To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Leden 2012

Jsem tak neschopná

31. ledna 2012 v 23:23 | Aya |  Oznámení
Jsem neschopná

No jistě z toho názvu poznáte =DD Proč jsem neschopná? No protože jsem dělala Nari OC postavu z Naruta. Měla tam napsáno střední postava, (takže Shippuuden), No a co já neudělám. Najdu si postavu a začímám dělat, podle Nari pokynů. A jak to vypadalo? vysoká psotava, což je dospělák, takže ne vůbec ne, ježkovy oči jsem Baka, fakticky, že jo. =D Takže Nari musím udělat znova a vybrat tentokrát jinou postavu. Takže Gomene.

Jinak zase se jedná o příběh Ayi Akiri. No potřebovala bych vědět, jestli vám vyhovujoou takhle dlouhé části viz. poslední díl: Yukiova pravá tvář. o článek níže. Nebo jestli je mám zkrátit. Prosím napište do komentářu.

No a tak nějak si všímám, že tu poslední dobou nejsem, jako vaše články čtu pořád =DD ale tak, znáte to ne? =DDD Polepším se, protože bych toho měla udělat opravdu hodně =))) takže opět Gomene =)))

Yukiova pravá tvář

29. ledna 2012 v 20:09 | Aya
Život Aya Akira- Yukiova pravá tvář

Tak toto je opravdu po extra dlouhé době =DD Takže pkráčko =)) Omlouvám. Chtěla jsem do toho dílu, už psát o zkoužce s Minatem, ale hodilo se mi tam ještě tuto. Tak se nezlobte. Tento díl bych chtěla hlavně věnovat Dorče, Luně a Vívě (mám vás ráda a děkuji že to čtete) =)) Jop a nesmím zapomenout na mé též věrné čtenáře. Anne.Mary-chan, Lee, Katty-hinata a Ara *-* Arigato všem.

Yukiova pravá tvář
Hikaru odešel z místnosti, aniž by něco řekl. Naše setkání se senseiem Minatem dlouho netrvalo, a tak jsme měli volno. Já bych měla jít domů a trénovat s někým ze členu Akira, protože taťka s mámou mají jít dnes na misi, ale když je tak krásně. Proč si neužít? Skočila jsem po Seijim a dala mu pravou ruku pevně kolem krku.
"Aya-cha! Takhle mě neděs! Nebo to bude příští moje smrt a já chci být ANBU, takže na to pamatuj." Řekl pod náporem mého pevného sevření.
"Ale no tak Seiji, nebo spíše strašpytle?" zasmála jsem se. "Ne, omlouvám se, to bylo ošklivé." Nevěřícně se na mě podíval.
"Něco mi tu nesedí." Pořádně se na mě zadíval, podstatě mě zkoumal. Teprve po chvíli se mu rozšířily oči.
"Ty máš něco za lubem!" vykřikl. Já jen přikývla.
"Ano, ale nemusíš tak křičet. Nepůjdeme spolu na tajné místo? Hm? Chci ti ukázat něco nového, co mě taťka naučil při tréninku." Táhla jsem ho z Akademie.
"Aya-chan já jsem tě asi zkazil." Řekl ve spěchu Seiji.
"Ne, Seiji-kun. Ty jsi mě zachránil." Oba jsme běželi na tajné místo. Napřed bylo moje, teď je nás obou.
Doběhli jsme na pahorek, kde odtud byly vidět skalní hlavy tří Hokage. Směrem k lesu byli rozštípnutý dva stromy, kdy jsme se Seijim trénovali s kunai. Seijimu to zrovna s Kunai moc nešlo, zato si našel jinou svoji zbraň. Senbonovy špejle. Byli to tenké kovové špejle, ale na pohled vypadali dřevěné. Seiji s nimi umí dobře házet, zato já? Já se netrefím ani do terče. No zkrátka a dobře, já mám radši kunaie.
"Ayí-chan, co jsi mi to chtěla ukázat?" vypadal, že byl nervózní.
"Seiji pojď trénovat, nebo spíš si tak pohrát a já ti při tom ukážu novou techniku. Schválně, kdo tentokrát vyhraje. Prosím." Naléhala jsem na něj. Seiji chvíli váhal, ale nakonec souhlasil. Vždycky vyhrál a já byla ta, co prohrála, ale brala jsem to jako, ten typ zábavného tréninku, ne ten typ tréninku, co provozuje otec.
"Tak dobře. Navíc mám v rukávu taky trumf, takže jsme si rovni. Jo! A mám nabídku. Ten kdo prohraje, pozve toho druhého na ramen k Ichiraku." Zasmála jsem se, zrovna jsem měla chuť na ramen, tak doufám, že dnes mě pozve on. Souhlasila jsem
Postavila jsem se do svého obvyklého postoje při vyvolání Ryou. Zapřela jsem se nohami o zem. Z levé ruky jsem si odmotala obvaz a své znamení na levé ruce jsem natočila na protivníka. Na pravé ruce jsem vztyčila palec, ukazováček a prostředníček a dala ji svisle vedoucí za levou ruku se znamením.
"Ryou!" vykřikla jsem. Mé modré znamení, které je znázorněno několika nesmyslných čar, ale ve skutečnosti v tom rozeznáte hlavu vlka, se začalo světle modře vybarvovat. Potom, už to šlo, tak rychle, že už ani můj zrak nestačil zaznamenat, co se v té dané době děje. Ale vím jedno, že Roka se zhmotnil z čiré vody a stál vedle mě. Já se Seijim jsme ho i hned pozdravili. Chtěla jsem ho obejmout, ale nešlo to.
"Zdravím vás oba dva. Jsem rád, že jsem konečně venku a že momentálně nemusím bojovat s tvým otcem. Už mě z toho začali bolet kosti." Řekl Roka mrzutým hlasem. Seijimu to nejspíš vrtalo hlavou, protože nasadil svůj nechápavý výraz a začal si prohlížet Roka z blízka. Jeho výraz v obličeji přesně naznačoval: Odkdy má voda kosti? Ale to už jsem radši neřešila. Otočila jsem se na Roka.
"Omlouvám se, ale i dnes budeš, ehm, trénovat." Usmála jsem se. Roka si povzdechl, ale já rychle pokračovala. "Bude to zase proti Seijimu. Když vyhrajeme…" nedořekla jsem to.
"Chceš říci, že když vyhrajeme, pozve TEBE na ramen. Nezapomeň, že mě stejně uvolníš."
"Roka, nebuď tak mrzutý. Víš dobře, že to nejde." Byla jsem trochu zklamaná. Bylo mi Roka líto, jediný, kdo o něm ví. Jsou členové Akira a Seiji. Seiji, který se o něm neměl dozvědět, ale jsem ráda, že o něm ví. Všechno jsme si se Seijim vyjasnil, hned ten první den, co jsme se poznali.
"Dobře, dobře. Dost řečí. Tvoje pocity mnou výří jako nikdy předtím. Vím, že ti to mrzí… ale to necháme. Teď se musíme soustředit na toho pacholka. Už mě nebaví prohrávat." Roka si prohlížel Seijiho od shora dolů. Seiji má podstatu chakry zemi. Proto jsme taky v nevýhodě. Už je od počátku zjištěno, že země přebíjí vodu. Ale ne, vždy to tak je. Živly se mohou proti sobě obrátit, ale záleží na tom, jak jsou protivníci silní. Tj. má teorie.
"Začneme?" Zeptal se Seiji a já přikývla.
Zprvu jsme stáli a jen se na sebe dívali. Zvažovala jsem situaci, a co by Seiji mohl použít proti mně. Nevím, jaký má trumf, ale musím být připravená na všechno. Mrkla jsem po Roka, jen přikývl na souhlas. Nemusela jsem mu to říkat. Naše Ryou je tak propojené, že moje myšlenky proudí i v něm. Roka se rozeběhl proti Seijimu. Ten po něm hodil Senbonovy špejle a potom vytvořil svoji pečeť, která mu vytvořila uzavřenou bariéru kolem sebe. To jsem potřebovala.
"Mizu no Seigyo." Vykřikla jsem. Roka se proměnil v úplnou vodu a díky pečeti jsem mohla ovládat vodu, která je v zemi. Dřív nebo později stejně musí vylézt nebo se utopí v bahně. Až rozrazí svoji bariéru, teprve potom můžu udělat svoji novu techniku, ale bariéra se postupně začala rozmočovat. Zajíkla jsem se. Snad jsem ho…
"Seiji!" vykřikla jsem. Chtěla jsem se rozběhnout, ale pode mnou se pohnula země a já slítla.
"Tady." Koukla jsem se po hlase. Byl tam Seiji s rukama v zemi. "Říkal jsem, že mám trumf v rukávě." On se usmál a já si odfrkla. Spadl mi kámen ze srdce, že je v pořádku.
"Já ten svůj ještě nepoužila." Nahromadila jsem veškerou chakru, stále jsem ovládala vodu v zemi a s pomocí Roka se to povede. Blesku rychle jsem vytvořila pečeť. "Mizu no uzu!" Z okolí se nahromaďovala voda a vytvořil se tak vodní vír. Jelikož Seiji předtím rozhýbal zemi, vodní výr tak mohl proudit po té rozbité a dostat se přímo na Seijiho. Seiji si vytvořil jinou bariéru, byla tentokrát z kamene a hlíny. Uskočil na nejbližší strom a začal ovládat kameny z bariery. Házel je na vír, nejspíš chtěl vír na chvíli zdržet anebo úplně zastavit. Jenže ani jeden z nás netušil, co se stane. Kameny sice vletěli do víru, ale tam odtud se rozletěli. Jeden mě v tu chvíli praštil. Sletěla jsem na zem, mám pocit, jako kdybych na té zemi byla pořád. Nevím, co bylo dál. Probrala jsem se s bolestí hlavy.
"Aya-chan! Jsem rád, že jsi v pořádku! Bál jsem se o tebe! A ještě k tomu ten vír. S Rokem jsme ho zastavili! Už si nemusíš dělat starosti." Seiji to na mě vychrlil tak rychle, že jsem skoro nepobírala žádné z jeho slov. Držel mě za ramena. Seiji neustále něco žvatlal.
"Seiji? Co se stalo?" dívala jsem se kolem sebe, ale všechno bylo zase jako dřív. Nebyla tu žádná známka po boji.
"No ten vír byl tak neuvěřitelnej! Úplně skvělá technika! Ale potom jak tě ten kámen praštil, jsi na chvíli ztratila vědomi. Do teď jsem si myslel, že když někdo ztratí vědomí, všechno Jutsu se vytratí, ale tohle vířilo dál. Roka mi pomohl. Obou se nám to podařilo zastavit. Potom jsem upravil zničenou zemi, aby vypadala zase jako dřív. A potom sjem hned běžel za tebou. Myslel jsem si, že… Aya-cha! Můžu za to já! Neměl jsem házet ty kameny! Gomene!" Seijimu začali stékat slzy. On za to přeci nemohl.
"Seiji, ty zato přece nemůžeš! To ten vír a tak." Snažila jsem se mu to vymluvit.
"Ale Aya-chan. To já házel tím kamenem, co tě praštil. Ayí-chan! Slibuji ti, že už nikdy nebudu proti tobě bojovat. Slibuji, že už nikdy. Nechci ti znovu ublížit." Díval se mi zpříma do očí.
"Seiji. Nemusíš se omlouvat a tvoje vina to nebyla. Navíc, jsi jediný můj opravdový kamarád. Ty mi nikdy nedokážeš ublížit. Arigato." Když jsem mu to řekla, rozveselil se, ale stále v něm byla vidět bolest. Pořád jsem ležela na zemi a koukala jsem se na něj. Byl veselý a jeho úsměv ho doslova charakterizoval. Chci si ten úsměv zapamatovat.
Už se stmívalo a já musela jít už domu. Nejspíš bude chůva Kagami vyšilovat. Roka jsem zrušila, zaslouží si odpočinek. Já taky už neměla dostatek chakry a proto se musím pořádně vyspat, abych byla na zítřek fit. Seiji mě doprovodil domů.
"Seiji-kun? Jak ses dostal nenápadně z té první bariéry?" podívala jsem se na něj, už tak z profilu vypadal chlubně.
"Díky mým špejlím. Když jsem je hodil, podívala ses, kam jsem je hodil. Měl jsem dost času na to, abych si kolem sebe vytvořil kruh z kamene. Mezitím Roka útočil a já vytvořil pečeť pro bariéru. Už od začátku jsem věděl, co uděláš. Proto než jsi začala shromažďovat a ovládat vodu ze země. Díky těm kamenům jsem se podzemí dostal pryč z pod bariéry, a proto ses mi nevšimla." Žasla jsem, normálně jsem opět žasla, nad jeho taktikou. Asi nejspíš ho nikdy nedoběhnu. "Jo a tak mě tak napadá, zveš mě na ramen. Vyhrál jsem." Dopověděl.
"Ty ještě z toho všeho, co se stalo, myslíš na ramen?" Zasmála jsem se a strčila jsem do něj loktem. "Tak fajn, zvu tě, ale někdy jindy, už musím domů. Měj se hezky a pořádně se prospi! Zítra musíme být všichni fit. Přijdu pro tebe. Ahoj." Zamávala jsem mu. Taky řekl něco na rozloučenou, ale já už jsem mu nerozuměla.
Vešla jsem do domu, sundala jsem si boty a šla směrem do kuchyně. Nikde se nesvítilo a Kagami jsem nikde neviděla. Prošla jsem kuchyní ven. Voda Kuria se krásně třpytila v měsíčním paprsku. Chtěla jsem se podívat za Yuri, ale někdo…
"Stůj!" Hlas jsem nerozeznala, teprve když jsem se otočila za tím hlasem, jsem toho dotyčného poznala.
"Yukio?"
"Čekám tu na tebe už od odpoledne. Měla jsi trénovat. Kde jsi byla?" frustrující hlas.
"Yukio, já jsem… My jsme…" Já, nevěděla jsem, co mám říct. Nechtěla jsem říct pravdu, ani lhát.
"To že tví rodiče jsou na misi, neznamená, že si budeš dělat, co chceš. Už jsi jedním z členů Akira, tak by ses podle toho taky měla chovat. Nechci mít potom za manželku takovouhle chátru, takže se snaž." Měl jízlivý hlas, až se mi z něho dělalo špatně. Vždyť předtím byl hodny a teď je takový? To se mu tak mění nálada?
"Jak můžeš říct něco takového!" ospravedlňovala jsem se.
"Protože je to pravda! Začneme trénink! Podle toho posoudím, jestli máš pravdu ty, nebo já! Ryou!" Yukio vyvolal svůj Kekkei Genkai. Zírala jsem na jeho zvíře. Měl nějakou kočkovitou šelmu. Typuji, že to je puma. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Ta puma se proti mně rozeběhla. Co nejrychleji jsem vyvolala Roka. Ten se přede mě automaticky postavil. Zavrčel a vrhl se na tu pumu. Věděla jsem, že tento boj je předem prohraný. Měla jsem jen zbytek chakry po tréninku se Seijim. Dokonce už jsem nemohla ani složit pečeť. Podlomila se mi kolena a lapala jsem po dechu. Je mi jedno, co se semnou stane. "Kai" zařvala jsem ze zbytků svých sil. Yukio taky uvolnil svoji pumu. A pomalu kráčel za mnou.
"Říkal jsem ti to. Choď a pravidelný tréninky a tohle se ti nestane, nebo kašli na ně a pak se nechej zabít. Být Ninja je pro někoho těžký, obzvlášť pro někoho jako jsi TY!" Poklekl u mě a do ucha zašeptal. "Doufám, že neskončíš jako ostatní nuly! Neměla by ses zatahovat s někým jako je on s chakrou země, potom je jasné, že skončíš jako on." Jízlivě se uchechtl a odešel.


New Dess

28. ledna 2012 v 22:29 | Aya |  Oznámení
New Dess

Táááákže, jak ste si jistě všimli, mám nový dess =D a za ten hlavně vděčím Kiruš *-* Takže Arigato *-* Dneska jsem totiž byla u ní *-* Tak jsem ji poprosila o Dess, protože mi kdysy slíbila, že míi ho udělá. No a alááá se do toho dala a já na to dohlížela =DD Dokonce jsem ji hecovala, ať mi tam dá hlavu Usuiho =DDD Gomene za hecování. Ale udělala, jsi překrásný dess *-* Arigato Kiruš. Takže za můj dess poděkujte Kirušce *-* Těším se na příští týden *-*

Miluji tě, sousedko! část 9

26. ledna 2012 v 18:13 | Aya
Miluji tě, sousedko!

Tak tenhle díl je tak trochu drsnější =D ale nevadí *-* tohleto do lásky, taky patří *-*

Ema

Slyšela jsem, jak někdo krásně hraje na piano a… Jak to, že ležím v posteli? Pořádně jsem se rozkoukala. V jednu chvíli jsem nevěděla, kde to jsem. Nakonec mi došlo, že jsem v Markovo pokoji. Moc se toho tu nezměnilo za ty léta, kdy jsem tu byla naposled. Nepořádek na stole, jako vždy a po stěnách obrázky z výletu. Když jsem se konečně pořádně rozkoukala, šla jsem po zvuku té hudby. Nedokážu říct, co to bylo za melodii, protože na tyhle věci jsem absolutně mimoň, ale byla nádherná. Sešla jsem schody a nakoukla jsem do obývacího pokoje. Mark, to on hraje na piano. On mě nikdy nepřestane udivovat. Ano jako malému dítěti mi hrál, ale to bylo vždycky falešně. No však to možná znáte. Stála jsem tam opřená o futra a poslouchala jsem, hlavu jsem měla v oblacích. Věděla jsem jen jedno, s Markem mi bude dobře, s Filipem ne. Navíc tomu už jsem dala kopačky. Marku já tě… Hudba přestala hrát a Mark se na mě podíval. Naše páry očí se setkaly. Usmál se a šel ke mně.
"Ne, ne, kvůli mně nepřestávej hrát. Jen jsem chtěla říct, že…" řekla jsem nesměle a ani jsem to nedořekla. Přistoupil ke mně.
"Už je ti lépe?" Zeptal se mě.
"Ano, děkuji. Já jen, že už budu muset jít. Je doma Kelty a bude se o mě strachovat." Srdce mi nehorázně bušilo. Co to sakra je? Tohle jsem u Filipa nepocítila. Najednou jsem chtěla, aby mě objal. Chtěla bych pocítit ještě jednou to teplé a hřejivé objetí.
"Já tě půjdu doprovodit." Začal si oblékat mikinu a jednu mi podal svoji.
"Ne to nebude třeba, jen přeběhnu a ta mikina taky není potřeba je to jen ob barák." Snažila jsem se vymluvit, ale tu mikinu jsem si vzala. Je sice léto, ale večer je zima.
"Řekl jsem, že tě půjdu doprovodit a to taky dodržím. Půjdeme?" Přikývla jsem. Obuli jsme si boty a vyrazili ven. Čerstvý vzduch byl úžasný. Od baráku k baráku, by to netrvalo ani minutu, jenže mě to přišlo jako věčnost. Nechtěla jsem odejít. Chtěla jsem zůstat s ním. Zastavili jsme se u baráku. Otočila jsem se k němu.
"Děkuji ti, za nádherný strávený den, pokud nepočítám…" to jsem nedopověděla. Oběma rukama mě jemně chytl za tváře a políbil.
"Já děkuji tobě." Usmál se a díval se mi zpříma do očí. "Budeš se mnou chodit? Vím, tohle jsou vždycky ty trapné otázky, ale já si chci být jistý, jestli to mezi námi ten dnešek… jestli to něco znamená nejen pro mě, ale i pro tebe." Ani jednou nezamrkal a ani se nepohnul.
"Ano, ráda." Chtělo se mi plakat? Já nevím, ale zabořila jsem mu hlavu na hruď a on mě objal. Byla jsem šťastná? Ano! A strašně moc!
"Už budu muset opravdu jít." Usmála jsem se.
"Miluji tě, sousedko." Nad tím oslovením jsem se musela pousmát. Šla jsem ke vrátkům, abych si je odemkla. Pořád tam stál. Něco mě napadlo.
"Zítra očekávám od tebe tu slíbenou čokoládu za Banbington." Zazubila jsem se.
"Co!? Já? Já snad vyhrál ne? Ale pro tebe vždycky všechno." Oba dva jsme se zasmáli a já jsem mu zamávala na rozloučenou.
Vešla jsem do domu. Dveře jsem nechala pootevřené kvůli Kelty, aby mohla ven, ale dveře byli zavřené. No možná byl vítr a tak je zavřel.
"Kelty?! Kelty, jsem doma." Volala jsem na Kelty, ale ozývalo se štěkání. Šla jsem z předsíně dovnitř a Kelty byla zavřená v kuchyni. To není možné, vždyť jsem ji nezavírala. Šáhla jsem na kliku, ale otevřela jsem jen trošičku, zamrazilo mě v zádech, tak, že jsem ztuhla.
"Ale, Ale, Našla sis nový románek. Tak to tedy ne!" Filip domluvil a udeřil mě.
"Co jsem ti řekl naposled hm! Že mě se jen tak nezbavíš!" Už jsem jen ležela na zemi a cítila silné údery do břicha. Začala jsem myslet jen na Marka. Miluji tě!

Arigato *-*

23. ledna 2012 v 22:54 | Aya |  Oznámení
Arigato *-*

Takže, chtěla bych poděkovat Anne-Mary-chan za to že mi vytvořila tapetu s minatem a Kakashim Arigato *-* Jinak, co v brzké době se vrhnu na diplomek =D Dále bych chtěla všem poděkovat, za to, že se mnou máte strpení s OC Naruto, Nejspíš budu dělat jedno OC za druhým, protože, co jsem četla do předu, tak jsou více náročnější *-* Ale pohodá, Při škole, nechci robit nic, protože toho sama mám spoustu *-* Dále, začala sjem koukat na anime Angeals Beats. =)) Musím taky dopsat Ao no exorcist =D a Uta no prince-sama. =D no nevadí.

Help Me Please! *-*
A potřebuju pomoc! Budu psát opět romantickej příběh. (u mě naprosto normální =DD) Bude to něo na způsob Kaichou wa Maid-sama! ten kdo to anime viděl, ví. samozřejmě bych to psla, až sem dodám komplet celý příběch Miluji tě, sousedko! Další díl jsem sem dávala před chvilkou *-*. Jop a s čím potřebuji pomoct! Takže potřebuji vědět, jestli bych jména měla psát jako Japonská, Česká nebo zase Americká. Děkuji jestli mi helpnete *-*
Arigato Minasan *-*

Tady obrázek od Anne-Mary-chan.

Miluji tě, sousedko! část 8

23. ledna 2012 v 22:52 | Aya
Miáluji tě, sousedko!

Chocho další =D

Mark

Díval jsem se na ni, měla zavřené oči. Párkrát jsem na ní mluvil, ale neodpovídala. Usnula. To je to nejlepší pro Em. Musela si toho asi kvůli tomu debilovi hodně vytrpět, ale proč nic neřekla? Nesnáším chlapy, co udeří holku, v čem to žijeme? Kdo ví, co ji ještě udělal. Od mala jsem ji chránil a teď jsem nedokázal nic. Hrál jsem si s jejími vlasy a doufal jsem, že až se probudí, tak zůstane se mnou.
Opatrně jsem jí vzal do náruče a šel po schodech do svého pokoje. Položil jsem ji na postel a přikryl peřinou. Spala… tvrdě spala. Políbil jsem ji na čelo a zhasl lampičku. Chvíli jsem tam jen tak stál a díval se na ni. Budu o tebe bojovat. Už jednou jsem tě ztratil a víckrát už ne. Ten zatracený mizera už tě nechá být. Slibuji.
Šel jsem do kuchyně. Koukal jsem z okna, nikoho jsem neviděl a už byla pořádná tma. Nevím, jak dlouho jsme společně seděli na zemi, ale muselo uběhnout spoustu času. Udělal jsem si čaj a namazal jsem si krajíc chleba s máslem a šunku na to. Měl jsem hlad. Dumal jsem nad sebou a nad Em a vzpomínal na naše dětství.
"Hohó! Jsme doma!" Slyšel jsem Jacka. Rychlostí jsem položil hrnek s čajem na stůl a s chlebem v ruce jsem vyběhl na chodbu. Pššš. Zasyčel jsem na něj. Byl hrozně moc hlasitý.
"Tak jakej byl dneska den s Em? Vypadal jsi dost šťastně. Povídej! Chci slyšet všechny detaily." Mluvil Jack a vůbec ho nenapadlo, aby zmlkl.
"Mlč! Ticho!" Nafoukl jsem tváře. Což na pohled jsem musel vypadat dost směšně. Možná ho to konečně trklo, protože mrkl, po schodech na horu.
"Nekecej!" Nejspíš ho trklo, že někoho mám nahoře v pokoji, ale nejspíš mu nedošlo, že má být potichu.
"Pššš!" Předvedl jsem mu názornou ukázku s prstem před pusu.
"Ty bejku! Už tak rychle jo? Mám z tebe radost." Zazubil se a začal mi cuchat vlasy.
"Dost! Na co ty pořád myslíš. Nic se nestalo, jen…" Nenechal mě domluvit, něco pořád kecal a táhl mě do kuchyně a oba jsme se posadili.
Řekl jsem mu akorát něco o tom Filipovi, ale ostatní jsem si nechal pro sebe.
"Můžu ti říct, že mezi vámi to jiskří už odmala a jsem rád, že si Em vybrala tebe. Protože lepší švagrovou si nemůžu přát." Usmál se Jack.
"Ale my spolu nechodíme. Teda já bych chtěl, ale nezeptal sem se jí." Bratr se zvedl, poplácal mě po rameni.
"No, podle toho, co jsi mi řekl, soudím, že určitě bylo i něco jiného, než jen pokus o vyhnání jejího Ex. Věř mi, že ta holka tě miluje. No a já se klidím z pole. Jdu do svého pokoje, abych tu neokouněl, než se vzbudí Em. Jinak tě mám pozdravovat od rodičů a vyřídit ti, ať neuděláš nějakou blbost, ale já myslím, že už jsi dost starej, na to, abys to pochopil." Už vypochodoval z kuchyně a šel do svého pokoje. Vyběhl jsem ven a ještě se ho zeptal.
"A naše sestřička? Emili?" Koukal jsem se na něj.
"Je nádherná a kouká jako rajské jablíčko." Zašeptal a já se usmál. Zašel do svého pokoje a bylo tu zase ticho jako v hrobě. Šel jsem do obývacího pokoje a podíval jsem se na piano. Dostal jsem hroznou chuť hrát. Od té doby, co jsem se rozešel s Lizie jsem přestal hrát. Teď mě to piano přitahovalo. Sedl jsem si k němu a začal hrát. Bylo to hrozně osvobozující ani jsem netušil, že mě někdo pozoruje.

Rozjíždíme!

22. ledna 2012 v 11:33 | Aya |  Oznámení
Rozjíždíme!

Dětská! A je to tu, Teda vlstně ono už se to rozjelo dřív, ale nevadí =DD já to píšu teprve teď, protože máme kompletní designe blogu =DD Dneska se tam pokusíme dát přihlášky atd. třakže hurá našemu blogu =DD http://rpc-fanclub.blog.cz/ Přála bych si, aby nám to v cajku fachčilo *-* Jinak někteří z vás už na něm jistě byli, Díky Dorče =))* Takže přeju vám všem ať se vám na něm líbí =)))

OC Naruto Halerix

21. ledna 2012 v 23:58 | Aya
Halerix

Tak jsem se odhodlala k dalšímu OC =)) Teda moc děkuju, za vymýšlení komplikovaného oblečení =DD Na kalhoty jsem zvolila úplně černý a červenou barvou jsem tam udělala šmouhy. Vlasy černy a konečky jsem ti udělala červený. Doufám, že se líbí a kdyby né tak reklamace beru =D tak a další na řadě je Nari =))


Hudba TGWLTT zde

21. ledna 2012 v 20:45 | Aya
Hudba The Girl WhoLeapt Throught Time

The Girl WhoLeapt Throught Time ending - Garnet / Hikigatari ( Hanako Oku )



Samozřejmě jsou Soundtracky ty si můžete stáhnout zde

Fujitani Kaho

21. ledna 2012 v 20:26 | Aya
Fujitani Kaho

Fujitani Kaho je plachá. Fujitani Kaho je v dobrovolném kroužku jrště se dvěmi jejími kamarádkami. Fujitani Kaho se zamilovala do Tsuda Kousuke a stydí se mu vyznat lásku. jednoho dne ji do toho donutí její kamarádky a ona mu tak vyzná lásku, on však odmítl. Fujitani Kaho z toho byla neštastná. Její kamarádky podezírali Konno Makoto, že s ním chodíl, ale ona jim to vymluvila. nakonec Fujitani Kaho "bude" s Tsuda Kousuke.
Rodina:





Aya: Kyááá *=))

Hayakawa Yuri

21. ledna 2012 v 20:16 | Aya
Hayakawa Yuri

Hayakawa Yuri je hodná a chápavá. Hayakawa Yuri je spolužačkou Konno Makoto. Hayakawa Yuri se zamilovala do Mamiya Chiaki, spolu také chvíli chodili. Hayakawa Yuri má ráda Konno Makoto a občas ji vypomáhá ve škole.
Rodina:





Aya: =))

Konno Miyuki

21. ledna 2012 v 20:02 | Aya
Konno Miyuki

Konno Miyuki je starostlivá a miluje sestru. Jednou Konno Miyuki snědla Konno Makoto puding. Potom se za to obvinovala, protože si myslela, že chce Konno Makoto skočit z okna.
Rodina: sestra: Konno Makoto, teta- Yoshihara Kozuko





Aya: Nemůžu posoudit, protože se ve filmu moc neukazoval, ale totálně mě dostala scéna, kdy si myslela, že Mokoto, chtěla vyskočit z okna =DD

Yoshihara Kazuko

21. ledna 2012 v 17:03 | Aya
Yoshihara Kazuko

Yoshihara Kazuko je milá, nápomocná a občas duchem nepřítomná. Yoshihara Kazuko je tetou Konno Makoto. Pracuje jako restaurátorka obrazu v Tokiyském Muzeu. Obrazu, který si přál vidět Mamiya Chiaki. Yoshihara Kazuko je téže nazývána jako teta Čarodějka. Konno Makoto k ní pořád přichází a navštevuje, když si neví s něčím rady. Yoshihara Kazuko byla první, co se dozvěděla, že Konno Makoto ,ůže "ovládat čas". To byla Yoshihara Kazuko, kdo ji vysvětlil, že se tomu tz. říká "Skok časem".
Rodina: Neteř 1- Konno Makoto, neteř 2- Konno Miyuki




Aya: tu jsem měla ráda, už jen proto, že je restaurátorka =)))

Tsuda Kousuke

21. ledna 2012 v 16:32 | Aya
Tsuda Kousuke

Tsuda Kousuke je rozumný, vyrovnaný a chytrý. Pylně studuje, protože chce vystudovat lékaře, ale přes všechno svoje studium si rád najde čas pro své přátele. Rád hraje basetball se svými nejlepšími přáteli Konno Makoto a Mamiya Chiaki. Tsuda Kousuke má rád Konno Makoto a nepřál by si, aby zůstala sama. Tsuda Kousuke se začne dvořit jedna slečna ze školy Fujitani Kaho, ale on odmítá. nakonec díky Konno Mokoto "skoku v čase" ho přijměje, aby ty dívky pozval na basetball.
Rodina:









Aya: =) líbilo se mi jak se postavil za Chiakiho *-*

Postavy TGWLTT

21. ledna 2012 v 16:14 | Aya
Rozcestník postav The Girl Who Leapt Throught Time








Mamiya Chiaki

21. ledna 2012 v 16:04 | Aya
Mamiya Chiaki

Mamiya Chiaki je hodný, bezproblémový, uvolněný a vtipný. Má rád basetball a svoje přátele se kterými ho hraje. Jeeho nejlepší přátelé jsou Konno Makoto a Tsuda Kousuke. Mamiya Chiaki pochází z budoucnosti, vrátil se zpět, aby mohl spatřit jeden jediný obraz, který v jeho době byl spálený a ztracený. To bylo jeho přání do té doby, než potkal konno Makoto. O svém tajemství nesměl nikomu říct, neboť by byl sám stracen. Sám hledal tu věc ve tvaru vlašskho oříšku (bylo to něco jako dobíjení), ale tu už vypotřebovala Konno Makoto. když se mu Konno Makoto vyhýbala, začal se zajímat o její spolužačku.
Rodina:
















Aya: Chiaki je tak úžasný *-* já prostě. áá nedokázala jsem uvěřit, jako Makoto mohla takhle být *-*

Konno Makoto

21. ledna 2012 v 15:03 | Aya
Konno Makoto

Konno Makoto je trvdohlavá, hodná a ochotná. Má ráda Basetball a vždy po vyučování, hraje se svými nejlepšími přáteli s Kousuke Tsuda a Chiaki Mamiya. Konno Makoto její zvědavost jí dovede do laboratoře, kde se dotkne malé věci v podobě ořížku. Ona tak ovládá "skok v čase", zjistí to tehdy, kdy ztratila kontrolu nad svým kolem a málem zemřela na vlakové trati. Vrátila se o pár minut dříve před nehodou. Konno Makoto na ruce ji běží odpočítávání možností, vracet se v čase. Svůj "skok v čase" uplatnuje hlavně v její prospěch a pomáhá i dívce, která se zamilovala do Kousuke Tsuda. Chiaki Mamiya ji vyznává city, ale ona dělá vš proto, aby to neslyšela. Teprve pozdě si uvědomí, co ztratila.
Rodina: sestra- Konno Miyuki, teta- Kazuko Yoshihara














Aya: Jak já bych si sní chtěla vyměnit místo *-*

The Girl Who Leapt Through Time

21. ledna 2012 v 0:20 | Aya
The Girl Who Leapt Through Time

Sedmnástil letá Makoto Konno, která bydlí se svojí rodinou v oblasti Shitamachi v Tokiyu. Makoto jednoho dne zaspí do školy, nenapíše nic do testu a podaří se ji udělat tragédii v kuchyni. Nakonec měla službu, a tak musela odnést dotazníky. vešla do učebny chemie a poté zvědavě nakoukla do dveří laboratoře, kde se omylem dotkla záhadné malé věci ve tvaru vlašského oříšku. Po zkončení školního dne se Makoto vrací domů na kole. Ztrácí kontrolu nad svým kolem a přelítne s ním přes železniční přejezd, kde v tu chvíli jely vlaky. "Umřu" pomyslela si Makoto, nicméně ona se přemístila v čase o pár minut před nehodou. Nedokázala tomu uvěřit, tak se vyspovídala svojí tetě. Ona jí tak vysvětlila, že je to "Skok v čase". Makoto si začala na svoji moc zvykat a začala ji využívat, při psaní testech, vstávání brzo do školy a pomáhala i tak svýmu kamarádovi Kousuke a Chiaki, který ji později vyzná city, ale ona o tom nechce ani slyšet. Makoto, ale brzy zjistí, že její akce, můžou nepříznivě ovlivnit ostatní. Podaří se Makoto vrátit vše zpět? Ským bude? Ví o jejím tajemství ještě někdo? To se dozvíte z filmu The Girl Who Leapt Through Time.























Aya: Je to naprosto překrásné anime*-* já jsem opravdu na konci brečela, miluji takovéhle "romantické" anime, kde si můžu zaplakat. *-* opravdu doporučuji

The Girl Who Leapt Through Time Trailer


Film The Girl Who Leapt Through Time si můžete stáhnout Zde
A Titulky Zde

Miluji tě, sousedko! část 7

19. ledna 2012 v 16:42 | Aya
Miluji tě, sousedko!

Nebudu vá napínat =D Další díl je tu a řeknu vám, že už tento příběh mám koíplet dopsaná *-* připravuji pro vás další, ale to vám napíšu zprávu až zítra, dneska ještě musím udělat písmo =) Takže skvělé počení a prosím komentíky *-* Arigato

Ema
Byla hrozná sranda, po dlouhé době jsem se konečně zasmála. Dokonce bych si troufala říci, že zářím štěstím. Byla jsem tu s Markem a hrály jsme Banbington, prostě a jednoduše mě zalila vlna štěstí.
"Když budeš takhle pořád mimo, tak nakonec stejně vyhraju." Řekl Mark a přitom se smál.
"Já dokážu brouzdat myšlenkami a při tom hrát." Zařvala jsem na něj, ale on se nepřestal smát.
"No, jak tak to počítám, tak si připrav čokoládu."
"Co!? Ty to počítáš? Proč?" Nechápavě jsem se na něj podívala skrz sluneční brýle.
"Halo! Em probuď se konečně!" Roztáhl ruce, "vsadili jsme se o čokoládu. A když jsi tak pořád mimo, tak vyhrávám. Chápeš?" Protentokrát se jen usmál. Ježkovy oči, co to se mnou je? Měla bych jít do blázince, tam bych se cítila asi nejlíp.
"Promiň! Omlouvám se. Já jsem jenom… To nic. Teď se soustředím natolik, že ani nebudeš stíhat odpinknout košíček! Takže čokoládu si budeš muset připravit ty! Jedem" Ještě zamumlal něco ve stylu "To rád slyším." A začli pořádně hrát. Tentokrát jsem se na to pekelně soustředila. Řekla bych, že jsme měli zatím takovou remízu, ale kdo to má popravdě v tom fofru počítat. Z naší zapálenosti do Banbingtonu nás vytrhl Jack.
"Ahoj Dětska! Marku jedu za rodiči do nemocnice, podívat se na naši malou sestřičku. Tak nevím, kdy se vrátím. Tak zatím se mějte, ahoj Em."
"Cože? Marku! Vy máte sestřičku? To jsem nevěděla. Tak to ještě budu muset pogratulovat. Kdy se narodila?" To jsem byla, tak dlouho zavřená v baráku, že jsem nevěděla ani o tak důležité věci? Nenávidím Filipa ještě víc.
"Narodila se předevčírem, jmenuje se Emily." odpověděl.
"To je krásné jméno. Těším se, až ji uvidím." Já měla radost i za něj.
"Jasně. Z nemocnice by se měly vrátit pozítří, takže můžeš kdykoliv přijít. A teď jdeme hrát! Je remíza, takže moc nepolevuj." Mark odpinknul košíček a já se musela smát, abych pravdu v tu chvíli mi to nešlo, protože u toho dělal děsné blbosti a bylo mi jasné, že s čokoládou se už můžu rozloučit. V podstatně důležité asi bylo to, že jsem se smála. Jenomže smích mi nevydržel na dlouho.
Naproti mně se řítilo auto. Věděla jsem, kdo to je a proto jsem se nemohla hnout z místa, protože jsem byla jak opařená. "Filip" Ani nevím, jestli jsem to řekla nahlas, nebo jen šeptla. Jen jsem si opakovala, že to není možné. Tak dlouho se neukázal, ani si nepřijel pro své věci. Tak proč? Proč zrovna dnes, tuto hodinu a tuto minutu. Všechno tak akorát pokazí.
Auto jelo stále přímo na mě. Mark musel autu uskočit, slyšela jsem ještě, jak na mne volá, ale nevnímala jsem ho. Teď jsem vnímala jen to auto a člověka, který v něm sedí. Auto zastavilo těsně u mě a Filip rychle vystoupil z auta. Popadl mě za ramena a cloumal se mnou.
"Jak sis mohla dovolit mi vyházet všechny věci! Jak jsi mohla jít ven, zatím co jsem byl pryč! A dokonce se tu taháš s nějakým debilem! Teď hezky půjdeš se mnou domů a tam si to vyjasníme, co bude dál. Je ti to jasný" Z jeho pevného sevření jsem se nemohla vykroutit. Cítila jsem, jak mi sklouzli brýle a upadli na zem. Mezi nás se vloudil někdo třetí. Mark se snažil odtrhnout Filipa ode mne.
"Zbláznil ses?"
"Vypadni! Ty se do toho vůbec nemontuj!"
"Filipe dost! Rozešli jsme se! Já už s tebou nemám nic společného!" Snažila jsem se vykřiknout, přes všechen ten hluk. Najednou se vše semlelo, tak rychle, že jsem akorát viděla Filipa ležet na kapotě svého auta a mě Mark tahal za ruku, ať rychle jdu s ním. Tahal mě do domu, kde bydlí. Koukla jsem se spěšně na Filipa, co dělá. Šel za námi, rozzuřený, jak starý býk.
"Em běž dovnitř prosím." Mark mě strkal do předsíně.
"Marku, prosím nechoď."
"Neboj, dovnitř ho nepustím a na zahradu taky nemůže. Počkej tu." Teprve teď jsem si uvědomila, že brečím. Slyšela jsem jen Marka, jak na Filipa volá, že pokud vstoupí na zahradu, zavolá policii a nahlásí to, jako vloupání. Slyšela jsem ještě Filipa, jak sprostě nadává. Mark vlezl dovnitř a díval se na mě. Připadala jsem si hrozně blbě, když mě tu vidí brečet. Nevím, jestli jsem v jeho očích nezahlédla bolest, ale přistoupil ke mně.
"To ti udělal on?" zeptal se a koukal mi na oko, na kterém jsem měla monokla. Nedokázala jsem něco říct, a tak jsem jen přikývla. V tom bulení opravdu nešlo říct ani slovo. Mark mě objal. Vřelé objetí, to jsem potřebovala. Objetí od nějakého kamaráda. Kdyby tu byla Lee, tak by mě také objala, ale teď byla na Kypru.
Mé nohy najednou tak ztěžkly, že jsem se pomalu sesouvala po zdi na zem. Abych neupadla, Mark mě přidržoval a sedl si hned vedle mě. Stále v objetí jsem si položila hlavu na jeho rameno a vzlykala.
"Už je to dobré. Už je pryč." Utěšoval mě Mark a hladil mě po vlasech. "Už se tím netrap." Špital na mě, tedy nevím, jestli špital, ale mě to přes ty vzlyky bylo špitání, ale mě to tak připadalo. Stále mě pevně objímal. Bylo to pro mě neuvěřitelně nádherné. To jsem potřebovala. Mark sjel jednou rukou po mé tváři a stále mě uklidňoval. Konečně jsem otevřela svoje uplakané oči a podívala jsem se do jeho očí. Měl nádherně tmavě hnědé oči. Hřejivé a teplé. Nemohla jsem se vynadívat. Najednou se sklonil, zavřel oči a políbil mě. Ne jako ten idiot, co mi na prvním rande strkal jazyk do huby. Tohle bylo jen naše hraní rty. Já nevěděla, jestli ho mám nechat, nebo to ukončit. Vždyť ještě nejspíš Filip čeká venku. Měla jsem v hlavě zmatek, ale na druhou stranu jsem si tuhle nádhernou chvíli nechtěla zkazit. Mark je něco jiného. Nakonec jsem si uvědomila, že jsem od malička k němu něco cítila, ale nechtěla jsem ztratit kamaráda.
"Marku." Vyslovila jsem jeho jméno mezi polibky, kterými mě zahlcoval.
"Omlouvám se. Já jsem nechtěl to takhle uspěchat, ale nemohl jsem si pomoc. Promiň mi." Mluvil mezi polibky a nakonec přestal a podíval se mi zhluboka do očí. To světlo, to nádherné světlo v jeho očích.
"Ne. Neomlouvej se…" poslední slova jsem zašeptala, že nebyli ani slyšet. Byla jsem unavená. Políbil mě na čelo a já si položila hlavu o jeho rameno. Před očima jsem si promítla celý dnešek. Filip, Marka a poslední myšlenka padla na Kelty.

Info Aya Akira

14. ledna 2012 v 17:33 | Aya
Info Aya Akira

Jméno: Aya
Příjmení: Akira
Datum narození: 4. 3. 2XXX
Váha: 46 kg (11-15)
54 kg (16-18)
54 kg (20+)
Výška: 161,5 cm (11-15),
169 cm (16-18)
172 cm (20+)
Typ krve: A+
Oči: hnědé po matce
Vlasy: světle modré, jako celý klan
Rank: Chuunin
Tým: 7- Minato
Sensei: Namikaze Minato
Rodná vesnice: Konohagakure no Sato - Listová
Současná vesnice: Sunagakure no Sato - Písečná
Chakra: Vodní
Oblíbené jídlo: Sushi, Pocky
Co má nejraději: Ijima Seiji, Roka (její Kekkei Genkai)
Co nesnáší: Orochimaru
Jaký je její životní cíl: Stát se výbornou Kunoichi, i přes to, že se bojí zabíjet.
Kekkei Genkai: Ryou
Rodina
Otec: Kiyoshi Akira
Matka: Miyako Akira
Snoubenec: Yukio Akira
Vlastnosti: Milá, učenlivá, nerozvážná, bojácná, upřímná, hodná (pokud čtete život Aya Akira a víte ještě o nějaké vlastnosti, napište do komentářů, děkuji *-*)
Jutsu: Mizu no Shiru Jutsu (vodní pečeť)
Mizu gēto (vodní brána)
Dentatsu nouryoku (Přesun schopností)
Ame mizu no jutsu (vodní déšť)
Mizu no Seigyo (ovládání podzemní vody)
Mizuno Uzu (Vodní vír)
(jutsu ještě dodám)

Historie Klanu Akira
Před mnoha lety šla jednou bába bylinkářka k posvátné vodě, aby měla zásoby přes zimu. Léčila lidi, ninji a kohokoliv, kdo ji o to poprosil. Žila o samotě ve své malé chatrči, mimo dosah ostatních skrytých vesnic.
Bába bylinkářka se sehla k posvátné vodě, aby si mohla nabrat do vědra. Najednou uslyšela dětský pláč. Podívala se po vodě do dálky. Uviděla jeden veliký košík, a tak se rozeběhla. V košíku byli dvě malé děti, a tak neváhala a odnesla je do své chatrče. Podívala se na malé děti. Jedno bylo děvče, to druhé byl chlapec. Sourozenci, pomyslela si. Starala se o děti, jako by to byli její vlastní. Nikdy jim neřekla, odkud jsou. V den jejích 12 narozenin se však stalo něco ohromného, co ani bába bylinkářka netušila.
Obě děti začali naráz křičet a chytili si levé předloktí a naříkali. Bába se jim snažila dát několik bylinek, ale ani jedna nepomohla. Už si nevěděla rady, ale trklo ji. Odkud se vzali, tam musí zpátky. Obě děti vzala k posvátné vodě. Tam dětské naříkání skončilo. Bába jen sledovala. Chvíli byl klid, ale potom se na vodě rozbouřilo peklo. Z vody se zhmotnili dvě zvířata medvěd a králík. Obě zvířata hned proti sobě začali bojovat. Bába chtěla, aby oba dva přestali, ale nedokázala se hnout. Musela jen čekat, až oba dva sourozenci padnou vyčerpáním. Ani jeden z nich nevyhrál.
Uběhlo par let. Děti už byly vyspělejší a stále odříznutí od okolního světa. Naučili se to, co je naučila bába. Jediné, co netušili, byla láska. O devět let se ženě narodili dva chlapci a o rok později jedno děvče. U všech tří se prokázala stejná vrozená schopnost, ale ten jeden chlapec byl něčím výjimečný, jmenoval se Raizo. Proč byl výjimečný? Od ostatních se lišil svým zhmotněným zvířetem z vody. Děvče mělo koně, jeho bratr měl pandu, a Raizo, měl lva, který se lišil znakem vody na jeho zádech z boku.
Raizo si i hned vzal vládu nad sourozenci a rodiči a ujal se vůdcovství. Jeho bratr ho však neuposlechl a šel vlastní cestou. Zamiloval se, ale jeho děti už neměly tu schopnost. Raize opustili starou chatrč a putovali krajem, až narazili na skrytou vesnici. Vyhledal nadřízeného celé té vesnice Senju Tobiramy (první hokage). Uzavřel s ním smlouvu. Ve válkách se dozvěděli o rodu se zvláštní schopností a začalo praní a vyvražďování. Proto se domluvil s Prvním Hokagem.
"Vyhlásíš po celé zemi, že rodina se zvláštními schopnostmi byla vyvražděna. Já a celý můj klan ti budeme sloužit, ale jen pod podmínkou, že vybereš jen ty, kterým důvěřuješ, že nic neprozradí. Ani tady ve vesnici nesmí nikdo vědět, že jsme zůstali na živu. Na mise budeme chodit samostatně se členy klanu, nebo s vybranými lidmi." Tak zněla slova Raizo. Hokage souhlasil a dal klanu jméno Akira.
Klan po celá léta, žije v utajení ve skryté listové. Díky schopnostem Kekkei Genkai, kterou pojmenovali Ryou získaly posvátnou vodu, kterou pojmenovali Kuria.

Zajímavosti

  • Nikdy se u žádného dítěte neobjevilo Ryou zvířete, co má na sobě znak vody. Jen u vůdce klanu Raizo na jeho lvovi. Později se také to znamení objevilo u Ayi na jejího vlka Roka. Je jen doměnkou, co to znamená.
  • Ryou se objevuje jen v den 12 narozenin. Aya je výjimka, té se objevilo Ryou, už v 11 letech.
  • Aby se Ryou objevovalo u potomků. Musejí mít členové Akira společné dítě a společnou schopnost. Například mama a otec Ayi jsou sourozenci. Aya je zasnoubená s bratránkem. Jestliže se tak neučiní a nějaký člen klanu bude mít dítě s prostým člověkem, Ryou se u potomka neobjeví.
  • Každý člen Akira má na levém předloktí znamení Ryou, které zakrývají kusem oblečením, nebo obvazy, aby nebyli prozrazeni. Znamení se objevuje, vždy ve tvaru hlavy zvířete, který ten člen vlastní.
  • V den, kdy se objeví Ryou, rostou velmi rychle členům Akira vlasy, ale jakmile se ustřihne jediný pramínek vlasů. Přestanou růst a už nikdy nenarostou.
  • Jméno Aya znamená předené hedvábí. Jméno Akira znamená bystrost/světlo.

Miluji tě sousedko! část 6

13. ledna 2012 v 17:48 | Aya
Miluji tě sousedko!


Ták další dílek =D no dneska jsem začala dopisovat, celej příběch a doufám,k že už ho dokončím, mám rozepsanou ještě jednu =)) tak doufám, že se vám bude líbit =))


Ema


Uběhli už čtyři dny od toho incidentu, jak jsem se rozešla s Filipem. Do té doby se tu ještě neobjevil. Jsem ráda, že sem ještě nepřišel, nechci ho vidět, ale zase tady má věci. Vlastně je má venku rozházené po zahradě. Má jen veliké štěstí, že nepršelo. Jestli se tu neukáže do konce týdne, budu je muset vyhodit do popelnice.
Odvrátila jsem se od okna, ze kterého jsem se dívala na Filipovy věci. Přemýšlela jsem, co budu dneska dělat. Skoro každý den jsem chodila za Markem, ale on zatím nebyl vůbec doma, vlastně tam nebyl vůbec nikdo. Zkusím, pokusit štěstí a půjdu za ním. Hodila jsem na sebe třičtvrťáky a triko, které jsem měla po ruce, bylo žluté. Musela jsem si vzít ještě sluneční brýle, protože jsem měla parádního monokla a nechtěla jsem to zabarvovat. Ještě, že bylo hezky, alespoň jsem se nemusela vymlouvat třena to, proč nosím sluneční brýle v dešti. To bych opravdu nevěděla jak vysvětlit. Když jsem šla ven, šla za mnou i Kelty.
"Kelty. Půjdu na chvilku ven. Nechám ti otevřeno. Neboj se. Já přijdu." Dala jsem ji pusu na čumák a několikrát jsem ji pohladila, abych ji ujistila, že nebude sama.
"Tak, já jdu." Usmála jsem se. Kelty mi oblízla celý obličej a dala mi packu. Dobře jsem věděla, co to znamená. Hodně štěstí.
"Děkuji." Nechala jsem ji pootevřené dveře do baráku a šla jsem. Vrátka jsem pro jistotu zamkla a vzala si klíč. Šla jsem směrem k Markovu domu. Auto tam stálo, že bych se konečně trefila? Zazvonila jsem. Marná snaha. Otevřely se dveře a tam stál Jack, starší bratr Marka.
"Ahoooooj!" řekl jako vždy svým nadšením.
"Ahoj, Jacku, No, já tě přišla nejspíš pozdravit," Ježkovy oči, co já to zase blábolí, to že tu není Mark, neznamená, že musím takhle panikařit. "protože tu Mark nejspíš není. Měla bych jít. Ahoj Jacku." Tenhle konec jsem fakt zabrblala, takže mi asi nejspíš nebylo rozumět. No stejně jsem už měla nakročeno domů. Slyšela jsem, jak Jack na mě něco volá, ale já si ho nevšímala, prostě jsem šla pryč. Nevadí, vyzkouším to někdy jindy.
"Em! No, tak Em stůj!" Lekla jsem se, protože mě někdo chytl za paži. Když jsem se otočila, stál tam Mark. Co? Jak to? Kde se tam vzal? Co tam dělá, vždyť tam nebyl. Vířily mi v hlavě myšlenky a nešly ani zastavit. Přesto jsem byla ráda.
"Ehmm, Ahoj, Marku. Já myslela, že jsi pryč, tak jsem… tak jsem…" Sakra. Jak je to slovo!
"Šla." Odpověděl za mě Mark.
"Jo, tak jsem šla. Nechtěla jsem totiž, však víš, otravovat." Usmála jsem se, abych odlehčila svoji situaci, ale nijak to nepomáhalo a přes ty tmavé sluneční brýle jsem si koukala na nohy.
"Víš, že ty nikdy neotravuješ. Jack na mě zavolal a mezitím než jsem stačil k němu přijít, jsi měla asi zatmění mysli, a kráčela jsi pryč." Řekl s pobavením.
"Zatmění mysli?" V té chvíli jsem fakt nevěděla, co ti myslí. Asi jsem na něj koukala dost divně. Kdybych měla před sebou zrcátko, asi bych se sama sebe lekla. Mark se smál, jako vždycky.
"Jako, že jsem na tebe kolikrát hulákal a ty jsi mě neslyšela. Víš, že teď vypadáš, dost zajímavě." Řekl Mark.
No a je to tady, jak jsem říkala. Měla bych se sebrat a jít někam do blázince, kde bych, alespoň myslím, zapadla. Nebo odejít. Jít domů a omluvit se až potom, až budu normální, což nehrozí. Omluva! Vždyť kvůli tomu jsem sem šla, ne? Tak, co tu blábolím za nesmysly. Z mých myšlenek mě vytrhla něčí ruka, která mi mávala před očima. Něčí? Snad Markova ne? Kdo jiný by mi tu mával rukou před očima.
"Em. Jsi tu vůbec? Jsi duchem nepřítomna. Halo, vrať se." Podívala jsem se na něj.
"Jú, promiň," zachichotala jsem se. "Jo Marku vlastně s tebou potřebuju mluvit." Co to plácám, vždyť je jasný, že právě s ním chci mluvit. Stejně to nevypadalo, že bych ho dostala mimo, tak jako jsem byla já. On se jen smál.
"Ty ses ještě nevrátila." Nebyla to otázka, ale odpověděla jsem.
"Ano, tedy ne. Ne, já nevím. Marku! Já se ti chtěla omluvit." A konečně to bylo venku. A asi jsem ho i dostala, protože se na mě nechápavě podíval. Chtěl mi sundat sluneční brýle, ale včas jsem ho zastavila.
"Chci se jen ujistit, jestli už si se opravdu vrátila. Co to povídáš za co, se chceš omlouvat?" řekl to trochu sklíčeně.
"Ne, jsem to opravdu já." Uculila jsem se a nadzvedla jedno obočí. "Omlouvám se za ten den, kdy jsme se naposledy bavili a já zničehonic běžela domů. Vzpomínáš?" Koukla jsem na něj.
"Pořád nechápu, proč se mi omlouváš, vždyť jsi říkala, že jsi zapomněla na čas." Usmál se. Na to už si sice nevzpomínám, ale stejně. Co jiného dělat.
"No myslím, že tahle debata nikam nevede. Nechceš si něco zahrát? Doma stejně nemám, co dělat. Takže, co třeba Banbington." Normálně, když to řekl, ve mně hrklo. Právě mě zahalily pocity štěstí.
"Jasně a moc ráda. Ale potřebovala bych si od tebe vypůjčit pálku a doufám, že máš i péřové košíčky!" ještě jsem na něj zavolala, protože už pro to běžel domů. Byla jsem moc ráda.
"Tak jdeme na to! Kdo vyhraje, ten od druhého dostane čokoládu!" Zavolal na mě Mark.
"Tak doufám, že už ji máš připravenou." Zasmála jsem se.
"Myslíš, že jsem netrénoval? Tentokrát tě pokořím. To si piš." Mark se taky zasmál. Zbožňuji ten jeho úsměv. Sluníčko pořád hezky svítí, a proto se nemusím vymlouvat na ty sluneční brýle. Co asi dělá Lee s Tadeášem, nejspíš se koupou někde v moři nebo dělají výšlapy na památky.

Neblázněte lidi =D

12. ledna 2012 v 16:23 | Aya |  Oznámení
Lidi

Tak jsem se dneska vrhla na další OC. To můžete vidět o článek níž, Ale jen tak jsem si pročítala, kdo co chce na OC. Ty woe lidi! Neblázněte =DDD Si dáváte čím dál tím větší nároky =DD Ale co by Aya nezvládla =DDD Jako tím nechci říáci, aby jste si neobjednávala, TO NE! Jsem neuvěřitelně a šíleně ráda, že si u mě objednáváte. Mě ti strašně těší *-* Ale musela jsem se smát, jaký nároky požadujete =DDD Hlavně mě nezabíjejte, že jsem s těmi OC pozadu. =))) tak hlavně na svoji postavu nezapoměnte a já vám určo napíšu, až bude. ted jdu opět koukat na Naruta S. hoho Kakashi je Hokage =DDD Danzou je mrtvej (díky bohu) =DD a v jednou momentě jsem myslela, že tu Sakuru nakopu do prdele =D (pardon za slovo). Tak se mějte děcka *-*

Hledané osoby UKE-SAN!
Ano děcka, ztratila se mi drahá osoba. Známe se jen z Facebooku, ale mám tu osobu strašně moc ráda, ale jednoho, po dlouhé době jsem ho na Facebooku neviděla, tak jsem se podívala do přátel, a nikde nikdo. Napadlo mě, že si zrušil účet nebo tak něco, ale nevím. A dost mě to mrzí, protože Uke-san mi vždycky porozuměl.

Naruto Shippuuden Opening 9



OC NAruto Aya Yamamura

12. ledna 2012 v 15:23 | Aya
Aya Yamamura

Táák tady OC =)) Doufám, že se líbí a, že jsem to tak nějak pochopila s tím oblečením. =))) Nenapsala jsi mi tam, jestli chceš mít rukavice, ale zase jsi mi napsala, že chceš být podobná jako tam tomu obrázku, tak jsem rukavice udělala. Tak snad nevasí, pokud se nelíbí, reklamaci beru =))) takže další na řadě je Halerix.


I Love Naruto Shippuuden Diver

11. ledna 2012 v 20:45 | Aya |  Oznámení
Naruto Shippuuden Diver

No jistě ste si všimli, že tak nějak stávkuji =D jen třeba sem dám jeden příspěvek za den, no je to proto, že jsem nemocná. Ale tak nějak jsem si myslela, že když už jsem nemocná, že toho sem na blog dám spoustu. No jak vidíte ne. =DD Chtěla jsem dělat OC a něco ještě napsat a udělat recenze. Ale bolí mě hlava a není mi zrovna nejlíp, takže jsem se dala do pokračování koukání na Naruto Shippuuden, kde jsem loni o prázdninách zkončila. můžu vám říci, že to opět šíleně žeru a že jsem konečně přešla ty nudný díly, kde vyprávěli o svém mládí =DD no nebyli zas tak nudný, ale já se těšila hlavně na pokračování, jak to bude s Konohou, Sasukem a Akatsukui. přiznám se jsem na 208 Shippudenu a je to PECKA! Prostě miluju to anime *--* Kdo by nemiloval. Takže mějte se krásně a já jdu koukat *-* chci to všechno zkouknout do té 243 a potom čekat na další *-* Pá děcka a dávám Vám sem opening, kterej se mi šíleně líbí -*-*




Povídka pro Lee

10. ledna 2012 v 18:01 | Aya
Jsem tu...

Tak dneska jsem to sepsala. Dloufám, že se ti bude líbit *-*
kdo v povídce vystupuje?
Lee Hyuuga Uchiha
Aya Akira
Itachi Uchiha

Jsem tu...
Mraky byly tak černé, jakoby se schylovalo k válce. V jednom místě, však skoro k válce se schylovalo. Byl tam boj mezi dvěma kunoichi. Každičkou chvíli se třeli dva kunaie o sebe. V ten moment zlověstnější obličej, jak ten druhý. Nenávist? Touha? Věrnost? Kdo ví. V té chvíli, to nešlo poznat.
Jedna dívka měla zahalený obličej a celé tělo černým pláštěm se vzory červenými mraky. Ale ona věděla, o koho jde. Její rovné blonďaté vlasy a modré oči, v níž se odrazoval třpyt moře. Nechtěla s ní bojovat. Byla jí nejbližší osobou a teď? Teď dostala přímý rozkaz. Zabít! Nechtěla to udělat, ale musela. Přála být si raději mrtvá než živá.
Modrooká uhýbala útokům proti kunoichi, která měla na sobě žluté tričko s návlekem na levé ruce se znakem Konohi. Věděla moc dobře, kdo to je. Její nejdražší a nejmilovanější. Jak jsi mohla? Už jsi mne zavrhla? Ukápla jí slzička, která v tom zmatku nebyla vidět. Co mám teď dělat? ONEE-CHAN?


"Onee-chan!" do kuchyně se přiřítila malá holčička v rozevlátých, dlouhých, blonďatých vlasech. Skočila rovnou Aye do náruče a zabořila hlavičku do jejího trička.
"Copak se stalo Lee-chan?" Usmála se na ni Aya a podívala se jí do modrých očí, vždy ji připomínal odraz moře, když sama nikdy moře neviděla, znala ho jen z vyprávění ostatních ninjů.
"Itachi mě nemá rád." Rozplakala se její malá sestřička.
"Ale to není možný, je tvůj příbuzný." Snažila se jí to rozmluvit Aya.
"Ale… Ale vždy když za ním jdu, tak mě vyhazuje a pořád je se Sasukem. Já si s ním chci hrát taky." Lee nafoukla tváře tak, že vypadala jako balon. Aya se jí jen prstem dotkla tváře, aby splaskla.
"Lee. Teď mě dobře poslouchej. Sasuke je jeho mladší bráška. Je jasné, že má rád svého brášku více než tebe. Já tebe taky miluju víc než Seijiho, protože jsi má sestřička. Ale neznamená to, že Itachi nemá rád. Navíc Itachi je hodně zatrpklý." Promluvila Aya svojí sestřičce do duše.
"Už to má!" vykřikla Lee. "Jdu natrhat Itachimu květiny. Květin každého potěší! Arigato Aya-chan" Lee vyběhla ven a ještě zamávala Aye na rozloučenou.
"Vrať se brzy na oběd!" zavolala na ni Aya.
Aya dovařila oběd a do kuchyně vešel Seiji. Sdělil jí, že musí na nějakou misi. Kdo se postará o mou sestřičku? Pomyslela si. Koukla se na Seijiho. Věděla za kým, má jít. Rozhodla se. Až večer uloží Lee, půjde za ním.

"Tak co? Dala jsi Itachimu květiny?" Zeptala se Aya svojí sestřičky, kterou ukládala do postele.
"Dala!" její úsměv, ale poklesl."Ale nebyl z toho nějak nadšený. Spíš se zlobil. Nejspíš je hodil někam do popelnice." Lee byla smutná. Aya jí řekla, ať se tím netrápí a políbila jí na líčko na dobrou noc.
Aya uvažovala o tom, jestli by lee nedala do rodiny Hyouga, ale měli taky spoustu misí a doma většinou nikdo nebyl. Jediný, kdo zbývá je on. Prošla kolem zdi, na které byl červenobílý vějíř. Zaťukala na okno, kde měl itachi pokoj. Věděla dobře, kde má pokoj, jako malý si spolu hrávali venku a noční dobrodružství nebyla výjimka.
"Co chceš." Vykoukla Itachiho hlava z okna.
"Itachi, prosím, potřebuju si s tebou promluvit." Itachi měl kamenný výraz, ale přeci jen vylezl ven.
"jde o Lee." Řekla Aya.
"Jestli mi tu chceš vykládat o tom, že se ji nevěnuju…"
"Ne. Já zítra ráno jdu na dlouhou misi a potřebuju, aby si do té doby o ni někdo postaral." Řekla mu Aya
"Tak řekni tomu svému." Itachi mu nemohl přijít na jméno.
"Seiji, nepřipadá v úvahu. Kdybych chtěla, aby se o Lee postaral Seiji, nebyla bych tu. Itachi prosím!"
"Proč prosíš zrovna mě."
"Protože ti důvěřuju."
"Důvěřuješ nesprávné osobě a teď už běž. Najdi ji někoho jiného na hlídání." Itachi se odvrátil a chtěl už jít, ale Aya se nedala a už se to strhlo i k hádce. Aya to nevydržela a řekla pravdu, o níž věděla jen ona.
"Lee je Jinchuuriki! Má v sobě desetiocasého démona! Itachi prosím! Nikomu jinému jsem to neřekla!" Aya už se neudržela a s pláčem se sesunula k zemi. Itachi se otočil a podíval se na Ayu.
"Co že je?" Nemohl uvěřit vlastním uším. Aya znovu špitla do vzduchu Jinchuuriki. Itachi souhlasil s tím, že se o Lee postará.

"Itachi! Itachi! Budeme trénovat s kunai? Prosí!" Lee vletěla itachimu do pokoje. Itachi si povzdechl.
"Příště zaklepej, než někomu vletíš do pokoje!" Lee tam běhala po pokojí a dělala, že je letadlo.
"No tak, Itachi. Pojď ven!" prosvištěla kolem Itachiho a kolem stolu. Bohužel Lee to nebrzdila a nabourala do stolu. Ze stolu spadla váza s květinou, která teď ležela na zemi polámaná a kterou mu Lee dala.
"Vidíš, co si udělala? Teď to může jít rovnou do koše." Itachi posbíral střepy a polámanou kytku a vyhodil do koše.
"Itachi! Omlouvám se! Já nechtěla." Lee se snažila, aby nebrečela, ale přece ji jen nějaká ta kapka upadla. Někdo k í přistoupil a objal ji.
"No tak už neplač. Půjdeme si zaházet s kunaii a ty mi potom natrháš nové." Lee se rozzářili oči a štástná vyšla ven do slunečného dne s Itachim.
Každý den byla s Itachim a občas i se Sasukem. Byla šťastná. Aya se pořád nevracela z mise, ale lee věděla, že její sestřička je v pořádku. Celé dny házeli spolu kunaiem, nebo ji Itachi učil používat chakru. Za celých 7 dní si užívala společně s ním. Akorát poslední den bylo peklo. Itachi se změnil v chování. Co se stalo, to nikdo nevěděl, až do osudného večera, kdy byl vyvražděn celý klan, kromě Sasukeho a…

Lee kráčela večerem, kde na nebi zářil jen celí měsíc. Chtěla se zeptat Itachiho, proč byl poslední den jiný. Dumala a šla prázdnou uličkou. Najednou si všimla nohou před ní. Jela pohledem od nohou až k hlavě.
"Itachi." Rozzářila se Lee, chtěla se k němu rozeběhnout, ale měl kamenou tvář a v očích měl Sharingan. Vytáhl katanu. Lee s hrůzou koukala na katanu, která byla od krve.
"Itachi." Pípla ještě jednou Lee. Itachi se napřáhl, musí to udělat. To že nechal na živu Sasukeho, neznamená, že musí nechat na živu ji, ona je taky z klanu Uchiha, i když jen napůl. Ale ona tam jen stála a nehýbala se, připravena na svoji smrt. Lee. Hlavou mu probleskly všechny vzpomínky, co spolu prožili za těch 7 dní. Nemohl ji zabít. Nedokáže to. Objal ji a rozplakal se.
"Půjdeš se mnou? Nemůžu tě tu nechat." Lee jen přikývla, byla si vědoma toho, že opouští svoji vesnici a svoji sestřičku, ale nechtěla nechat Itachi samotného.
Oba dva opustili Konohu. Z obou se stali členové Akatsuki. Později členové Akatsuki začali hledat Jinchuuriki. Už šlo do tuhého. Jediný itachi věděl, že Lee je Jinchuuriku, ale nedokázal ji udat. Za tu dobu ji tak přirostla k srdci, že ji musí zachránit. Vzal si jednoho dne Lee stranou.
"Lee. Ty už tu dál zůstat nesmíš. Musíš se vrátit." Špitl Itachi.
"Ale Itachi! Já bez tebe nikam nejdu. Nechci tě tu nechat samotného. A navíc. Jen hledáme Jinchuuriki nic se mi nestane, pokud jsem po tvém boku.
"Lee! Ty se musíš vrátit do Konohy. Tebe neprokázali, že jsi nukenin. Ty se můžeš vrátit." Itachi ji držel jednou rukou za tvář a druhou ji hladil vlasy.
"Ale Itachi…" Protestovala Lee.
"Žádné ale. Lee tvoje časté výkyvy nálad a svoji sílu, kterou nedokáže občas kontrolovat. Lee ty jsi Jinchuuriki. Ostatní členové nic neví, protože jsme byli pořád spolu, ale právě proto se musíš vrátit." Promlouval jí Itachi. Po dlouhém mlčení a občasných výkyvů, Itachi políbil Lee.
"Musíš jít. Prosím. Udělej to pro mě." Obou padli kapky slz.
Už ani neví , jak se dostala z úkrytu Akatsuki. Itachiho polibek jí zatemnil mozek. Rozeběhla se. Co se stane, až se z čista jasna objeví v Konoze. Je jasné, že ji budou vyslýchat. Dobře věděla, co se bude dít, ale nikdy by nevěřila tomu, co se mělo stát blízko hranic Listové vesnice.

Narazila na svoji sestru. Aya Onee-cha. Chtěla ji přivítat, jenže Aya se proti ní rozeběhla s kunaiem v ruce. Lee vytáhla taky kunai a bránila se. Začalo veliké soupeření dvou sester.
"Jak jsi mi to mohla udělat!" Aya křičela mezi úderi.
"Víš jaké to je! Dostat takovouhle misi!" Stále Aya pokračovala v mluvení. Teď do toho začala brečet.
"Ty nevíš jaké to je! Dostat za misi. Zabít svou sestru!" Aya už pořádně plakala a ubírala na síle. Měla vztek. Lee poznala z jejích slov, že to dostala rozkazem. Proto zahodila kunai a stála tam. Kdysi takhle stála před Itachim. Aya celá ubrečená běžela s kunaiem k Lee. Ne proto, aby ji zabila, ale proto, aby ji objala. Celá uplakaná Aya se jí sesunula až k nohám. Lee si poklekla a objala svoji sestřičku. Obě byli v jednou hřejivém objetí, po tak dlouhé době. Jsou zase spolu a už jedna ani druhá nenechá o samotě.

OC Naruto Vitoki

9. ledna 2012 v 14:24 | Aya
Vitoky

Tak a opět po dlouhé době OC Naruto, jelikož jsem nemocná, tak na tom zapracuji *-* Tak Vívuš tady to máš. Až na pár detailu, že jsi mi zapomněla něco vyplnit, jakožto barvu návlkeú.. atd =DD jsem spokojená! Vitoki je senzační, záleží na tobě jestli se bude líbit =)) reklamace beru =)) další na řadě je Aya Yamamura.


Diplomky a ceny za soutěž!

6. ledna 2012 v 21:08 | Aya |  Oznámení
Diplomky a ceny za soutěž!

Tak a tady to máte doufám, že jste spokojení *-*

Ayumu

Diplomek za první místo, za to, že jsi uhodla všechno jsem ti (spíše víva =D) našla animky.



Animky



Jsou malé, tak Gomene =)))

Lee

Diplomek za první místo a za to, že jsi uhodla všechno, jsi si vybrala svoje OC *-* doufám, že se ti líbí =))



OC


Cannai

Diplomek za první místo a za to, že jsi uhodla všechno, jsi mi nenapsala, co ještě =(




Katty-Hinata

Za účast v soutěži tu máš diplomek. Jedna chyba, parádní výkon =)))



Víva

Za účast v soutěži tu máš diplomek. Jedna chyba, parádní výkon =)))


Ara

Za účast v soutěži tu máš diplomek. Jedna chyba, parádní výkon =)))


Smula pro ty co si o cenu neřekli... Tak doufám, že se líbí =)))

PG - Trable v poušti

6. ledna 2012 v 17:17 | Aya
PG - Trable v poušti

Takže slíbené PG, doufám, že se bude líbit =D Navazuje na tento Díl. Opakuji, že tento díl je z pohledu Ayi. Oficiální příběh je zde na Dor a nebo z pohledu Luny Zde na Luna

Večer proběhl celkem v klidu, až na to, že Renovi bylo špatně od žaludku. Možná cestou něco špatného snědl, ale kdo ví. Takže Reno zalehl jako první. Nakonec nás senseiové vyhodili spát. Všichni a povinně. Všichni jsme ulehli kolem ohně. Snažila jsem se usnout, ale po dlouhé době jsem opět spala na tvrdém. Já chci zpátky svojí měkkou postel! Řvala jsem si do hlavy. Po dlouhém převalování, jsem se styděla, že jediná šustím. Ale! Když jsem nešustila! Někdo šustil za mě! Zaposlouchala jsem se. Ehm! Poslouchat nestačí! Nenápadně jsem se natočila na onu šustící věc.
Ito? To je divné, vždyt spí, tak jak to že se hýbe jeho spacák a.. Dokonce on celý! Ááá, Nemůžu všechny vzbudit. Potom by to bylo všechno na mě, ale co když… Co když je to okřídlenej zajíc s bradkou, který mě vždycky strašil ve snu? Pomoc! Snažila jsem se usnout. Páni, ani byste nevěřili, jak rychle dokážu usnout.
"Kakashi-sensei!!" Co? Lekla jsem se a vyřítila jsem se ze spacáku s kunaiem v ruce.
"Je tu někdo?" pípla jsem a roztírala jsem si ještě oči z ospalosti.
"Káá-kááshíííí… Sensei!!" Tu nikdo není? Ale kdo to tedy mluví? Že by duch z kočičí konzervy?
"Jáá vám něco povím," chrup. "Doríís si vzala sééébouuu." Chrup "Nechtě mě to dopovědět sensei!" Chrup, "Ona má krrrrr… Krtkááá…" Chrup.
"Reno! Co to tu meleš!" zařvala jsem na něj, ale tak abych nevzbudila ostatní.
"Kakashíííí! Ještě vám musím něco povědět!" Chrup a fňuk. Začal fňukat.
"Příííznávám, že jsem dneska…" Chrooo! "sežral nějakou tu konzervu! Měl jsem hlad…" Dala jsem si dvě a dvě dohromady a usoudila jsem, že mluví ze spaní. Zalezla jsem si zpátky do spacáku. Jenže jsem nemohla usnout, protože ten BAKA kecal dál a dál. Už jsem to nevydržela a hodila jsem po něm jednu plechovku.
"AU!" řekl a spal dál. Já už později usnula.
Ráno
"Co to má znamenat?" Někdo zakřičel. Mám dojem že to byl Pacaši. Copa se děje?, takhle mě budit. Grrr.
"Jestli jí něco udělal, tak to bude průser!" Vyšiloval Pacaši. Kdo zas něco provedl?
"To by neuděla. Vždyť snad ještě nemá ani mokré sny. To je blbost. A i kdyby, byla nalepená na mě, cítil bych to, kdyby.. to... " Mokré sny? Nalepená? O čem to Koji mluví?
"Co vy víte? Každý chlapec v jeho věku by měl mít za sebou už první mokrý sen." ozval se Reno. No tak teď jsem byla čilá jak rybička a poslouchala jsem důležitej rozhovor.
"Z tebe jde strach." zasmála se Kira. "Ty budeš nějakej.. tó... no.. tamten..."
"Zkušenej!" doplnila jsem. A sakra! Opět moje myšlenky vyšli na povrch a holky se začali smát. Jaj to je trapas.
"Jsem medik. Musím vědět hodně věcí na takové téma." Mrkl Reno na Dor, i když jí nejspíš zajímalo něco jiného, než že na ni Reno mrkl.
"Pro boha. Jestli to udělali, její matka mě zabije." opět byl slyšet rozčilený Pacaši. "Odtrhněte je od sebe někdo. Bože můj." naříkal. Moment to mi nejde do hromady, co jako zkusil? Luna se jediná z nás odhodlala a přiklekla k Dor.
"Dor? Dorčá!" snažila se Dor probudit Luna, ale asi marně. "Dorčís, prober se." chytla ji za rameno a lehce s ní cloumala.
"Mmmh?" zamumlala Dor a tak nějak se vrtila. Potom chvilku nic a…
"Jestli si něco zkusil!" řekla Dor přísně a nespouštěla Ita z očí. Ito vyskočil na nohy a zvedl ruce. Připomíná mi to spíše. Vzdávám se.
"Já né, přísahám!" Ito vrtěl zběsile hlavou ze strany na stranu. "Tohle je nedorozumnění!"
"V to pevně doufám." Řekl Pacaši a postavil se mezi Dorču a Ita. "A ty se oblékni." Pohlédl na Dorču a jeho pohled sklouzl k jejím kraťasům.
"Ale vždyť to jsou jako nromální kraťasy." Poučila Pacašiho.
"Oblékni se!" zavrčel. Na chvíli jsem si představocvala černou pumu, jak vrčí na nezvaného návštěvníka.
Po tom, co jsme si ujasnili situaci a sbalili se, jsme vyrazili opět na cestu.
Sluníčko dost parádně pražilo, až jsme měli všeci osmaženej mozek, vlastně já dozajista určitě.
"Fuj to je pařák." prohlásila Luna.
"Mi povídej." Přitakala jsem. I pře sto, že mám podstatu Vodu. Se tu peču, jak kuře na rožni.
"Jéžiš já bych pila až bych brečela." Hlesla Dor.
"Se napij..." řekla Kira a hodila pohled po Dor, který vypovídal přesněji o tom, že jak ji nemůže napadnout něco jako voda+lahev=pití a to se ještě rovná uhašení žízně.
"...Aha..." odmlčela se Dor na chvilku se zastavila, ale potom se zase rozchodila. "Když mě to v takovymhle počasí nemyslí." Zaúpěla. Chudák Dor musí mít vyprahlejší mozek než já.
"Jakoby ti to někdy myslelo." Prohodil Reno mezi řeči. Dorča se na něj vražednicky podívala, až z ní šel strach. Ježkovy oči jak s ním můžou být v týmu? Za celou tu dobu, co jsme spolu se do sebe jen rejpou. Já jsem na straně holek. Nechci diskriminovat kluky nebo tak něco, ale no… však to znáte.
"Tak se napij ne?" prohodila Kira, tak aby popíchla Dor.
"Jo jo.. jasně..." řekla Dor polohlasně, ale žádná reakce pro to, aby si šáhla do batohu, nebyla.
"Pro boha." Vzdychl Reno a vytáhl Dor z batohu vodu. Podal ji láhev, ale Dor na něj koukala, jak kdyby spadl z ořechu. Ještě chybělo, aby nadzvedla obočí.
"K čemu to?" řekla a hypnoticky se dívala na láhev s vodou.
"To se pije Dorčís. Takhle to otevřeš, strčíš to do huby, nakloníš a takhle ti tam teče voda do toho tvýho chřtánu. Když máš hubu plnou vody, tak to pomalu polykáš. Víš?" Reno ji představil názornou ukázku.
"Jo... jo jasně já vim." Kývla, ale lahev si stále nevzala. Už vím! Ufoni ji obsadili mozek a opekli si na něm vajíčka!
"No tak to udělej ne?" Reno už měl asi nervy na dranc.
"Jo.. jo aha." Řekla, pochopila a konečně se chopila lahve a začala do sebe klopit vodu. Jak jsme tak koukali na Dorču, tak jsme si všichni vytáhly své lahve a začali pít, včetně senseiů.
"Aaaaahhh." Ulevila si Dor a hned na ní byll vidět úžasnej elán, který se jí vlil do žil.
"AAahh.. Uděleej taky AAhhh." Řekla a několikrát za sebou si ulevila a mrkla na nás.
"AAaahh." ulevila si Luna a hned po ní Reno.
"Aaaahhh.. udělejte taky aaah." Koukl Reno na Ita. No vipadá to, že nakonec z nás bude pořádná parta bláznů. Itovi se do toho nechtělo, protože na ně koukal hodně divně, ale nakonec se přidal.
"Aaaaahh... Ty vado.. to je hustý.. AAhhhh" zatvářil se překvapeně, znovu se napil a udělal AAaahhh. To musí být hodně dobrý, když už to Ito tak pochvaluje. Když už to udělal Ito, tak já jdu do toho taky! To bylo fantastické! Opravdu! To příště až se zase někam vydáme, to budu doporučovat na každem kroku!
Nakonec nás zastavil a narušil, tak naše AAahhhh. Ale stejně si i náš sensei Koji ulevil také. On by si neodpustil, kdyby také něco nevyzkoušel
"Tak to je hustý." řekla Kira. Ještě na naše ulevující AAahhh.
Naše Aaahhh, i když nevydrželo dlouho, alespoň nás to zabavilo na tak dlouho, že už jsme před sebou viděli pískovcovité skáli. YAHOO! Nejspíš všichni měli ten samí názor. Jenže ne nadarmo se těšit dříve. Byl to šílenej labyrint. Museli jsme chodit po dvou a nebo v řadě za sebou jako nějaké kachny. Moc se mi to nelíbilo, protože by na nás tady mohl kdokoliv zaútočit, ale máme dva statečné senseie. Nás děcek je 6 jsme lepší než dva senseiove, tedy podle počtu samozřejmě. Přinejhorší můžu použít svojí zubí kousací techniku. Ale toto se prohnalo jen moují myslí, takže jsem se nad tím pousmála a putovala jsem s ostatními kachnami dále.
Pacaši-sensei se z ničeho nic zastavil. Luna do něm málem narazila, protože šla přímo za ním. Pacaši chvíli nehnutě stál a naznačil, ať jsme ticho. Podíval se na Kojiho a kývli na sebe. Koji, jelikož jsem před ním stála já, mě postrčil blíže k ostatním, a tak jsme se smrštili a skoro se tlačili mězi Pacašim a Kojim. Oba zaujali obranné a útočné postoje a dávali bedlivý pozor. Ne to ne! Nezbívalo nám nic jiného než zaujmout taky bojoví postoj a dát se do střehu, jenže ulička byla tak tenká, že ze stran těžko někdo mohl zaútočit. Leda že by byl magor a útočil přímo. Šáhla jsem do pouzdra na pravém stehně pro kunai. Měla jsem strach, ne, že by jsem s naší partou (já, Kira, Ito, Koji) nikdy na nějaké misi nenarazili na nějakého Shinobiho, ale přeci jen jsem měla strach, že se někomu něco stane. Pokud na nás zaútočí více lidí. Možná to třeba bylo nějaké zvíře, které se zatoulalo od vesnice. Tuto myšlenku jsem zahnala, protože kdyby se zatoulalo nějaké zvíře od vesnice, nejspíš by už bylo vyprahlé na poušti. V ruce jsem dřímala dva Kunaie. Ostatní už měli také něco v ruce, buď shurikeny nebo kunaie. Bylo tu ticho jako v hrobě. Minuty ubíhali a nikdo nic a nervozita nabírala na síle.
Znenadání se na nás z výšky vyřítil někdo, zahalený v černém. Pacaši bleskově zaregoval a hodil po něm několik Shurikenů. Útočník je ale bez sebemešího problému odrazil a Shurikeny letěli přímo na Dor.

Love Aya and Seiji

5. ledna 2012 v 23:30 | Aya |  Fotky
Love Aya and Seiji

Takže děcka teď jsem to dodělala a já padám spát =DD Jinak TENTO obrázek bych chtěla věnovat Dorče, protože jsem slíbila, že budu psát PG a dneska jsem nenapsala ani čárku =DDD Ale! Jsem v polovině =DD! Takže PG nejspíš bude zítra *-*
Takže doufám, že se ostatním líbí, děláno jak jinak než v SAI *-*


Tuřín / Princ Justin

5. ledna 2012 v 17:58 | Aya
Tuřín / Princ Justin

Tuřín je polní strašák s hlavou z tuřínu. Našla ho Sophie mezi odpadkama a pomohla mu. On ji na opládku doprovází na každém kroku a pomáhá jí. Tuřín je ve skutečnosti Princ Justin z vedlejšího království, který byl zaklet do silného kouzla, kterého múže zrušit jen zkutečná láska a tím byla Sophie. Díky záchraně z obou stran, zruší princ Justin válku.
Rodina:





Aya: Já ho žeruuu *-*

Heen

5. ledna 2012 v 17:38 | Aya
Heen

Heen je pes. Heen je poskok Madame Suliman, který "nejspíš" od začátku chtěl štastný konec. Měl rozkaz sledovat Sophie a Howle. Heen nakonec šel se Sophie, oblíbil si babičku (Čarodějnice z Pustin) a všechny přátele Sophie. Nakonec Heen zůstane spolu s ostatními.
Rodina:







Aya: Jo ten byl nejlepší, takový škytáni tam =DD jinak ty poslední obrázky jsou animace, více obrázku Heena jsem nenašla =))

Madama Suliman

5. ledna 2012 v 17:25 | Aya
Madama Suliman

Madama Suliman je ponovačná a respektována. Madama Suliman byla učitelkou Howl. Madama Suliman má neobyčejnou moc a slovo v království. Je jedinou kouzelnicí v zámku. Trofilo ji málem, když odešel od ní Howl a vzepřel se proti řízení vlády a války. Její poskok (pes) se jmenuje Heen.
Rodina:




Aya: No... neměla jsem ji ráda, ale na konci už jo =DD

Honey

5. ledna 2012 v 16:53 | Aya
Honey

Honey je falešná. Honey je matka Sophie a Lettie. Honey pracuje pro Madame Suliman a pro manžela by udělala vše. Honey našla Sophie a tajně vložila do jejího domu špiona v podobě černého hada.
Rodina: starší dcera- Sophie, mladší dcera- Lettie



Aya: I když tam byla chvilku, brrr takou matku bych nechtěla =DD

Lettie

5. ledna 2012 v 16:40 | Aya
Lettie

Lettie je milá a starostlivá. Lettie je mladší sestra Sophie. Lettie pracuje v cukrárně, vlastnit krámek s klobouky nechtěla a proto si to vzala na starost Sophie. Letti má velikou starost o Sophie, jelikož ji Sophie řekla všechno o záhadným mladíkovy, který jí "uloupil" srdce, proto má o ní Lettie strach, aby to náhodou nebyl zrovna čaroděj Howl.
Rodina: matka- Honey, sestra- Sophie




Aya: Lettie mi je dost sympatická. Škoda, že ve filmu nehrála déle

Já od Vívuš

5. ledna 2012 v 16:11 | Aya
Já od Vívuš

Děkuji ti moc Vívuš *-*


Já v anime civilu

4. ledna 2012 v 21:38 | Aya
Já v anime civilu od Katty-Hinata


Je to opravdu kawaí *-* Katty-Hin-chan


Miluji tě, sousedko! část 5

2. ledna 2012 v 22:01 | Aya
Miluji tě, sousedko!

Další díl! No a je to na popud Vívule =DDD Jelikož mi řekla ultimátum. Musím dát ještě dneska něco na blog a ona mi za to dá zítra ve škole Pocky =DD no co by člověk neudělal pro Pocky že? =DD takže dávám se další díl Miluji tě, sousedko! A a a no přeji krásné počtení =))))

Ema

Ležela jsem na gauči a přemýšlela nad tím, co vlastně dělám špatně. Abych pravdu řekla, na žádné logické řešení, nebo smysl plnou odpověď, jsem nepřišla. Vedle mě ležela Kelty a nejspíš spala. Z mého blbého přemýšlení, mě osvobodilo zazvonění na zvonek. Ihned jsem vyletěla, kdo by to mohl být? Běžela jsem do předsíně a podívala se z okna.
"Lee! Tadeáši!" oni za mnou přijeli. Jupí! Alespoň budu mít s kým pokecat. Vzala jsem za kliku, jenže dveře nešli otevřít. Jak to? Jsou zamčené. Hledala jsem klíče, ale na věšáku nebyli. Začala jsem tedy lomcovat s dveřmi, ale oni se stejně ani nehnuli. Prosím, prosím! Bouchala jsem na dveře, ale oni to stejně nemohli slyšet. Vchodové dveře jsou daleko od vrátek.
"Proč? Prosím, otevřete se!" Už jsem dostávala hysterický záchvat. Ne! Ne! Proč já! Podívala jsem se z okna, jestli tam ještě na mě čekají. Bavili se spolu. Tadeáš Lee objal, otočili se a nastoupili do auta. Rozjeli se.
"Ne! Já chci ven! Počkejte!" Bouchala jsem ještě na dveře, ale už bylo pozdě. Sesunula jsem se po dveřích k zemi. Jsou pryč. Odjeli. Kdo tu zůstane se mnou? Potom jsem se neudržela a rozbrečela jsem se. Přišla ke mně Kelty a snažila se mi dát pac, ale když zjistila, že to k ničemu není. Lehla si vedle mě.
Sakra, sakra, sakra. Proč mě tu zamkl. Jsem jak zvíře v kleci. Proč se Filip takhle změnil, co mu vadí. Vždyť já bych ho neopustila. Celý týden to vypadalo jako by mě chtěl uhodit, ale neuděl to. Strašně zuřil, celý týden, vždy když přijede z práce. Proč tohle dělá, když ho mám ráda? Vypadá to jako, kdyby mě už nechtěl, ale to je blbost. Kdyby mě nechtěl, nezůstal by se mnou.
Zvedla jsem se a šla jsem do obyváku. Mezitím jsem po cestě potkala kalendář. Dnes bylo 1. 7. Už vím, Lee se chtěla rozloučit. Pěknou dovolenou ti přeji. Mám tě ráda a flákla jsem sebou zpátky na gauč. Když o tom, tak přemýšlím. Filip mě nikdy nevzal na žádnou pěknou dovolenou, ale tak to nejspíš neměl peníze. Za chvíli vystuduju a budu dělat svoji práci.
Slyšela jsem odemykat dveře a do předsíně vešel Filip. Kelty si rychle zalezla ke mně pod stůl v obýváku. Jen jsem ležela, nechtělo se mi vstát a tak jsem zůstala natažená na gauči. Filip vešel do obýváku. Očekávala jsem od něho, že mi řekne něco milého, ale to bych po něm chtěla moc.
"Jsi nemocná?" zeptal se.
"Ne. Proč?" odpověděla jsem.
"Tak, co se tu sakra flákáš! Jdi mi připravit jídlo! Mám hlad." Měl ošklivé oči. Co jsem na nich předtím viděla.
"Ještě jsem nevařila." Prostě jsem jen tak řekla.
"A co tu celej den děláš!" Filip celý rozzuřený flákl baťohem o zem. Lekla jsem se. Začínala jsem se i bát, že mi něco udělá, ale ještě mi nic neudělal. Takže mi neublíží.
"Ležím. Navíc je teprve 12 hodin. Nemohla jsem vědět, že přijedeš takhle brzy." Usmála jsem se. Zvedla jsem se a chtěla jsem ho obejmout, ale on mě strčil zpátky na gauč.
"Tvojí povinností je práce v baráku. Takže už předpokládáš, že by se i mohlo stát, že sakra přijedu i dřív! A teď dělej a ať za chvíli je ten oběd na stole!" řval na mě. Opravdu na mě zase řval.
"Mojí povinností je sice barák, ale ty tu částečně bydlíš taky, takže ten oběd si můžeš uvařit sám! A moc by mě zajímalo, proč jsi mě tu zamkl! Co bych asi tak mohla udělat! To ti nestačí, že už jsi mi zablokoval na mobilu kontakty, zakázal jsi mi chodit ven a ještě ke všemu mě tu budeš zamykat ve vlastním domě! Ty ses dočista zbláznil!" uf, ani nevíte, jak se mi ulovilo. I přesto, že jsem to nechtěla říci, mi to samo vyletělo z pusy.
"Protože nějakej týpek, skoro každý den. Zvonil na zvonek a chtěl s tebou mluvit. Nemohl jsem riskovat!" rozzuřeně sdělil. Cože? Vím, že tu někdo zvonil a že tam šel Filip, ale neřekl mi, že se mnou chtěl mluvit nějaký kluk. Řekl jen, že to byl někdo na plyn. O nikom jiným nevím, jedině kdyby to byl Tadeáš, ale ten by přišel s Lee. Mark. To musel být jedině on, vždyť jsme spolu minulí týden mluvili. Sakra!
"Takže ty jsi mi lhal. Proč jsi mi neřekl, že ten "týpek" jde za mnou!" nemohla jsem uvěřit vlastním očím, tedy vlastním uším.
"Za tebou přišlo spoustu lidí. Víš, co to bylo? Vymýšlet si různé kraviny, aby ti ty připitomělí kamarádi odešli a nestarali se o tebe!" Nemohla jsem ani dýchat, když toto vyslovil.
"To nemyslíš vážně." Řekla jsem to, tak tiše, že ani nevím, jestli to slyšel. Byla jsem naprosto v šoku.
"Ale ano! Myslím to naprosto vážně! Co sis asi myslela? Vždyť jsi naivní malá holka! Proč asi myslíš, že jsem s tebou! Protože by tě nikdo jiný nechtěl!" řekl s pobavením. Ne tohle nemůže být pravda. Jsem opravdu tak naivní? Samozřejmě jsem věděla, jaký mám práva, vždyť se přece učím na právničku. Četla jsem už spousty různých případů, ale řešit problémy z knížek, bylo lehčí, než je řešit ve skutečnosti. Vzpomněla jsem si na Lee, ona už byla od začátku proti tomu vztahu. Dokáže perfektně prokouknou lidi. Nic jiného mi nezbývalo udělat.
"Zabal si věci a odejdi odtud. Už tě nechci víckrát vidět. Rozcházím se s tebou. Už dál nesnesu tvoje chování." Řekla jsem vyrovnaně. Chvíli se na mě díval a potom se zašklebil.
"Myslíš, že se mě zbavíš jen tak pro nic za nic!"
"Vypadni!" zařvala jsem na něj. On mě chytil za vlasy a zatahal za ně. Bylo to tak rychlé, že jsem lapala po dechu. Bolelo to, ale nevydala jsem ani hlásek.
"Dobře. Na dnešek jdu pryč, stejně jsem měl něco v plánu, ale pamatuj. Jak už jsem řek, mě se tak snadno nezbavíš!" Zatahal, ale vlasy mi ještě nepustil. Do toho se vložila Kelty. Asi ho kousla, protože Filip zavřeštěl a mě odhodil. Já jsem se bouchla o roh stolu, co byl v obýváku. Počítám s tím, že budu mít pěkného monokla. Kelty stála přede mnou a vrčela na Filipa. Ten naštvaně vyběhl ven. Bylo to šílené. Bála jsem se, ale byla jsem klidná.
Šla jsem k sobě do pokoje a všechny Filipovi věci jsem vyházela z okna. Já mu přece říkala, že si je má sbalit. Když jsem je všechny vyházela, vydechla jsem si. Sláva. V tu chvíli jsem byla uvolněná. Bylo mi jedno, co na to budou říkat rodiče. Věděla jsem jen jedno. Už se nikdy nevrátím k Filipovi. Když jsem v myšlenkách zahnala jméno Filip, připletlo se mi tam jiné jméno. Jméno Mark. V týdnu za ním musím jít a omluvit se mu.

Tákžé děcká!

2. ledna 2012 v 17:06 | Aya |  Oznámení
Tákže dětcká!

Přeji Vše nej. nej, ať se Vá splní všechna Vaše přání atd... =D Obdiv těm, co si to přečtou všechno =D

Rekapitulace mého blogu pro rok 2011

S tím, že jsem si založila blog jen pro svojí radost a hlavně pro články různých anime (recenze, postavy, hudba a animace), které jsem vždy poctivě zkoukla a hned jsem začala o nich psát na blogu. Chci tím říci, že jste byli všichni úžasní. nikdy bych nevěřila tomu, že můj blog budě "úspěšný" . Od září 2011 jsem tu začala dávat svoje příběhy-povídky. (abych pravdu řekla, nechtěla jsem je sem dávat ptoto, že jsem blog chtěla mít jen o anime a nic neměnit). ALE! Přišla Dorča, Luník... a už to jelo =))) Taky jsem neskutečně ráda za SB, kteří to se mnou vydrželi a vždy mě podporovali. !!MÁM VÁS RÁDA VŠECHNY!! Díky Vám jsem získala spoustu kamarádů arigato*-*

Chystám na rok 2012

Tááákže! Jak pišu pokaždé... Mám zase spoustu objednaných OC, tak je jasné, že budu dělat je. =D no každopádně jelikož jsem zkoukla Ao no Exorcist, tak chci psát o postavách (recenzi už mám) a jinak mám rozkoukáno Uta no prince-sama, tak recenze a postavy taky budou. Dále mám ještě rozepsáno Zámek v oblacích, Death note a Naruto, tak se budu muset snažit to dodělat. =)) Jak je to s povídkama? Každopádně napíšu pro mojí Onee-chan Lee slíbenou povídku. V Život Aya Akira budu průběžně pokračovat a v příběhu Miluji tě, sousedko! taky budu pokračovat. Dále mám rozepsané PG, které je z pohledu Ayi, ale jako první to píše Dorča. =))) tak to je asi vše.

Dále chci upozornit!

Na naše stránky! Luny, Dorči, Kiry a Ayi, zde na http://rpc-fanclub.blog.cz/. Není tam ještě nic zajímavého =D Založila jsem tyto stránky zo toho důvodu, že jedna stránka je neaktivní. Prosím Vás, dočkejte času =))) stránka se teprve rozjíždí. Ikonku už mám připravenou, ale ještě ji tam nedám. Důvody? Až napíšeme něco o sobě =)) No na to se vrhnu asi dneska. Takže prosím strpení s námi. =)) Doufám, že se fanoušci pohrnou. Rozjedem tam všechno! Dáme tam i některé vlastní RPC, ale kdo nás máte na Facebooku, tak víte =)) Budeme tam dávat i vaše pokud se budete chtít pochlubit... No zkrátka, jak říkám, stránka se teprve rozjíždí, tak nečekejte nic extra =D

Jinak dnes už asi nic nepřidím Arigato Vaše Aya *-*

Já od Anne-Mary-chan

2. ledna 2012 v 16:31 | Aya
Já od Anne-Mary-chan


Arigato *-* povedlo se ti to moc *-*



Hodnocení blogu!

2. ledna 2012 v 0:38 | Aya |  Oznámení
Hodnocení mého blogu

Dětcká dostala jsem hodnocení Jupí, první =DD tady od Anna-Mery-chan.
Chcete taky ohodnotit? Tak běžte za ní (blog jsem napsala výše) =)) P.S. Dostanete i Diplomek =D

Takže tady je hodnocené Anna-Mery-chan.

Tháák Ayo tvůj design je docela ok, možná bys na něm mohla maličko zapracovat, místama něco poupravit.. Menu je přehledné a dá se v něm dobře vyznat, na tom bych snad ani nic moc neměnila. Články máš upravené a většina z nich je autorská tvorba, pokud se nemýlím. Jako administrátorka blogu jsi opravdu dobrá a také ochotná udělat něco pro ostatní jako OC.. Dost se staráš o to, aby bylo vše tak jak má a v provozu. Aktivní jsi tak akorát s tím že ještě píšeš povídky.. Na tvém blogu se mi opravdu líbí a myslím že bych na něm nic víc než to co jsem napsala neměnila..
Dál už k tvému blogu nemám co dodat, kdybych měla bodovat tak ti udělím tak 95 bodů ze 100 :)
Nezapomenu ani na diplomek :))

Namikaze Minato

1. ledna 2012 v 22:52 | Aya
Život Aya Akira - Namikaze Minato

Takže, dílek Ayi je tu. vím je to tu po hodně dlouhé době, ale doufám, že se vám bude líbit =)) prosím komentáře =)))

Namikaze minato

"Aya. Aya onee-chan." Volala na mě Yuri.
"Yuri, prosím teď ne." Přišla jsem k ní a políbila ji na čelo.
"Dnes je můj velký dne." Koukala jsem jí přímo do očí.
"Seee-ííí." Řekla. Zasmála jsem se.
"Ano. Seiji, má velký den, stejně jako já. Dnes dostaneme nového senseie." Odpověděla jsem jí. Byla jsem neskutečně ráda, že se snaží mluvit. Přistoupila jsem k zrcadlu a podívala se na svoje vlasy. Od té doby, co se mi objevilo Ryou, mi rostly vlasy neskutečně rychle. Což mi hrozně moc vadilo. Tehdy, když jsem si uřízla ofinu kunaiem nakřivo, protože jsem se lekla Seijiho, mi nenarostly ani o milimetr.
Mamka tehdy se zhrozila, když jsem přišla domů. Byla tak starostlivá a pořád se mi vyptávala, co se mi stalo. Já na to nic, protože do kuchyně přišel taťka a dostala jsem další kázání (bylo to strašné) o tom, že jsem zase nepřišla na trénink.
Mamka mi řekla, že je to jedna z částí změny u Ryou. " Když se nám objeví Ryou, rostou nám hodně rychle vlasy do té doby, než ustřihneš nějaký pramen vlasů. Poté se růst vlasů zastaví a už nenarostou. Můžeš je střihat a zkracovat, jak chceš, ale už ti nenarostou."
Podívala jsem se na sebe. Chce to změnu. Rozdělila jsem si vlasy na půlku a udělala si culíky. Dopředu mi spadly lokýnky, které se v gumičce neudržely.
"Tak co?" otočila jsem se na Yuri a usmála se.
"Onee-chan." Rozzářila se ji očka a začala se škrabat po posteli směrem ke mně, nohy vláčela za sebou. Jakmile zjistila, že postel je moc vysoko, rozmyslela si to a sedla si zpátky na místo, jako slušná holčička.
Já se zadívala na noční stolek u mojí postele. Vysunula malý šuplík, v němž se leskl proužek plechu na modré látce se znakem Konohy.
"Ayo. Pospěš si, ať nepřijdeš pozdě." Zavolala na mě mamka.
"Ano! Už jdu!" Letmo jsem políbila Yuri na líčko a utíkala do kuchyně za mamkou. Podala jsem jí čelenku.
"Zavážeš mi ji. Prosím." Hodila jsem na ní psí oči.
"No, samozřejmě, že ano." Odpověděla. Otočila jsem se k ní zády. Lekla jsem se. Mamka mi ji nezavazovala na hlavu, nýbrž na krk.
"Mami." Pípla jsem.
"Ano, já vím. Čelenka by se správně měla nosit na hlavě, ale já ji jako malá nosívala na krku. A tobě taky sluší na krku, ale nemohu ti bránit v tom, abys ji dala na hlavu."
"Ne…ne. To je v pořádku. Ono je to i více pohodlné. Arigato. Ehm a taťka?" zeptala jsem se jí. Je to můj velký den a myslela jsem si, že taťka mě podpoří. Viděla jsem jen mamku, jak sklopila oči. Hned mi bylo vše jasné. Poslední dobou se se mnou vůbec nebaví, snažím se s ním nějakým způsobem komunikovat, ale on mě naprosto ignoruje.
"To nevadí." Usmála jsem se, ale byla jsem zklamaná. Mamka poznala, co znamená můj výraz v obličeji a objala mě.
"Bude to dobré." Podívala se na mě. "Hodně štěstí a teď už běž." Znovu jsem poděkovala a ještě jsem ji řekla, že Yuri je u mě v pokoji.

Vyběhla jsem ven z domu. Seiji už na mě čekal.
"Ohayo! Seiji-kun!" zamávala jsem mu.
"Ohayo! Aya-chan." Usmál se od ucha k uchu. Když jsem se u něj zastavila. Všimla jsem si, že už nemá to odrbané tričko s kraťasy po rvačkách. Měl nový úbor. Čelenku na čele, jak se sluší a patří. Tričko s krátkým rukávem v barvě… no… asi khaki. Třičtvrťáky v tmavší khaki barvě. Moment. Celého jsem si znovu prohlédla a vyprskla jsem smíchy.
"Co je?" Seiji absolutně nevěděl, čemu se směju. Až když jsem se dokázala, alespoň trošku uklidnit, jsem mu řekla důvod, proč jsem se mu začala smát.
"Seiji, jak ses to oblékl?" ukázala jsem mu na třičtvrťáky. "Máš levou nohavici normálně a tu pravou máš srolovanou nahoře."
"Ayi-chan! Já nevěděl, jak si to obléct. Dostal jsem prostě oblečení a obvaz s pouzdrem na kunaie. No a máma mi řekla, ať si to zavážu na nohu, ale zase když bych si to zavázal na nohu a hodil přesto nohavici, těžko bych se dostal k pouzdru na kunaie." Snažil se mi vysvětlit.
"Seiji. Ty sis nikdy nevšiml senseiů, jak nosívají to pouzdro?" Koukal na mě, trošku vyvoraně. Povzdychla jsem si a pokračovala ve výkladu. "mají to zavázané přes kalhoty. Ty trdlo." Usmála jsem se.
"Tak a už musíme jít, nebo přijdeme ještě na nového senseie pozdě." Chytla jsem Seijiho za ruku a společně jsme utíkali do akademie. Jsem neskutečně zvědavá, jaké to bude, první setkání. Vůbec jsme se neznali, tedy z akademie se spolužáky ano, ale se senseiem ne. To byli šoky, když jsme všichni udělali úspěšně zkoušky na Genniny. Přišel k nám do třídy Kyoto-sensei a rozdělil nás do 10 skupin po třech lidech. Nedovedete si ani představit, jak jsem byla ráda, když řekl mé jméno a Seijiho a nakonec Inuzuka Hikaru, nenápadný chlapec, který se s nikým nebaví.

Vletěli jsme do třídy, přišli jsme pozdě. Ale sensei tu ještě nebyl jen…
"No vida, jestli oba dva budete chodit pořád pozdě, tak se z nás nikdy nestane tým! A jak tak koukám, radši by z nás nikdy tým být neměl. Kdo ví, kam to dotáhnete." Odfrkl si Hikaru a jeho pes, kterého měl v kožené tašce přes rameno na boku, zaštěkal k souhlasu. Musela jsem chytit Seijiho, aby po něm hned neskočil. Začali se mezi sebou hádat.
Inuzuka Hikaru a jeho pes, ale nevím teď, jak se jmenuje. Jeho klan je proslulí tím, že každý člen má psa. Používají je hlavně k boji a je jejich nejbližší přítel. Proto si myslím, že je Hikaru, tak uzavřený, věří jen sobě a svému psovy. Nikdy neměl narážky na můj účet, ale někdy neunikl nějakému posměšku. Vsadím se, že mu ani neřekli o tom, jak ho použili jako návnadu na mě. Když se na to vzpomenu, byli ti kluci zbabělí. Teď, jsme jen tři. Budoucí t…
"Tým 7?" někdo jakoby za mě dořekl. Já se Seijim jsme se otočili, Hikaru nemusel, ten stál čelem ke dveřím.
"Tým 7?" zopakovala jsem po tom mladým dospělákem.
"Ano. Jmenuji se Namikaze Minato a ode dneška jsem váš Sensei." Usmál se. Byl mi hodně povědomí. Už jsem ho musela někde vidět. Blonďaté vlasy, jak zářící slunce na nebi a jinak typické oblečení pro ninji ve vesnici, ale už si prostě nedokážu vzpomenout. Sensei se na mě podíval a potom se šel opřít o tabuli.
"Co kdybychom se trochu poznali? Jak se jmenujete a jaký je váš cíl?" podíval se na Hikaru. "Začneme třeba od tebe."
"Jmenuji se Inuzuka Hikaru a tohle je Shiori-Hana, ale říkejte mu Shiori, jinak bych řekl, že je tohle dost… no nechci být nezdvořilí…
"Ty už jsi nezdvořilý" skočil mu Seiji do řeči.
"…tak si myslím, že je tato konverzace naprosto k ničemu." Pokračoval Hikaru v řeči, i když mu do ní skočil Seiji.
"Říkám ti, že…"
"No tak uklidněte se. Dobře Hikaru, když se nechceš zapojit do řeči, tak pokračuj ty." Kývl hlavou na Seijiho. Udivuje mě, že Minato-sensei to vzal naprosto v pohodě, i když musel předpokládat, že by se tu strhla hádka.
"Já? No… kde začít? Chtěl bych být hlavním velitelem ANBU a…" začal Seiji, ale nedopověděl to.
"S tím tvým mozkem se dostaneš, tak akorát na vytírání podlahy v nějaké hospodě."
"Ty já tě u…" Seiji skočil po Hikaru.
"Seiji!" Pípla jsem. Ale sensei byl rychlejší, chytil Seijiho do jedné ruky a Hikaru do druhé. Oba dva se zmítaly a snažili na sebe dosáhnout, aby se mohli porvat. Shiori, který byl v tašce začal štěkat a snažil se kousnout Senseie, ale Sensei si toho nevšímal a podíval na mě.
"A co ty maličká?" žasla jsem nad tím, jakou měl sílu udržet ty dva, a přesto byl stále klidný a usmíval se.
"Já bych si přála stát se výbornou kunoichi, i když…" nedopověděla jsem to a sklopila jsem zrak. Nemohla jsem to dopovědět. Ne před senseiem a ostatním. Je to jen můj problém, i když vím, že s tím problémem se nikdy kunoichi nestanu.
"Jsi moc skr…" řekl sensei, ale mezi štěkotem psa a řvaní kluků nebylo nic slyšet.
"Promiňte Minato-sensei, co jste to říkal? Já vám nerozuměla." Jen se na mě usmál a položil kluky na zem.
"Není tu rozumět vlastnímu slovu, takže se uklidněte a budete na chvíli ticho, abych vám mohl říci něco důležitého!" Divila jsem se, že se oba dva kluci utišili.
"Takže… zítra ráno v 6 vás očekávám na louce za vesnicí. Ještě musíte, projí zkouškou. A radím vám. Dneska se nadlábněte, ale zítra nejezte. Moc rád jsem se s vámi seznámil. Nashle." Mrkl na nás a zmizel v obláčku kouře.


Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya