To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Prázdná Konoha

11. dubna 2012 v 0:12 | Aya
Život Aya Akira - Prázdná Konoha

tadá, napsala jsem po extra dlouhé době, další díl Života Aya Akira no není to super? No pro mě jo =D jelikož nevím, kdy napíšu další =DDD takže já se loučím, dobrou noc a snad se bude líbit *-* Obrázek v tomhle díle nemám *-*



Seděla jsem před Yuri na zemi a hrála jsem si s ní. Skládala kostičky na sebe, to jí nejvíce bavilo. Pořád jsem na ní mluvila. Vyprávěla jsem jí mise, které jsme měli jako tým. No jestli se tomu dá říkat mise, většinou jsme doprovázeli staré babičky a dědečky, nebo jsme museli pomáhat na polích. No prostě žádné zajímavé mise to opravdu nebyli. Yuri si pořád žbrblala své a do toho jejího žvatlání jsem uslyšela prásknutí dveřmi. Rychle jsem se otočila dveře k Yuri do pokoje, byli zavřené, a proto jsem čekala a upírala na ně pohled. "Ayí-chan!" zaslechla jsem své jméno za zavřenými dveřmi, které se v cuku letu rozletěli dokořán. Vytřeštila jsem oči. Dveřmi proletěl chlapec s rozcuchanými vlasy. "Seee-ííí." Řekla normálním hláskem Yuri, která byla šťastná, že ho vidí. "Seiji? Co se stalo!?" byla jsem trochu udivená, že sem vletěl jako tornádo. Ještě, že tu rodiče nejsou, jinak by moc nadšení nebyli, že ani nepozdravil.
"Aya-chan! Aya, prosím musíš mě schovat!" řekl udýchaně a hledal místo, kam by se mohl schovat. Nakonec našel místo za Yuri postelí, kam skočil a hodil přes sebe deku. Stále jsem nic nechápala, proč se chce schovat? Zvedla jsem se a šla k posteli, kde jsem Seijimu stáhla deku. Napřed ji nechtěl pustit, ale nakonec přece jenom ji pustil a rukama se chytil za hlavu.
"Seiji? Proč schovat? Co jsi provedl?" trošku nadzvedl hlavu a kouknul na mě jedním okem. "Ayí. Musíš mi věřit!" řekl.
"Hai, Hai, já ti věřím, vždyť víš, že ti věřím." Koukala jsem na něj a on se pomalu vysoukával ven.
"No, já nic neudělal. Chce mě Hokage. Ale já tam nechci jít sám!" Klepal se jako osika.
"Seiji, když si tě zavolal Hokage, neznamená to, že jsi něco udělal… Počkat. Seiji vyklop to, nebo." Vzala jsem polštář od Yuri a napřáhla jsem se. Byla to naše oblíbena hra. Polštářová válka, ve které jsem vždycky zvítězila, alespoň v něčem jsem vynikala. To se mi ovšem jako k Shinobi hodit nebude. Záporné věc na téhle hře je ta, že musíme vždycky koupit polštáře, nikdy to nedopadlo tak, že by byly v celku.
"Ne, polštář ne. Tak dobře, řeknu ti to. Šel jsem se podívat na zvířátko, ale hned jsem tam odtud odešel. Přísahám." Upřímně mi koukal do očí.
"Na jaké zvířátko." Tuhle větu jsem řekla po slabikách.
"No takové malinké, černé s bílím pruhem na zádech. Je ve vyhrazeném prostoru…"
"Skunk? Seiji, proč ses šel podívat na skunka?" třel si ruce nervozitou. Hodila jsem po něm polštář.
"No tak Seiji! Proč to z tebe musím tahat, jako z chlupaté deky. Co se vůbec stalo?" Naléhala jsem a něj.
"No, Ayí, tak dobře, víš. Tak nějak jsem byl zvědavej, co tam za tou bránou mají. Chtěl jsem jít za tebou, abychom se na to podívali, jenže moje zvědavost byla silnější. Nikdo tam u brány nebyl, jelikož se střídali na stráži. Chytl jsem za kliku, ale nešlo mi to otevřít, tak jsem si stoupl na tu kliku, abych alespoň viděl, co tam je tak tajného. Jenže mojí vahou se klika povolila a ty dveře se otevřeli. Já spadl na zem a uslyšel jsem, jak na mě někdo křičí. Všiml jsem si spousty skunků. Ayí, zajímalo by mě, na co jich mají tolik…" Začal mi vyprávět, jaký byli, i když si myslím,že skunk vypadá jako skunk a ne jinak.
"Seiji! Neodbíhej od tématu. Co se stalo potom." Zeptala jsem se.
"Potom? No, potom jsem zdrhal. A při zdrhání mě ještě zastavil Hikaru, že se mám zastavit u Hokage i s tebou. Já tam, ale nechci!" protestoval.
"Ježkovy oči! Napřed se sem přiřítíš se slovy, že tam nechceš jít sám a teď z tebe vypadne, že tam máme jít oba? Máš to v té hlavě nějaké pomatené." Klepala jsem si na čelo.
"Byl Jsem vyděšený." Konstatoval.
Vzdychla jsem si. Políbila jsem Yuri na tvář.
"Musím jít Yuri. Budeš tu s paní Kagame." Řekla jsem ji a chytla Seijiho za rukáv se slovy "Jdeme." Celou cestu jsem ho musela tahat, jelikož se mu moc za Hokage nechtělo. Na chvíli jsem se musela zastavit. Seiji byl nejspíš rád, jelikož chtěl nejspíš vzít nohy na ramena a utíkat zpět. Já ho ale nepustila.
"Tady něco nehraje." Řekla jsem do větru a dál se rozhlížela po ulici.
"Máš pravdu, tak jdeme zase zpět." Odpověděl Seiji. Já ho ale moc nevnímala.
"Proč tu nejsou lidi. Tohle je nejrušnější ulice v Konoze. A pokud vím, cestou jsme vůbec nikoho nepotkali." Stále jsem se rozhlížela. Všechny dveře a okna od domovů byli zavřená. Něco nebylo v pořádku. Chytla jsem Seijiho a běžela s ním za Hokage, abychom se vůbec něco dozvěděli. Když už jsme stáli přede dveřmi. Zaklepala jsem a slušně pozdravila, Seiji udělal to samé, co já. Vešli jsme do vnitř.
"No to je doba. Vy dva než se uráčíte přijít, tak bude zamořená celá Konoha." Zase ten otrávený hlas a výraz v jeho obličeji.
"Hikaru?" Byl tam on a hned vedle stál náš sensei. "Minato-sensei? Co se děje Hokage-sama.?" Na nic víc jsem se nezmohla. Když jsem se podívala na Seijiho, který až na pozdrav vůbec nepromluvil, jsem nakonec tedy usoudila, že je v průšvihu. Nebo nejen on, ale náš celý tým, jelikož jsme tu všichni včetně senseie.
"Jasně, že se něco děje. Právě tenhle Baka!" ukázal na Seijiho, "Vypustil po celé Konoze, alespoň dvacet skunků, ne-li více. A my teď kvůli němu, musíme všechny ty skunky posbírat, protože…" Sensei dal Hikarovi ruku na rameno.
"To by už stačilo." Řekl Minato a otočil se na Kohage. "Hokage-sama?" Hokage se na nás všechny podíval.
"Jak už tady částečně řekl Hikaru, dostáváte ode mě misi. Posbírejte všechny skunky rozutečené po celé Konoze. Nedávám, nikomu za vinnu, že je někdo, ať už úmyslně, nebo nechtěně pustil. Tohle se stane. Tak jděte na to. Podle počtů od vyšetřovatelů. Mělo by po Konoze běhat 15 skunků. Hodně štěstí při práci." My jsme jen přikývl a vyšli jsme ven.
Bylo to opravdu šílenství hledat po celé Konoze skunky. Naštěstí všechny brány byli zavřené, tak bylo jasné, že ani jeden neutekl. Hikaru a Seiji se pořád haštěřili a do toho jim štěkal Shiori. Nakonec jsme všechny skunky pochytali. Smrděli jsme, až za ušima. Vlastně já potom už ani ne, ještě že mám chakru vody, asi jediná výhoda. Pochytali jsme je všechny ten poslední skunk, byl schovaný venku v koši na prádlo. Shiori to schytal přímo do čumáku, když po něm chtěl vyskočit. Sensei, to všechno sledoval z povzdálí. Ani jednou nám nepřišel na pomoc, ani se mu nedivím. Když jsme zavírali toho posledního skunka. Sensei nás pochválil a my jsme bez žádných námitek šli domů. Seiji mě zase šel doprovodit a já se s ním před barákem rozloučila.
Náročná mise. Těším se, až si lehnu do postele. Zula jsem si v předsíni boty a šla chodbou. V kuchyni se svítilo. Slyšela jsem mámu, tátu a ještě jeden hlas. Nevím to jistě, ale řekla bych, že to je lékařská kunoichi Tsunade-sama. Něco řešili. Přitiskla jsem se ke zdi, a i když bych to dělat neměla, tak jsem poslouchala.
"…nevím kolik času ji zbývá."
"Ale Tsunade-sama. To přece nemůže být pravda. Prosím, najděte nějaký lék. Pomozte jí" Slyšela jsem mamku. Plakala. O čem to mluví?
"Paní Miyako, žádný lék na ochrnutí končetin není. A navíc má nemoc, kterou jsem do teďka nedokázala identifikovat. Postihuje jí to pomalu orgány." V Tsunadině hlase byl slyšet smutek.
"Ale vždyť se její stav lepší. Aya s ní je pořád, když nemá nějakou misi jako Gennin. Dokonce se i učí mluvit. Ona nemůže… Pro Ayu je moc důležitá." Při táhlech slovech jsem se rozbrečela. Věděla jsem, o koho jde. To… To nemůže být pravda. Nejspíš, už jsem se prozradila, jelikož jsem před sebou viděla mámu, tátu a Tsunade.
"Ayo. Co tu děláš?" Mamka mě chtěla obejmout, ale já myla všoku. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Podlezla jsem její ruce a běžela jsem kuchyní ven k vodě Kuria a hledala jsem ty správné dveře. Otevřela jsem a vstoupila. Celá uplakaná jsem zašeptala její jméno.
"Yuri." Tak krásně spala. Ona nemůže umřít. Komu bych se vždycky vypovídala? Nevěřím tomu. Lehla jsem si vedle ní a myslela na to, jak spolu budeme chodit po té nečerstvější trávě v Konoze. Nakonec jsem v objetí usnula s Onee-chan.

Následující - Mise třídy C - díl 11
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 saruki saruki | 11. dubna 2012 v 7:36 | Reagovat

awwww sugoi moc se ti tenhle díl povedl :-D

2 electronic-factor electronic-factor | 11. dubna 2012 v 16:13 | Reagovat

nádherné

3 Aya Aya | E-mail | Web | 13. dubna 2012 v 22:04 | Reagovat

kujíí *-*

4 Sayuri Kijemi Sayuri Kijemi | 15. dubna 2012 v 13:12 | Reagovat

moooc pekní

5 Doragon Doragon | Web | 17. dubna 2012 v 16:21 | Reagovat

Kámo tak skunk zabil xD Prej "Smrděli jsme!" xDD
Ale ta Yuri :(( Kámo na konci jsem byla obsipaná husí kůží. :((( ;((
Ale krásnej dílek!

6 Aya Aya | E-mail | Web | 20. dubna 2012 v 21:39 | Reagovat

=DDD ari *-*

7 Saskie Saskie | E-mail | Web | 30. dubna 2012 v 23:50 | Reagovat

kyáá! dokonalost *.*

8 Aya Aya | E-mail | Web | 1. května 2012 v 16:43 | Reagovat

[7]: Arigato *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya