To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Miluji tě, sousedko! část 7

19. ledna 2012 v 16:42 | Aya
Miluji tě, sousedko!

Nebudu vá napínat =D Další díl je tu a řeknu vám, že už tento příběh mám koíplet dopsaná *-* připravuji pro vás další, ale to vám napíšu zprávu až zítra, dneska ještě musím udělat písmo =) Takže skvělé počení a prosím komentíky *-* Arigato

Ema
Byla hrozná sranda, po dlouhé době jsem se konečně zasmála. Dokonce bych si troufala říci, že zářím štěstím. Byla jsem tu s Markem a hrály jsme Banbington, prostě a jednoduše mě zalila vlna štěstí.
"Když budeš takhle pořád mimo, tak nakonec stejně vyhraju." Řekl Mark a přitom se smál.
"Já dokážu brouzdat myšlenkami a při tom hrát." Zařvala jsem na něj, ale on se nepřestal smát.
"No, jak tak to počítám, tak si připrav čokoládu."
"Co!? Ty to počítáš? Proč?" Nechápavě jsem se na něj podívala skrz sluneční brýle.
"Halo! Em probuď se konečně!" Roztáhl ruce, "vsadili jsme se o čokoládu. A když jsi tak pořád mimo, tak vyhrávám. Chápeš?" Protentokrát se jen usmál. Ježkovy oči, co to se mnou je? Měla bych jít do blázince, tam bych se cítila asi nejlíp.
"Promiň! Omlouvám se. Já jsem jenom… To nic. Teď se soustředím natolik, že ani nebudeš stíhat odpinknout košíček! Takže čokoládu si budeš muset připravit ty! Jedem" Ještě zamumlal něco ve stylu "To rád slyším." A začli pořádně hrát. Tentokrát jsem se na to pekelně soustředila. Řekla bych, že jsme měli zatím takovou remízu, ale kdo to má popravdě v tom fofru počítat. Z naší zapálenosti do Banbingtonu nás vytrhl Jack.
"Ahoj Dětska! Marku jedu za rodiči do nemocnice, podívat se na naši malou sestřičku. Tak nevím, kdy se vrátím. Tak zatím se mějte, ahoj Em."
"Cože? Marku! Vy máte sestřičku? To jsem nevěděla. Tak to ještě budu muset pogratulovat. Kdy se narodila?" To jsem byla, tak dlouho zavřená v baráku, že jsem nevěděla ani o tak důležité věci? Nenávidím Filipa ještě víc.
"Narodila se předevčírem, jmenuje se Emily." odpověděl.
"To je krásné jméno. Těším se, až ji uvidím." Já měla radost i za něj.
"Jasně. Z nemocnice by se měly vrátit pozítří, takže můžeš kdykoliv přijít. A teď jdeme hrát! Je remíza, takže moc nepolevuj." Mark odpinknul košíček a já se musela smát, abych pravdu v tu chvíli mi to nešlo, protože u toho dělal děsné blbosti a bylo mi jasné, že s čokoládou se už můžu rozloučit. V podstatně důležité asi bylo to, že jsem se smála. Jenomže smích mi nevydržel na dlouho.
Naproti mně se řítilo auto. Věděla jsem, kdo to je a proto jsem se nemohla hnout z místa, protože jsem byla jak opařená. "Filip" Ani nevím, jestli jsem to řekla nahlas, nebo jen šeptla. Jen jsem si opakovala, že to není možné. Tak dlouho se neukázal, ani si nepřijel pro své věci. Tak proč? Proč zrovna dnes, tuto hodinu a tuto minutu. Všechno tak akorát pokazí.
Auto jelo stále přímo na mě. Mark musel autu uskočit, slyšela jsem ještě, jak na mne volá, ale nevnímala jsem ho. Teď jsem vnímala jen to auto a člověka, který v něm sedí. Auto zastavilo těsně u mě a Filip rychle vystoupil z auta. Popadl mě za ramena a cloumal se mnou.
"Jak sis mohla dovolit mi vyházet všechny věci! Jak jsi mohla jít ven, zatím co jsem byl pryč! A dokonce se tu taháš s nějakým debilem! Teď hezky půjdeš se mnou domů a tam si to vyjasníme, co bude dál. Je ti to jasný" Z jeho pevného sevření jsem se nemohla vykroutit. Cítila jsem, jak mi sklouzli brýle a upadli na zem. Mezi nás se vloudil někdo třetí. Mark se snažil odtrhnout Filipa ode mne.
"Zbláznil ses?"
"Vypadni! Ty se do toho vůbec nemontuj!"
"Filipe dost! Rozešli jsme se! Já už s tebou nemám nic společného!" Snažila jsem se vykřiknout, přes všechen ten hluk. Najednou se vše semlelo, tak rychle, že jsem akorát viděla Filipa ležet na kapotě svého auta a mě Mark tahal za ruku, ať rychle jdu s ním. Tahal mě do domu, kde bydlí. Koukla jsem se spěšně na Filipa, co dělá. Šel za námi, rozzuřený, jak starý býk.
"Em běž dovnitř prosím." Mark mě strkal do předsíně.
"Marku, prosím nechoď."
"Neboj, dovnitř ho nepustím a na zahradu taky nemůže. Počkej tu." Teprve teď jsem si uvědomila, že brečím. Slyšela jsem jen Marka, jak na Filipa volá, že pokud vstoupí na zahradu, zavolá policii a nahlásí to, jako vloupání. Slyšela jsem ještě Filipa, jak sprostě nadává. Mark vlezl dovnitř a díval se na mě. Připadala jsem si hrozně blbě, když mě tu vidí brečet. Nevím, jestli jsem v jeho očích nezahlédla bolest, ale přistoupil ke mně.
"To ti udělal on?" zeptal se a koukal mi na oko, na kterém jsem měla monokla. Nedokázala jsem něco říct, a tak jsem jen přikývla. V tom bulení opravdu nešlo říct ani slovo. Mark mě objal. Vřelé objetí, to jsem potřebovala. Objetí od nějakého kamaráda. Kdyby tu byla Lee, tak by mě také objala, ale teď byla na Kypru.
Mé nohy najednou tak ztěžkly, že jsem se pomalu sesouvala po zdi na zem. Abych neupadla, Mark mě přidržoval a sedl si hned vedle mě. Stále v objetí jsem si položila hlavu na jeho rameno a vzlykala.
"Už je to dobré. Už je pryč." Utěšoval mě Mark a hladil mě po vlasech. "Už se tím netrap." Špital na mě, tedy nevím, jestli špital, ale mě to přes ty vzlyky bylo špitání, ale mě to tak připadalo. Stále mě pevně objímal. Bylo to pro mě neuvěřitelně nádherné. To jsem potřebovala. Mark sjel jednou rukou po mé tváři a stále mě uklidňoval. Konečně jsem otevřela svoje uplakané oči a podívala jsem se do jeho očí. Měl nádherně tmavě hnědé oči. Hřejivé a teplé. Nemohla jsem se vynadívat. Najednou se sklonil, zavřel oči a políbil mě. Ne jako ten idiot, co mi na prvním rande strkal jazyk do huby. Tohle bylo jen naše hraní rty. Já nevěděla, jestli ho mám nechat, nebo to ukončit. Vždyť ještě nejspíš Filip čeká venku. Měla jsem v hlavě zmatek, ale na druhou stranu jsem si tuhle nádhernou chvíli nechtěla zkazit. Mark je něco jiného. Nakonec jsem si uvědomila, že jsem od malička k němu něco cítila, ale nechtěla jsem ztratit kamaráda.
"Marku." Vyslovila jsem jeho jméno mezi polibky, kterými mě zahlcoval.
"Omlouvám se. Já jsem nechtěl to takhle uspěchat, ale nemohl jsem si pomoc. Promiň mi." Mluvil mezi polibky a nakonec přestal a podíval se mi zhluboka do očí. To světlo, to nádherné světlo v jeho očích.
"Ne. Neomlouvej se…" poslední slova jsem zašeptala, že nebyli ani slyšet. Byla jsem unavená. Políbil mě na čelo a já si položila hlavu o jeho rameno. Před očima jsem si promítla celý dnešek. Filip, Marka a poslední myšlenka padla na Kelty.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Anne-Mary-chan Anne-Mary-chan | Web | 19. ledna 2012 v 22:04 | Reagovat

TO je tak úžasný ty prostě umíš bezvadně psát :) Mohla bych to číst od rána do večera a ani by mě to nepřestalo bavit :D

2 uchihalee uchihalee | Web | 20. ledna 2012 v 16:28 | Reagovat

Krásný Ayo vážně moc :)

3 uchihalee uchihalee | Web | 20. ledna 2012 v 16:28 | Reagovat

Krásný Ayo vážně moc :)

4 Anne-Mary-chan Anne-Mary-chan | Web | 20. ledna 2012 v 17:40 | Reagovat

Tak joo já udělám obojí, napiš mi jenom kolem čeho by se měl točit ten příběh a obrázek udělám taky :D no a jestli mi chceš dělat diplomek.. No já se nechám překvapit co na něj dáš :D

5 Aya Aya | E-mail | Web | 21. ledna 2012 v 1:19 | Reagovat

[1]: Jé strašně moc děkuji =)))

[3]: Děkuji =))

[4]: Jasně =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya