To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Dáma v chaosu

4. května 2012 v 22:46 | Aya
Dáma v chaosu

Autor: Vívuš = http://viva-nest.blog.cz/

Tak vám sem házím, další Vívinu povídku a jednorázovku *-* mě se moooc líbila, už jen proto, že končí krásně *-* miluju štastné konce *-*=D
Středoškolačka, sedmnáctiletá Valerie. Vynikající studentka, všemi oblíbená, školní idol. Všechny její spolužačky i ostatní dívky z celé školy ji měly jako svůj vzor. Všechny se s ní chtěly přátelit. Chlapci se kolem ní motali, jako by nic jiného neviděli než ji.
Vlasy zbarvené do černa, které měla spletené do dvou copů po ramena, jí rámovaly obličej a ofina nad obočí zvýrazňovala její šedé oči. Vypadala jako porcelánová panenka. Její výška tomu napomáhala, jedna z nejmenších dívek na škole. Když procházela chodbami školy, všechny oči se na ní upíraly. Zdravili ji spolužáci - i učitelé ji měli v oblibě a rukou mávli na pozdrav. Jeden z nich ji měl v oblibě až moc. Neustále ji pozoroval, navazoval s ní konverzace a vždy se usmíval, když jí viděl. Byl to učitel matematiky. Už několikrát v minulosti obviňován za pedofilii, ale pokaždé se z toho dokázal dostat bez úhony.
Valerie jako každé ráno procházela chodbami školy směrem ke své třídě. Všední záležitost. Přikyvovala na odpověď těm, co ji zdravili. Zrak měla sklopený a ve tváři výraz, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Zastavila ji až postava, jež se jí postavila do cesty. Vzhlédla a spatřila tvář kantora. Ano, právě toho, který ji měl tolik v lásce, až příliš. Učitel matematiky. Opět se na ni doširoka usmál. "Valerie, jsem rád, že tě opět vidím…, chtěl bych s tebou mluvit o samotě." S klidným tónem v hlase a rukou kolem jejích ramen se vydal směrem k učebně biologie. Všechny oči na chodbě je pozorovaly, mezi nimi byl i Valeriin spolužák, její nápadník… ostatně jako všichni kluci. Ale měl nutkání ji sledovat, chránit ji. Když se tedy za nimi zavřely dveře od učebny, opřel se o sloup naproti. Nevěděl, co se za těmi dveřmi odehrává. Už delší dobu ale onoho profesora podezříval. Měl starosti o Valerii. Nechtěl, aby se jí něco stalo.
Dlouhou chvíli se z učebny nic neozývalo. Chtěl otevřít a zjistit, co se tam děje. Vykročil směrem ke dveřím a uchopil kliku, bylo zamčeno. Zlehka přiložil ucho k masivnímu dřevu ve snaze něco zaslechnout. Jediné, co uslyšel, byly podivné tiché zvuky. Jako průvan. Přitiskl svůj obličej blíž ke dveřím, ucítil, jak z nich jde chlad. Takový, až mu záda polil studený pot. Proti své vůli se mu začaly hlavou honit nepěkné myšlenky. Podíval se na své nohy, které se nepatrně třásly. Najednou si všiml, že zpod dveří vychází slabý černý kouř. Nechápal to, děsil ho už samotný pocit chladu, ustoupil raději o pár kroků zpět ke sloupoví. Na chodbě už nebylo tolik lidí jako před několika minutami, většina se rozešla do svých tříd.
Otevřely se dveře. Vyšla z nich Valerie, byla v pořádku. Vypadala klidně a vyrovnaně jako vždy. Podívala se na chlapce, který ještě před chvilkou byl vystrašený k smrti. "Gilberte? Jsi v pořádku?," optala se ho, když si všimla jeho vyděšeného výrazu. Chlapec se zasmušile chytil za hlavu a usmál se na dívku, jejíž vyrovnanost vystřídal starostlivý výraz. "A-ano jsem. Co učitel potřeboval?" Vydal ze sebe rozpačitě a stále se jí díval do očí. Valerie byla trochu překvapená. "Ty jsi nás viděl? Čekal jsi na mě? Jen mi chtěl poblahopřát k výsledkům testu…," řekla něžným hlasem a pousmála se na Gilberta. Ten si oddychl a vyzval Valerii, aby spolu šli do třídy. Když spolu odcházeli, zvědavost zavedla jeho pohled do učebny. Svítilo se tam. O katedru se opíral kantor, vybadal zcela nehybně. Na tváři už neměl úsměv, ale prázdný výraz.
Při hodině Gilbert nepřestával Valerii pozorovat. Zrovna přednášela úryvek z poezie. Její hlas ho uklidňoval. Stále ale nemohl přestat myslet na to, co se stalo na chodbě. Co se stalo učiteli. Co byl ten černý kouř, ta mlha? Ve sledování neustával ani o dalších hodinách. Ona stále působila dojmem, že se vůbec nic neděje.
Škola skončila, všichni se rozcházeli domů. Jen Valerie ne. Byla třídní předsedkyní, tím pádem měla na starosti mnoho dalších povinností. Seděla za stolem a dívala se, jak se spolužáci rozcházejí do svých domovů. Všimla si Gilberta, jenž už byl také na odchodu. Když zašel za hradby, pustila se do své práce. Vypisovala papíry týkající se různých klubů a aktivit na škole.
Dveře zavrzaly a otevřely se. Do třídy, kde Valerie pracovala, vstoupilo několik studentů. Jenže takových, kteří očividně nechodili na tuto školu. Podle uniformy se jednalo o chlapeckou školu. Zvedla svůj zrak směrem k chlapcům. "Nemáte právo chodit na tento školní pozemek. Mohu vám snad nějak pomoci?"
Chlapci si jejích slov nevšímali a popošli o pár kroků blíž k ní. "Chaos," vydal ze sebe kluk, který stál v čele jejich malé skupinky. Oči měl zakalené. Ti ostatní také. "Chceme chaos…," opět promluvil.
Náhle se vše kolem vytratilo. Zbyl bílý prostor. Valerie se nepohnula ani její výraz se nezměnil. "Chaos? Toužíte po špatné věci," řekla a sklopila svůj oči. "Chceme chaos. Dej nám ho." Tentokrát začali mluvit všichni na jednou. Rozhlédla se kolem, všude prázdný prostor. Cítila, že je tu ještě někdo. Sundala si jednu ze spon, kterou měla v copu, a hodila ji do bílé prázdnoty, kde se udělala prasklina, tak jako když letící kámen zasáhne zrcadlo. Začaly se sypat střepy a tříštit se. Zbyla tam černá díra, kde stála postava. Byla to postava ženy, neznámé ženy. Krásné. Rudé vlasy po lopatky, modré oči, oblečená v černé košili a sukni nad kolena. "Jak říkají, chaos. Dej nám chaos. Vím, co vlastníš. Pečeť. Pečeť k otevření brány chaosu. Pečeť kter-…," řekla žena, když odhalila obličej a vstoupila do prázdnoty. Přibližovala se k Valerii, zastavila se až ve vzdálenosti několika metrů od ní, ale nedopověděla to, co chtěla říct. "Nemohu, vy…!," skočila jí Valerie do řeči. "…chcete vlastnit chaos? Jeho moc? To je ale nemožné…" "Moc chaosu, je silná. Nezvladatelná."
Náhle bylo všechno pryč. Žena i bílý prostor. Jen skupinka kluků ležela bezmocně na zemi. Slunce zrovna zašlo. Slunce. Probudila jednoho z chlapců, a přiložila mu ruku na čelo. "Jsi v pořádku?" Chlapec se na ni dlouze zahleděl, nakonec přikývnul na souhlas. Probudil ostatní hochy a poté odešli. Nikdo si nic nepamatoval. Nikdo z nich nevěděl, co se právě stalo. Valerie ano. Proč asi byli chlapci pod kontrolou té ženy? Aby dokázala svou moc? Možná… Zbyla ve třídě sama.
Další den bylo všechno při starém - tedy skoro všechno. Všichni ji opět zdravili. Až na jednoho učitele, který do školy vůbec nepřišel. Učitel matematiky. Procházela kolem učebny, kde se to všechno včera odehrálo. Zastavila se. Přemýšlela. Z jejího zamyšlení jí vytrhl až Gilbertův pozdrav. Obdařila ho milým úsměvem a stejně jako včera vyrazili společně ke své třídě.
Prázdný prostor! Zase se objevil. Z ničeho nic. Všechno zmizelo, všichni žáci ale zůstali na svém místě. Nastal velký rozruch. Učitel se snažil své žáky uklidnit. "Chaos.," ozvalo se za dívčinými zády. Otočila se, poznala ten hlas… i tu ženu. Byla stejná jako předchozího dne. Upřela na Valerii pohled. Ženy stojící před Valerií si všimli i ostatní. Nastalo ticho. Prostorem bylo slyšet pouze tiché, vyděšené vzlykání dívek a kroky té ženy. Stála od Valerie jenom několik metrů, tak jako včera. "Chci chaos… A ty mi ho můžeš dát." Všichni její spolužáci nechápavě přihlíželi celé scéně. Jediný Gilbert se odvážil přiblížit se. "Opakuji vám: Nemohu vám vydat chaos. Nemůžete ho ovládnout!" Přitiskla ruce na svou hruď a držela si zápěstí. "Nikdo se tě neptá, jestli mohu chaos ovládnout, nebo ne. Jenom chci, abys mi ho vydala." Gilbert přejížděl pohledem po ženě a Valerii. "Valerie, co se tu děje? Nic nechápu…" Zanaléhal na Valerii a položil jí ruku na rameno. "Nemohu. Nemohu ti to vysvětlit… a vám chaos nemohu vydat." Stále klidná, nespouštěla ze ženy oči. "Tak tě prostě donutím." To byla poslední věta, kterou žena vyslovila. Na tváři se jí objevil úsměv. Valerie náhle napřáhla ruce před sebe a ve dlaních se jí začala točit mlha. Černá mlha, kterou tehdy viděl Gilbert u dveří. Ustoupil od Valerie, až zděšením upadnul na zem. Nezmohl se na jediné slovo. Mlha se začala kolem Valerie kupit, houstla a barvila se až do temné černé. Klidně plynula čím dál výš a s ní stoupala i Valerie. Byla metr nad zemí, vypadala jako omráčená. Její zrak byl zakalený. Mlha se z ničeho nic vymrštila ještě výš a utvořila velký mrak, vypadalo to skoro jako černá díra. Mlha se začala měnit na velkou kamennou bránu.
Valerie byla stále jako omráčená. Gilbert nevěděl, co se s ní děje. Ale jedno věděl určitě, to, co se s Valerií děje, má na svědomí ta žena. Donutil své nohy, aby se pohnuly. Rozběhl se směrem k ní. Žena nezpozorovala, že se k ní Gilbert blíží. Byla uchvácená pohledem na proces formování. Gilbert tedy využil situace a srazil ženu k zemi. Rusovláska náhle ztratila kontrolu nad Valerií. Ta ihned nechala mlhu rozpustit a sní i bránu. Snesla se zpátky dolů. Pohledem probodla ženu na zemi. Valeriiny oči se zbarvily do modré, ve větru, kterým kolem sebe vytvářela černou mlhou, se jí copy rozpletly a vlasy začaly volně vlát. Prostorem se začalo ozývat hlasité dunění. Spolužáci si zacpali uši a křečovitě drželi víčka zavřená. "Gilberte, běž, prosím, k ostatním…" Gilbert Valerii okamžitě poslechl a rozběhl se pryč. Žena měla ve tváři šokovaný a vyděšený výraz. "Chtěla jsi ovládat moc chaosu… Říkala jsem přece, že tuto moc ovládnout nemůžeš. Díky tobě se pečeť, kterou jsem chaos držela zpátky, prolomila." Valeriiny oči se zaleskly hněvem a začala se k ženě přibližovat. "Moc chaosu může ovládnout jen ten, kdo byl chaosem vytvořen… Ale protože ty jsi normální člověk, chaos tě odmítá. Žádá si oběť." Čím blíž ženě byla, dunění, co se kolem Valerie vytvářelo, tím nabývalo na síle, mlha kolem ní pulzovala v rytmu dunění. Vystrašená žena se dala na útěk, ale daleko se nedostala. Z mlhy se vynořily železné dráty, které se kolem ženy obmotaly a přitahovaly ji zpátky. "Chaos si žádá oběť…" Opakovala Valerie. Mlha se v mžiku proti ženě vymrštila a celou ji zahalila. Její zoufalý křik přes dunění nebyl slyšet a nakonec ustal. Spolu s křikem ustalo i hrozivé dunění a mlha se rozplynula. Její oči se opět zbarvily do šedé a vlasy splihly na její ramena.
Skupina žáků vytřeštěnýma očima sledovala dívku, nikdo se nezmohl na jediné slovo. Valerie věděla, že to, co se stalo, má být zapomenuto. Otočila se a upřela zrak na Gilberta. "Vím, co jsi ke mně celou tu dobu cítil… Miloval bys mě i po tom, co se stalo?" Hlas se jí začal třást a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Gilbertovi pocity se přece nezměnily. Usmál se na ní a vyšel jí v ústrety. Věděl, že je pro něj stále důležitá a že to, co se stalo, to nezmění. Byl u ní tak blízko. A sevřel ji v náručí. "Budu…" Zašeptal.
Prostor se v ten moment začal rozpadat na střípky. Zmizel. Všichni byli opět ve třídě, leželi na zemi v bezvědomí - až na Valerii a Gilberta. "Vymazala jsem jim vzpomínku na tuto událost… Bude to pro ně lepší," řekla potichu a opětovala Gilbertovi obětí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Dia Darkness de Dionýsos Dia Darkness de Dionýsos | E-mail | Web | 4. května 2012 v 23:54 | Reagovat

Ehm, Děkuju :) Ale tvoje jsou lepší, takže zas tak boží neni :D

2 Saruki Saruki | Web | 5. května 2012 v 0:15 | Reagovat

je nááádherná :-D

3 Saskie Saskie | E-mail | Web | 5. května 2012 v 0:59 | Reagovat

páni... *o* to je skvěle napsané, fakt nádherný! :3

4 Vitoki Vitoki | Web | 5. května 2012 v 1:04 | Reagovat

[2]: děkuju =3

[3]: děkujuu /*3*/

5 Aya Aya | E-mail | Web | 5. května 2012 v 12:54 | Reagovat

[1]: Ale prdlačky =))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya