To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Mince

3. července 2012 v 22:01 | Aya
Mince


Kyáá Adrin pro mě napsala Kawaíí povídku, opravdu se mi nehorázně líbí *-* Arigato gozaimasu Adrin a vy můžete napsat svůj komentář a nebo na její blog, jak s evám povídka líila *-*

Aya seděla na houpajdě před vstupem do akademie, zase se jí podařilo přijít příliš brzo a ani jejímu, brzo-chodícímu, senseiovi se nechtělo přijít. Nuda pomalu polapila její myšlenky. Vstala. Nemotorně se ohlédla kolem s ponětím, že se tam nějakej ten blud ukáže, jenže ne. Odkryla si znak na ruce, koukla na něj bedlivě a pozorně. Usoudila, že ještě není čas. Nevnímala, že se za ní z ničeho nic objevil Sensei. Dál studovala znak.
"Co je tady tak zajímavého, hm?" špitl do ticha Sensei. Stál lehce skloněný nad Ayou, též koukal na znak.Ta sebou trhla. Ohlédla se od něj, znak se snažila rozpačitě zakrýt druhou rukou a kouskem látky.
"Ale nic, Minato-sensei! Nic!" vyštěkla rychle Aya a skoro panicky si sedla zpět na houpajdu. Ta se zhoupla a Aya nakonec skončila na zemi. Minato jí s mrknutím sledoval.
"Takže nic, fajn," řekl nakonec moudře, Aya kývla a postavila se, opět a zas. Na zemi se jí to nelíbilo. Byla o tolik menší jak Minato-san a co teprv Seiji a Hikaru? Ti kdyby ji viděli válet se po zemi , chytili by záchvat smíchu. No Hikaru by se ušklíbl, Arogantní tupoš.
"Sensei?" zeptala se po minutce ticha Aya. Minato jí věnoval onen pohled, kterým se dívá pokaždé na Kushinu, ten milý pohled.
"Copak?" pobídl ji.
"Jakou mám šanci, že porazím nějakého Jounina?" zeptala se zaujatě. Minato zamrkal, pak se zhluboka nadechl a zamyslel se. Aya čekala na jeho odpověď.
Akorát se chystal ze sebe něco vyšťourat, když mu do řeči skočil známý hlas jednoho člena z jejich 7. týmu.
"Ty bys dala klidně i Hokageho, Aya-chan…" řekl tak zasněně. Aya se ohlédla na větev nad sebou.
"Seiji…??" zamrkala. Seiji seskočil z větve dolů, postavil se proti Aye i Minatovi. Seiji se jen usmál. Minato taktéž.
"Už nám chybí jen---" ale nedořekl Sensei větu.
"Jsem tu!" ozval se i Hikaru, dělajíc, že na větvi seděl už od 2ranních. Aya nadzvedla obočí. Seiji se zamračil a pomyslel na to, jaký je Hikaru strašný blb. I Hikaru zamýšlel stejně o Seijim. Naštěstí dřív, než se stačila strhnout nějaká rvačka, vložil se do toho Sensei a svým klidným pohledem je schladil.
"Myslím, že jste dost staří na to, abyste pochopili, že když se vám dívka líbí, tak že se musíte předvádět," utrousil a pokýval hlavou. Aya mrkla.
"Jsme Chuuninové, měli byste se chovat… víc jako Chuuninové," zamumlala. Seiji se na ní povídal, uznal pravdu. Hikaru si ještě nehodlal pobrat, proč je to tak, no ok, prostě jsou Chuuniny, fajn.
"NO dobrá, Ayo, protože si to ty, nechám toho, jakožto moudrý," zamumlal Hikaru a významně si odkašlal.
"No jistě," zabručel otráveně Seiji. "Zase on smetanu…" pronesl pro sebe. Aya se na Hikarua usmála. To Seijiho zabolelo ještě o trochu víc. To on se snažil o Ayino srdce /myšleno její Lásku ;)/. Bylo to na něj dosti kruté.
Minato odkašlal, aby mu mladí Chuuninové začali věnovat pozornost, kterou ztratil.
"No ale nepřišli jste sem, abyste se hádali! Přišli jste sem, abyste splnili jednu misi. Je mi jasné, že to sami nezvládnete a proto půjdu s vámi jakožto doprovod. Ne, že bych vám nevěřil... ale prostě pro jistotu, stále vás mám tak nějak pod dohledem," založil přitom ruce v bok, Aya jen pokývla. Nikdy jí přítomnost Senseie na misích nevadila. To samé lze říci o Seijim. Jen Hikaru měl problém. Takhle se nebude moci dostatečně předvést.
"Minato-sama, co je vlastně naší misí? Myslím, že jste to dosud neprozradil. Ni Včera, ni dnes...." pobídl Minata Seiji a poohlédl se na Ayu. Ta se se zaujetím podívala na Minata.
"No je to mise, při které se vydáte do skryté písečné, za úkol je položeno, že musíte sebrat nějakou starodávnou Minci, prý je cenná..." zabrblal Minato.
"Víc nic?" zeptala se Aya.
"Hele, já vím, že jsem skvělej Sensei a vím vše.... ale ne, nic víc...." ohradil se překvapivě rychle Minato.
"Je to jen mince, co s ní může být?!" vyštěkl Hikaru.
Minato povzdechl, proč se ta dnešní mládež musí na všechno ptát?!
"Můž přivolat mrtvé," odvětil.
"K čemu? Mrtvý budou mrtvými," optal se i Seiji, který, né že by nevěřil, si to chtěl jen objasnit svou metodou.
"No, však snad tu minci pak sám neužiješ, Seiji," pousmál se až tajemně Sensei. Hikaru i Seiji mrkli, Aya jen omylem upustila Kunai, který vyndala z batohu, který měla připravený vedle Houpajdy.
"No ale tím se teď nemusíte zabývat, jen vám řeknu, že než drazíme do Písečné, rozdělíme se na dva týmy, které určím už teď, je to kvůli pozdějším neshodám. Rozděleno bude takto. Já a Hikaru, Aya a Seiji. My s Hikaruem si vezmeme na starost krytí, vy dva se postaráte o získání mince, ale hlavně při tom buďte opatrní. Víte... je to dost nebezpečné a teď si i nejsem jistý, jestli by nebylo lepší, kdyby s námi šel i Naruto," naznačil Minato posici. Seiji se vítězně pousmál. On bude v Týmu s Ayou, udělá na ni dojem, určitě! "No a taky vidím, že už jste si přitáhli věci, že Aya Akiro? ... No o to líp, vydáme se rovnou na cestu. Hlavně žádné šarvátky, jasné?" dořekl.
"A půjde tedy Naruto?" poptal se Hikaru.
"Ne, zvládneme to i bez něj!" mlaskl si Minato. Aye proběhla u hlavy kapka. Hlavně, že říkal, že je to nebezpečné.
A po pár minutách.... Skupinka už se dala do pohybu. Se zamáváním opustili pozemek Akademie, po dalších minutách i celou Listovou. Šli a šli. Lesem. Cesta nebyla nikterak prochozená, dalo by se říci, že se Minato nudil, tak je vzal nějakou zapeklitou cestou. Seiji několikrát zakopnul o jakýsi kořen, Aye se nehorázně nutkalo po zjištění Senseiovi volby cesty. Maskování. Nebo... nic víc ji nijak nepřipadalo normální. Asi prostě aby nebyli odhaleni hned. Což by se určitě moc nehodilo.
Trmáceli se asi 9hodin bez přestávky a nutno říct, že toho už 3-jouninů měla dost a to vyrazili kolem 8 ranní, takže bylo asi 5 odpoledne, ale slunce zalézalo rychle. O Minatovi to nelze říci, ten si skoro poskakoval radostí. Jenže najednou Aya vykřikla. Seiji se na ní okamžitě ohlédl a jen s těžkým překvapením zjistil, že Aya za ním není, že zmizela. Hikaru se ohlédl a jen s lehčím překvapením mu z úst vyklouzlo její jméno. Minatův postřeh byl nějak ta-tam, když se ohlédl, čučel v tu chvíli snad překvapeněji jak Seiji, který už právě stál na místě, kde stála i Aya. Bylo to tam, jakoby stál na pohyblivé zemi, nějaké divné lati, nešlo to moc rozpoznat. Hikaru i Minato na něj překvapeně koukli, pak se koukli na sebe a když se otočili z5 na Seijiho… nebyl tam. Zmizel stejně jako Aya. S výjimkou toho, že on nezakřičel.
"Hej!" vyštěkl Hikaru. Minato se na něj pozorně koukl. "Co to má být?! Rozdělit jsme se měli teprve před vesnicí! Cesta není ani v půlce!!" ječel naštvaně Hikaru, neudržel se v klidu.
"No to je jedno… doufám… snad… no ale oni nás najdou, takže jdeme dál," zaručil Minato.
"Nebo jsou mrtvý," utrousil posměšně Hikaru, ale pak jím projela nepříjemná vlna viny. Že jim mohl nějak pomoci, že i Ayu mohl nějak zachránit - to by rovnou bylo, že by si u ní šplhnul, jenže se nezdařilo a ona i ON /myšleno Seiji xD/ jsou pryč a on zůstal na pospas s Minatem.
"No,raději… jdeme dál," snažil se Minato. Hikaru po delším uvážení přikývl, však ti dva - myslí spíš, že Aya - se dostanou do Písečné včas a nakonec to snad nějak ukončí. Jde jen o Minci, ne?
A mezitím v pusto-pusté pr*eli světa, neboli v nějaké podzemní jeskyni, či co, se Aya pomalu probrala. Pootevřela čokoládově hnědé oči a pokusila se posadit, jenže jí to nešlo, měla pocit, jakoby jí k zemi něco drželo, něco asi jako ona. Poohlédla se a vylekaně mrkla, když zahlédla Seijiho s poraněnou hlavou a asi dost krvácejícím ramenem. A to dopadl na ní, neměl na tom být líp? Aya se zpod něj dostala. Okamžitě ho oštetřila za pomocí toho, co měla v batohu a toho, co se naučila za nějaké ty léčivé kousky. Když měla jaksi hotovo ohlédla se jestli někde není východ, nebyl. Povzdechla. Zase pohledem shlédla na Seijiho, stále se neprobral. Aya se obratně postavila. Přešla k jedné stěně a přitiskla se k ní, odposlouchávala. Slyšela divné bublavé zvuky a bylo jí nehorázné horko u stěny a nelíbilo se jí to. Co to mělo pro Krista znamenat?! Odtáhla se od stěny, přeběhla k Seijimu a zatřásla s ním. On pootevřel oči a koukl na ní…
"Ayo…" zamumlal tiše.
"Na to není čas… Seiji, musíme odsud!" vykřikla na něj. Seiji se posadil. Po čele mu stekl pramen krve, který Aya setřela hřbetem ruky. Pomohla mu se postavit. S Batohem na zádech a se Seijim se vydala chodbou, která tam vedla. Doufala, že se brzo dostanou odtud pryč a že se setkají se zbytkem týmu.
Hikaru se trmácel lesem a snažil se ignorovat Senseiovy otravné poznámky ohledně mise. Měl vztek, proč ON sám neskončil s Ayou TAM někde, ale že s ní skončil Seiji. Ale kdyby věděl, jak dvojice dopadla asi by byl rád za to, kde je a že může ty bláboly poslouchat.
"Sensei, za jak dlouho tam asi dojdeme?" zeptal se Hikaru, aby Minata odtrhl z blbostí.
Minato nasadil vážný výraz."No, dnes to už nestihnem. Typuji, že tak po zítří, možná zítra pozdě večer…" uvážil Minato a poohlédl se, zda-li nezahlédne kousek slunce přes všechny ty stromy a lisí a větve. Štěstí, jak se zdá, ho opustilo. Povzdech se mu vydral z úst a jen koukl zda nezahlédne aspoň jeskyni, Nebo skálu, nebo vůbec něco, co by mohli použít jako úkryt na noc.
Díky bohu se mu něco podařilo najít a tam se ukryli. Právě včas, protože zanedlouho po tom se roztrhla oblaka a na zem se spustila nekončící sprcha s vodou. Hikaru seděl u rozdělaného ohniště, co se jim podařilo rozdělat a jen do něj bezduše hleděl. Minato studoval pokyny, které si dosud nepřečetl. Při štěstí tam nebylo nic zlého, škodlivého nebo jakkoliv jinak zarážejícího pro Senseie a jeho již skoro Jouninové. Avšak zatím stále Chuuninové. Hikaru se přesto nezajímal o misi, která by mu mohla zaručit Jouninský post, ale místo toho se zabýval myšlenkou zcela odlišnou. Přemýšlel nad Senseiovou myšlenkou o tom, aby sám Seiji nemusel minci použít. Kam tím poukazoval? Chtěl tím snad nějak naznačit, že by ji později použil třeba na jeho samotného? Myšlenkou, že by byl sám, on Hikaru, mrtvý se mu nelíbila. Také ho napadla myšlenka, že by mohl myslet Ayu, ale to snad ne. To by snad ani nepřipadlo v úvahu. Aya je přeci silná a nenechala by se jen tak přemoci. Za nedlouhou dobu přestalo Hikarua přemýšlení o Aye, o Seijim, o té minci i o ostatních věcech bavit a jen zalehl. Minato ho po chvilce napodobil a taktéž zalehl.
Aya se Seijim dorazili mezi tou dobou k nějakému podzemnímu jezeru. Voda jakoby vyvěrala přímo ze skály, ze šutrů, za kterými nebylo nic jiné krom dalších šutrů a přesto voda byla. Aya pomohla Seijimu, aby se mohl posadit, opírajíc se přitom o stěnu nedaleko vody. Sama přešla až k břehu. Vytáhla kapesník a navlhčila jej. Ohlédla se na Seijiho. Už od pohledu na něj bylo vidět, že ho bolí rány. Opatrně mu sundala těch pár obvazů, jenž mu obpínaly rány a navlhčila zranění kapesníčkem. Pak rány nechala nech nejsou tak svázány, stejnak nekrvácely. Né natolik, aby to bylo životu nebezpečné. Seiji se malátně porozhlédl.
"Jsem… v nebi?" zeptal se tiše. Aya se jen pousmála.
"Ne,jen v jeskyni… ale vše je dobré! Jsem tu s tebou," oznámila mu pohotově. Seiji se krapet pousmál. Zavřel oči. Aya na něj ustaraně koukla a došlo jí, že jen usnul. Stejně byla noc. Sama se vedle něj posadila, opřela se mu hlavou o zdravé rameno a usnula.
Ráno ji probudila menší rána. Pootevřela oči, zjistila, že se neopírá o Seijiho ale jen o batoh. Posadila se pořádně a pozorně koukla kolem. Seiji seděl ve vodě u břehu, kde je mělká voda. Neměl na sobě nic jiné než kalhoty. Seděl poklidně s očima zavřenýma. Rána na hlavě i na rameni se zdály tak v cajku. Aya cítila, jak jí líce nabírají růžové barvy. Dřív nepomýšlela nad tím, že by viděla Seijiho i jinak než jen v čistě oblečeném provedením a on tu najednou sedí, ve vodě, bez trikotu. Na hrudi se mu dokonce leskly vodní slzy a z vlasů odkapávaly třpytivé kapičky. Zhluboka se několikrát nadechla. Cítila své rozbušené srdce. Nepravidelně bilo. Buch-Buch-Buch. To slyšela čistě a jasně.
Pohnul se.
Sama sebou cuknula, rukou svírajíc místo srdce a snažila se jej utišit. Buch-Buch. Utišilo se. Akorát, když Seiji pootevřel jedno očko a poohlédl se na ni. Zamrkala. Seiji se dokonce pousmál. Bylo tak… tak krásné a okouzlující vidět jeho jasné pousmání. Postavil se. Voda z něj stekla a skapala. Přešel k ní. Chytil její horké ruce do svých chladných a stiskl je.
"S-S-Seiji…" vykoktala ze sebe a do ticha.
"Děkuji ti, Ayo…" řekl krátce. Vytáhl ji něžným pohybem na nohy.
"Není zač… a… jak je ti?" zeptala se.
"Je mi fajn," pousmál se. Dál tam stáli, tichá slovíčka si mezi sebou proměňovali.
Zatímco Hikaru a Minato již dorazili do Vesnice. Nebyl čas, aby čekali, až dorazí i chybící 2 členové. Museli se na to vrhnout sami a měli za úkol to zvládnout, nesplést to a přežít. Minato se už brzko vrhnul na partu Ninjů, kteří výslovně zacláněli v postupu do chrámu. Hikaru se tam mezi bojem dostal a pátral po minci. Seč se mu každou minutou oddalovala šance, že by ji našel. Z venku se ozývaly zuřivé nárazy Shurikenů a zaznělo několik srdceryvných výkřiků z bolesti. Hikaru se snažil dál. Najednou ho přímo do očí praštila jasná záře. Krátce se zamračil. Následně zamžoural odkud se záře vydírala a hned se tam vydal. Dosti jej překvapilo, když dorazil k naprosto nestřežené zlaté krabičce. Naprosto nikde nikdo, ani živáčka krom jeho samotného. Natáhl bázlivě ruku ke krabičce a otevřel ji. Uvnitř se zaleskla malá mince, poloměr tak 1cm. Překvapeně mrkl. Vzal ji do dlaně a otočil na rub. Takže měl zjištění, že z jedné strany je vyryta maličká holubica a z druhé, z toho rubu, je na oplátku lebka se zkříženými hnáty. Uschoval ji do brašničky a rozběhl se zase ven, kde se Minato už dokázal vypořádat s celou skvartou Ninjů.
"Mám tu minci!" zaječel Hikaru, když byl už u východu.
"Skvěle, honem pryč," odštěkl narychlo Minato a sejmul posledního Ninju, který se dosud držel na nohou a sám se rozeběhl přímou cestou z vesnice. Hikaru se poslušně vydal za ním. Vyběhli z vesnice a běželi ještě dál. Nezastavovali se skoro nikde, jen po očku se ohlíželi zda-li je dvojice nenašla, ale bez úspěchu. Jednoduše museli běžet, aby se na ně hnedka nepřišlo a aby byli mimo dosah dřív, než Kazegake přijde na onu chybějící minci.
Nakonec se jim podařilo doběhnout do vesnice těsně před půlnocí. Nezastavili se ani nachlup a i oni sami se dost a dost divili, že to takhle rychle stihli. Nehorázné. Ale hned jak mince zaklapala na Hokagině stole, rozlehl se nehorázný křik a jekot zkřížený s vřískotem.
"Jak je možné, že jsi ztratil 2 členy z vlastního týmu ty imbecile?!" zaječela Tsunade a vyskočila ze židle. Minato sebou cukl.
"No… voni zmizeli… sami! A vono.. tamto že… Etooo…!" snažil se nějak rychle odpovědět, jenže zněl jakoby se někdo snažil narvat kočku do vany s vodou. Rozlítly se dveře a dovnitř vtrhla i druhá rudovlasá vychřice. Zprávy se šíří rychle.
"Ty si ztratil Akiru a Seijiho?! Ty Baka! Baka! Ztratit 2 členy!" vyjekla Kushina a praštila Minata po hlavě. Jakoby se mu rozsvítilo.
"DO prkna! Bylo to spíš jakoby se do země najednou propadli! Nebyla to moje vina, sakra! Nemohl jsem NIC dělat! Ale oni se vrátí…" zaštěkal Minato.
"Jak si můžeš být tak jist?!" zaburácela Kushina s Tsunade jednohlasně. Minatovi se až zjevila husina. Jen kdyby věděl, že ti dva jsou tak v pořádku… že… ti dva se dostali ven. A že jsou už na cestě do vesnice ruku v ruce se spokojenými pohledy. Bude jejich tajemstvím, že se oddávali sobě navzájem, že se utápěli v polibcích toho druhého a k tomu se objímali v nádherném a kéž by i nekonečném objetí. Nikdy na to nezapomenou. Došli do vesnice a pro jistotu šli za Tsunade. Těsně, než stačili vejít, rozrazila židle dveře a rozbila se o protější stěnu. Seiji si s Ayou prohodili překvapené mrknutí a opatrně vešli. Spatřili nelítostnou spršku sprostých i nesprotých nadávek od Kushiny i Tsunade. Všechny byly mířeny na Minata, který se celý potil. Bylo na něm vidět, že měl opravdu velký respekt z těch dvou, opravdu nemilosrdných, žen.
"Minato-sensei…" zamumlala do ticha Aya. Minato se ohlédl.
"Ayo! Seiji! Kde ste… JAK ste?!" vyjekl a radostně si tlesknul. Kushina se ohlédla. Hned v ní naštvanost zmizela.
"Kde jste byli?!" vyjekla, místo na Minata, na ně Tsunade.
"V jeskyni," odpověděl hbitě Seiji.
"CO jste tam dělali?!" vyptávala se dál.
"No… spadli jsme tam, ošetřila jsem Seijiho zranění, co měl a .. strávili tam čas?" odsekla Aya, stiskla Seijiho ruku, které se ujala.
"Proč jste nás nedohnali? Cokoliv?! Víte, co jsem si teď musel protrpět?! Děti! Do prkna!" vyjel Minato. Všichni se museli začít smát, když mu hlas vyskočil nečekaně vysoko. Děsný pisklák to byl. Aya se z nutnosti, aby zamezila svému smíchu, pustila do odpovědí. Nebyly nikterak krátké. Minato, Kushina, dokonce i Tsunade pozorně poslouchali, co se děckům stalo. Seiji se nemilosrdně modlil, aby se Aya, třebas jen náhodou, neprokecla, co se průběhem dne událo. Poté, když se jí konečně podařilo příběh zakončit, se musela pořádně nadechnout. Seiji samo sebou taky nepromlčel celou dobu a čas od času sám něco přihodil.
Ke všemu dobrému to Tsunade nehodlala dále rozbírat a všechny propustila domů, přece jen a s uznáním nutno říci, že bylo už po půl druhé ráno. Kushina se odebrala domů za Narutem. Minato se za ní ploužil a přál si, aby se ho jeho milovaný a jediný syn nevyptával, jak bylo na misi. Hikaru se odebral domů již dávno a Seiji s Ayou? Ti se rozloučili polibkem a každý odešel po svém.
A co nakonec bylo s mincí? Tsunade ji dalšího dne uložila do tajného úkrytu, o kterém věděla jen a jen ona. Díky bohu ji nemuseli použít i přes Minatovo počáteční poškádlení. Každý byl rád za to, jak vše skončilo a tímto jejich obří mise končí a začíná nový vztah plný lásky, který prozatím zůstane utajen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 4. července 2012 v 9:16 | Reagovat

To je úžasná povídka!!! ale úplně nehorázně!! xD

2 Dia Darkness de Dionýsos Dia Darkness de Dionýsos | 4. července 2012 v 9:56 | Reagovat

Už četla u Adrin :) Jen mi tam nesedí Minatovo chování a některé psotavy :D Třeba Tsun, že je už Hokage, když Minato ještě žije... A Naruto, že už je na světě, když Minato a Kushina žijou... A i kdyby Minato a Kushina žili, kdyby se vynechala část s Kyuubim a jeho zapečetěním do Naruta, Tak by Tsunade Hokage nejspíš nebyla, pokračoval by Minato :D No, ale to je jedno, je to povídka :D Tam je vše možné :D Je povedená :) Nejvíc mě tam teda deptá Minatovo chování.... Ale je dobrá :)

3 Adrin Adrin | Web | 4. července 2012 v 10:09 | Reagovat

[2]: já vím, já jsem šikovná, ty díly se zapečetěním a to kolem jsem viděla, ale prostě to dopadlo takhle... a mě se chtělo, aby babča byla Hokage :DD a aby byla Kushina, Naruto i MInato spolu jako rodina ... a abych prostě to měla po svym. :DD jsem debil... no což! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya