To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Ničivá pravidla

29. listopadu 2012 v 23:18 | Aya
Život Aya Akira - Ničivá pravidla

Tak, tady máte další díl, snad jsem vás trošku potěšila *-* vím byla to opravdu velká pauza a chci říci, že v září to byl rok, co jsem začala Ayu psát. *-* S příběhem nechci končit, mám toho hodně, co bych chtěla o Aye zdělit. Tak tenhle díl věnuji všem, hlavně za to, že ste na něj čekali tááák dlouho *-*


Nic jsem neviděla, ale slyšela jsem zpěv ptáčku a cítila jsem, jak se mi jemný vánek pohrává s vlasy po pleti. Pomalu jsem otevřela oči. Nádherně čistá obloha, po které pluly bílé obláčky. Asi dopoledne… hádám. Nedokázala jsem si přesně vybavit, co se stalo. Jeden moment jsem si myslela, že jsem zase ve svém podvědomí, ale kdybych byla, slyšela bych Roka. Kde jsem? Nebe bylo tak nádherné. Jsem snad v posmrtném světě? Takhle to vypadá? Z mého uvažování mě vytrhl Hikarův hlas. Ne nejsem v posmrtném světě. Jsem tu mezi živými. Srdce mi radostí poskočilo, když jsem ho zaslechla. Byl na živu, nic mu není, ale s někým se dohadoval. Přestala jsem vnímat zpěv ptáčků a zaměřila jsem se na Hikarův hlas, co říká. Moc jsem mu nerozuměla. Vlastně ani jedno slovo, ať jsem se na jeho hlas zaměřila, jakkoliv, ale z jeho tonu bylo poznat, že se na někoho zlobí. Nebyl to ten drzý, odtažitý Hikarů, kterého jsem normálně znala. Z jeho tonu, byla opravdu slyšet zloba. Vyděsila jsem se. Jediného koho jsem neslyšela, byl Seiji.
Donutila jsem svoje svaly, aby se napnuli a já se dokázala pohnout. Sedla jsem si a podívala se před sebe. Viděla jsem Seijiho, jak sedí na kameni se sklopenou hlavou. Byl smutný, nebo zklamaný? Nevím, nepoznám to, ale jsem moc ráda, že je taky na živu. Že jsme všichni na živu, ale sensei? Podívala jsem se kolem dokola, ale nikdo nikde nebyl. Svůj pohled jsem opět upřela na ty dva. Hikaru mu pořád něco rozčíleně říkal. Nechápala jsem, nerozuměla jsem, až nakonec Hikaru ukázal směrem, kde sedím. Hned jsem si uvědomila, že mluvil o mne. Seiji se nechtěl podívat, ale nakonec se podíval, v jeho očích jsem viděla bolest.
Hikaru mě zpražil pohledem a když si uvědomil, že jsem vzhůru, šel ke mně. Seiji, když spatřil Hikara v pohybu, po něm vyskočil. Něco mu říkal, ale Hikaru ho neposlouchal a plesknul ho přes ruku, aby se ho zbavil. Nakonec Hikaru došel, až ke mně.
"Co sis sakra myslela? Mohli jsme být všichni mrtvý! Proč jsme tě šli asi zachránit? Proč tě ještě Seiji odnesl do lesa? Jenom kvůli tomu, aby sis zmařila ten tvůj zatracený život? Myslela sis snad, že…" Hikaru slovy vážně nešetřil. Já… neměla jsem žádný slov, neměla jsem obhajobu. Jen jsem na něj upřímně koukala a snažila se vstřebat každé jeho slovo. Než mu do řeči skočil Seiji.
"Hikaru! To přeháníš! Aya za to ne…" Snažil se ho uklidnit Seiji, ale Hikaru se nenechal, napadl Seijho a mluvíl dál.
"Se na ni podívej! Neumí nic, málem jsme kvůli ní zemřeli!" Hikaru chytil seijiho za límec od trika a povalil ho na zem.
"Ale nezemřeli! Kdyby Aya nepřišla…!" Osočil se na něj Seiji.
"Kdyby nepřišla, tak to bylo snadnější! Ale ona se nechá chytit! Ona není Ninja, ale měla by dřepět doma na zadku! A ještě řekni, že nemám pravdu!…" Hikaru ve svých nadávkách pokračoval, ale já už jsem je nevnímala. Vnímala jsem jen jejich pohyby, jak se jeden na druhého osočují, Jak si navzájem ubližují. Jak se nesnášejí. Prali se natolik, až se Hikaruova ruka vyhoupla k mému obličeji. Těsně před mým obličejem se zastavila. Jen jsem zírala. Svírala ji jiná, velká ruka.
"Minato-sensei." Ze mě vypadlo, nic více.
"To už by stačilo." Řekl sensei a povolil stisk, Hikaru si zřejmě uvědomil, co mohl způsobit. Bez toho aniž by něco řekl, se zvedl a odešel. Sensei se na mě podíval.
"Měla by sis ještě odpočinout. Nohy ještě nemáš ještě ve stavu, ve kterém bys mohla chodit dlouhé cesty." Sundal ruku z mojí nohy. Neměla jsem ani ponětí, že se jí dotýká a podíval se na Seijiho.
"S tebou bych potřeboval mluvit." Seiji přikývl a oba dva se zvedly a odešli. Já tam seděla a nemohla jsem si sjednotit myšlenky. Tolik se toho stalo a já nevím z části nic. Vyděsil mě Hikaru. Seiji se mnou nemluvil a sensei je dost vážný. Co se stalo? Dál nešlo přemýšlet, protože jsem z ničeho nic padla na zem a usnula.

Když jsem po druhé otevřela oči, obloha byla zahalena noční černí. Byl večer. Na pravé straně ode mě praskalo suché dřevo v ohni. Sedla jsem si. Viděla jsem opodál spát Hikariho. Na druhé straně ohniště byl jeden spacák a v něm spal Seiji. Senseie jsem neviděla. Zkoušela jsem hýbat nohama. Všechno v pořádku. Potřebovala jsem se protáhnout, ležet celý den na zemi mi opravdu bolí celé tělo. Zvedla jsem se, ale šlo to ztěžka. Kymácela jsem se ze strany na stranu, až jsem se dobelhala ke spadlému kmeni. Opřela jsem se o něj a dívala se na hvězdy. Začala jsem přemýšlet, co se mohlo stát. Co jsem udělala špatně?
Za sebou jsem slyšela šustnutí, rychle jsem se otočila. Někdo tam stál, do obličeje jsem neviděla, protože měsíc za osobou mi to příliš neusnadní, ale podle siluety jsem poznala, kdo to je.
"Sensei?" zeptala jsem se.
"Neměla bys chodit. Můžu si přisednout?" Zeptal se mě.
"Ano." Odpověděla jsem a dál jsem se dívala na hvězdy. Sensei si mezitím sedl vedle mě.
"Přemýšlíš o celé té události?"
"Hai. Za všechno mohu já." Řekla jsem a sklopila zrak.
"Proč děláš ukvapené záběry? Proč si myslíš, že za to můžeš? Pokud vím, tak si moc věcí nepamatuješ." Vyvracel mi odpověď.
"Ale… stačilo to, co jsem slyšela od Hikaru. Je to všechno pravda. Hikaru mě nenávidí. Seiji se mnou nemluví. Vy už… nevím. Možná je faktem, že kdybych se nevrátila na tu louku, tak by byli…."
"Mrtví. Víš, kdybys na tu louku nepřišla, nenašel bych vás rychle. Hikaru sice měl můj kunai, ale někde ho ztratil. Tobě jsem dal taky svůj kunai mezi tvé. Nevěděla jsi o tom, bylo to vlastně takové opatření, potom jsem se díky kunai přesunul a našel vás. Hikaru je jen naštvaný sám na sebe, že nedokázal pomoc a všechny vás zachránit. Seiji se jen bál, proto nemá potřebu mluvit, byl k smrti vyděšený, když tě viděl ležet na louce na zemi. Říkal mi, že jsi nemohla chodit. Byla jsi vážně statečná, chtěla jsi jim pomoci…" nedopověděl Minato-sensei, protože jsem mu nevědomky skočila do řeči.
"Jenže, jenže já nebyla schopná ničeho. Viděla jsem je, jak trpí a nemohla jsem jim nijak pomoci. Zákaz. Tradice. Tohle všechno… k čemu? Neměla bych se stát kunoichi, když na ni doopravdy nemám." Po tvářích se mi skutáleli slzy, které se třpytili ve svitu měsíce, a které jsem se snažila zakrýt.
"Nemusíš se za pláč stydět. Slzy nejsou symbolem slabosti, ale jsou plné emocí, které se chtějí dostat ven. Vyplakej se, udělá se ti lépe. Jen bych ti chtěl říci, že o tvém rodinném tajemství vím. Ví to jen málo Shinobi, ale protože jsem tě dostal do svého týmu, byl jsem obeznámen. Vím, jak to je pro tebe těžké. Znal jsem tě už jako malou a když si jednoho dne běžela s rozevlátými vlasy, celá uplakaná jsi do mě narazila, jsem od té doby věděl, že to nebude lehké. Lidi se k tobě nezachovali spravedlivě, ale stejně tak není celý svět spravedlivý. Proto věřím, že z tebe bude skvělá kunoichi, jen se přes ty obtížné věci, musíš dokázat postarat a já věřím, že to dokážeš." Celou dobu jsem z Minata nespouštěla oči.
"Ale jak? Když... když nemohu…" nedokázala jsem to říct.
"Jak už jsem řekl, je těžké se rozhodovat správně. Ale některé pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Chci říct, že chceš-li zachránit přátele, není nic, co by v tom bránilo, ani žádná rodinná pravidla. Aya, narodila jsi se s Kekkei Genkai, nemůžeš ho v sobě potlačovat kvůli pravidlům. Jestli hrozí přátelům nebezpečí, neohlížej se na pravidla." Domluvil Minato-sensei. Svoje slzy jsem vážně nedokázala potlačit. Šlo to tak rychle. Vrhla jsem se Senseiovi do náruče a vyplakala se. Přitiskl mě k sobě. Potřebovala jsem objetí, naposledy mě objala mamka před misí. Chyběla mi.


následující - Nové přání díl 15
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 30. listopadu 2012 v 16:26 | Reagovat

to je vážně krásný díl. x33 nevzdávej se Ayo! xD příště budeš ta která všechny porazí! xD

2 Wichiten Wichiten | E-mail | Web | 30. listopadu 2012 v 18:19 | Reagovat

luxusní... jako taký.. dojemný ale krásný :))

3 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | Web | 1. prosince 2012 v 19:23 | Reagovat

Strašně moc povedenej díl!*-*

4 Haru Haru | Web | 2. prosince 2012 v 10:53 | Reagovat

Ahojky, u mě na blogu najdeš vyhodnocení soutěže, nové téma a diplomky :)

5 Anne-chan Anne-chan | Web | 7. prosince 2012 v 23:12 | Reagovat

Kyaaaaa to je dokonalej díííl! ♥ už se mooc těším na další! ty máš vždycky tak originální nápady :3 ááá :O objal tě Minato :OOOO *de číst znova*

6 Shiori Shiori | 9. února 2013 v 21:41 | Reagovat

to bylo no NÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁDHERNÝ :-D  už aby byl další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya