potom na hodného pubertáka! Tak si laskavě rozmysli, co chceš být! A dělej, jdeme!" nějak jsem se neudržela a vážně jsem začala křičet na celou knihovnu. Ryota se zvedl, vystrčil mě ven a zabouchl za sebou dveře. Dveře zaklapli. Zamkl? To si dělá srandu!
Naštvaně, už jsem nevěděla coby. Šla jsem chodbou a každý se mi radši vyhýbal, když v tom přede mnou je velký hlouček holek. Prodřu se kolem nich, abych se podívala, co se tu děje.
"Už tě mám plné zuby! Takhle si ze mě dělat srandu! Napřed chodba, hřiště, knihovna! Škola není holubník, mládenče! Jsi drzý, jak straka, potom zase hodný, milý, tohle si zkoušej na někoho jiného!" už ze mě šla pára, chytla jsem ho za sako a táhla ho pryč.
"Předsedkyně, nerozčilujte se, budete mít vrásky." Řekl mi. Já už zoufalstvím zařvala.

Následující - část 11
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya