To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Prosinec 2011

OC Naruto Lee

31. prosince 2011 v 19:42 | Aya
Lee

Takže jelikož mi Vívuš dovolila, její OC přeskočit =D Tak jsem udělala Lee. Já jsem spokojená, sice tam ta pečeť moc vidět není, ale je tam =)) Takže další na řadě je Vía =))



Miluji tě, sousedko! část 4

31. prosince 2011 v 17:01 | Aya
Miluji tě, sousedko!

Tak po hodně dlouhé době sem dávám další díl. =D Doufám, že se vám bude líbit =) možná, že dneska přidám ještě Ayu =)) krásné počtení, prosila bych komentáře Arigato *-*

Lee

"Jsem doma!" Konečně. Ten jeho hlas, vždy se mi rozbuší srdce, když ho slyším. Vešla jsem do předsíně a opřela se o futra dveří. Dívala jsem se, jak se zouvá. Byla jsem strašně ráda, že konečně přišel domů. I přes to, že mám starosti o Em, jsem se uvolnila. Když se konečně zul a nasadil si papuče. Zvedl se a podíval se na mě. Zřejmě jsem asi v obličeji vypadala příšerně, protože se jako by zasekl. Vzdychl, usmál se a popošel ke mně. Vzal mě za ruce a chvíli jsme se na sebe dívali.
"Em bude v pořádku." Řekl Tadeáš a políbil mě na čelo.
"Doufám, mám o ní starosti. Nevím, jak ji pomoci. Ona je strašně tak… tak…" vzdychla jsem, nevěděla jsem, co říci.
"Tvrdohlavá." Odpověděl za mě. Něžně mě objal a políbil na rty. Za tuhle chvilku jsem mu byla vděčná.
"Miluji tě." Řekla jsem mezi polibky.
"Tohle jsem chtěl teď říci já," Zasmála se. "já tebe víc." Zvedl mě celou do náruče. Chytila jsem se kolem jeho krku, abych měla jistotu, že nespadnu. Ne, že bych mu nevěřila, ale jistota je jistota. Naši krásnou chvilku ukončilo zakručení v břiše. Musela jsem se smát.
"No, nerad to říkám, ale jinak to nejde." Smál se se mnou.
"Pojď. Uvařila jsem ti karbanátky." Vzala jsem ho za ruku a vedla ho do kuchyně.
"Tak to si nechám líbit a dokonce myslím, že se to bude líbit i mému břichu." S nadšením si Tadeáš sedl ke stolu do kuchyně. Mezitím jsem mu připravovala na talíř karbanátky s kaší.
"Jak se má Em?" Na jeho otázku jsem trochu váhala, co říci. Vlastně ani nevím, jak se má. Vždy mi odpoví to samé. Jsem v pořádku, nebo nic se neděje. Ale já vím, že něco se děje. To Filipovo chování není normální.
"Však víš. Pořád říká to samé, ale já si pořád myslím to své. A proto se o ni bojím." Přinesla jsem Tadeášovi jídlo a sedla jsem si naproti němu.
"Moc ti děkuji. Zřejmě bych umřel hlady, kdybych tě tu neměl." Usmál se a snědl první sousto.
"jaké to je?" zeptala jsem se, protože karbanátky jsem dlouho nedělala. Navíc mi to prozradila jeho maminka, že má moc rád karbanátky. Ode mne je ještě neměl, tak proto jsem zvědavá.
"Víš, že i kdybys mi dala jen jablko. Budu spokojený."
"Tak že hrozný. Omlouvám se, asi jsem tam dala moc soli, nebo česneku. Nebo jsem to připálila?" mlela jsem pořád, dokavaď jsem si neuvědomila, že na mě Tadeáš mluví. Usmíval se.
"Pššš. Uklidni se. Ne, zlatíčko. Je to výborné. Zbytečně se neplaš. Od tebe mám rád všechno." Ten krásný hřejivý pocit, když se na mě takhle dívá. Já ho prostě mám strašně ráda a jsem šťastná, že jsem si vybrala jeho. Tadeáši, jak já tě miluji.
Zvedla jsem se, protože Tadeáš už dojedl. Vzala jsem si od něho talíř a šla ho umýt.
"Já bych to uklidil." Řekl spěšně.
"Ne, ne. Já to udělám. Utíkej si lehnout a pusť si film. Určitě si strašně unavený. Já za chvilku za tebou přijdu." Řekla jsem mu. Objal mě a odešel. Umyla jsem nádobí a uklidila. Dumala jsem nad Em. Doufám, že brzy dostane rozum, přeji ti někoho lepšího než je Filip. Doufám, že to bude, co nejdřív, hlavně aby nebylo pozdě. Šla jsem za Tadeášem. Ležel na gauči a měl puštěný film. Vypadalo to na nějakou kriminálku, ale nevím která, mně se zdají všechny kriminálky stejné. Lehla jsem si k Tadeášovi. Venku je stejně na padnutí, tak radši budu lenošit s ním, než aby mě venku kleplo.

OC Naruto Saki

26. prosince 2011 v 21:41 | Aya
Saki

Tak další OC, dalo mi pořádně zabrat! =D Plášt Akatsuki, dát ještě dohromady Itachiho a ještě najít vlka. (nakonec vlka jsem udělala z Roka) =DD jo nejvě záhul byl taky ten šátek na hlavě =DD takže opravdu jsem nevěděla, jak to chceš udělat =)) no a vlka jsem ti udělala stejnou barvou jako máš vlasy, tak doufám, že se líbí =)) další na řadě je Víva


OC Naruto Aki

26. prosince 2011 v 14:51 | Aya
Aki Mitsuko

Tak a po dlouhé době jsem udělala další OC. Jak už jsem psala měla jsem rozbitý pc, takže se omlouvám, za sliby, které jsem nemohla splnit. Takže Aki tvá postava mě bavila =)) ztrávila jsem nad tím asi 2 hodiny =DD . Zelenou barvu, snažila jsem se tam nedávat žádnou vyblitou a problémy jsem měla s vlasy, nevěděla jsem jak s ofinou =))) Jinak dala jsem tmavě modré pozadí, aby to vyniklo, kdyžtak mám ještě bílí, kdyby se ti tuto nelíbilo =)) Tak snad se líbí =)) Další na řadě je Saki-san.


Chibi od Hinatíska

25. prosince 2011 v 0:59 | Aya
Chibi od Hinatíska

Děkuji moc děkuji, je to nádherné *-*



Nukenin s duší 6

25. prosince 2011 v 0:18 | Aya
Nukenin s duší 6

Autor: Uchiha Lee = http://uchihalee.blog.cz/

Toto je naprosto poslední díl! A můžu vám říct, že jsem u toho i brečela *-*


Cítila jsem nevolnost od žaludku.V hlavě jsem měla jednu jedinou kokrétní myšlenku.Jednu kokrétní vzpomínku.Den kdy od nich odešel v den kdy jí zabili matku.Den kdy se z ní stala LEE HYUUGA UCHIHA jinchuuriky desetiocasého biju.Ta,které se všichni báli ta,kterou všichni opustili.Upustila jsem kunai,který s kovovým ciknutím dopadl na zem v té chvíly otevřel oči.,,Proč."vyslovila jsem jedinou myšlenku,která se mi jako první dostala na jazyk.Sedl si na postel a skřivil obličej bolestí,když uviděl na podlaze kunai ,,Lee..."nedokončil větu.Nevěděl co mi říct ,,Ptala jsem se proč."nechápala jsem to byla to ta pověstná poslední kapka ,,Ty víš co jsi udělal."neovládala jsem se a moje pěst se vymrštila proti jeho obličeji.,,Máma co moje máma umřela kůli tobě.Je mi z tebe zle."cítila v sobě tolik vzteku poslední chvilky s matkou ,,Prej Uchiha Madara ne jsi ostuda klanu.Víš jak dlouho jsem tě hledala!"pokoj se se mnou točil měla jsem pocit že to neustojím.,,Já bych tě nikdy neopustil Lee jsi moje jediná dcera."stáhl si mě k sobě na klín jako,když jsem byla malá,,Tak proč řekl jsi my.."utřela jsem si ledabyle oči ,,že jsem neschopná víš jaké to bylo?nevíš."Vyškubla jsem se a utekla ven do zimi.Sníh mi dopadal do vlasů natáhla jsem dlaň a chytla krásnou vločku která rychle roztála.Upřela jsem oči k nedalekému lesu,když jsem zaslechla zvuk přibližujících se lidí.Zavřela jsem oči hmmm...osm.Bude to zábava.Po pár minutách se oběvyli na kraji lesa.Upoutala mě dívka s vlasy stejně bílími jako sníh byla mi tolik povědomá.Poznala jsem je všechny až na tu bělovlasou co přišla dopředu a zastavyla se 4 metry odemně ,,Lee Hyuuga Uchiha?"zeptala se a sjela mě pohledem od hlavy k patě.,,Kdo se ptá?"odpověděla jsem jí na její otázku otázkou.Neměla jsem v plánu jí cokoli prozradit.,,Aki Mitsuki."zašklebyla se a v očích jsem spatřila stejný pohled jakým a mě koukal každý znechucení,nenávist.Zabolelo mě srdce nevím co mě popadlo srdce mi hořelo cítila jsem hněv ,,Proč tak koukáš já nejsem netrvor já chci žít."zaječela jsem na ní a hodila po ní kunai.Lehce ho odrazila ,,Sabaku Rou (Písečné vězeňí)"písek se kolem ní omotal pomalu jsem ji začala drtit.Lapala po dechu v té chvíly jsem ucítila ostrou bolest v břiše.Kolem mě se mihla známá tvář a bělovláska,která upadla do bezvědomí chtl do náruče a pomalu položil na zem.Vyndala jsem si kunai z břicha bolelo to a dost.V té chvíly se mi zatočila hlava a já spadla na kolena.Podívala jsem se na Kakashiho sharingan měl odkrytý a zíral jím na mě.V té chvíly mi z úst vytekl pramínek krve.Ozvala se ohlušujcí rána..
,,Garro kdo byla ta holka a co tady chtěla?"objala Garru kolem pasu.Červenovlásek jí pohladil břicho ,,To nic jen nějáké papíry."usmál se na ní ,,Měla by jsi odpočívat za pár dní se nám narodí moje děťátko."doprovodil jí do pokoje.Poté se postavl zpět před okno..
Někdo se mnou třásl a snažil se mě probudit.Otevřela jsem oči takhle blbě mi naposled bylo po saké večírku.,,Co se děje?"snažila jsem se zvednout až teď jsem si všimla že neležím v posteli,ale Deidarovi v náručí.,,Pššš spi neboj tvůj táta se hned vrátí bude to v pořádku."konejšivě mě choval připadala jsem si jako dítě.
,,Takže útok na Listovou?"zeptala jsem se opatrně bylo mi už dobře.Vlasně až moc Táta mi řekl o tom co nám Listová provedla důvod proč málem umřel důvod proč mě opustil Itachi a Sasuke.Zamslela jsem se jen na pár vteřin,abych věděla že je to co chci pomstít se!
,,Cože takže zrada jo?"udiveně jsem civěla na mého vlasního otce jak se přidává na stranu Konohy i s Deidarou.Nikdo nevěděl co se odehrává v mém nitru.Sama už zase sama.,,Fajn ale víte co teď vás zabiju protože,chci aby jste byli mrtvý."Proti mě vyběhl jakýsi shinobi stačil jeden hmat rukou a spadl mrtvý na zem.Usmála jsem se na jeho mrtvý obličej chtěli ze mě monstrum a tady ho mají.Upřela jsem zrak na ty co tam stály.V té chvíly se můj otec pohl a zamířil si to do středu formacš,kdy stála jedna určitá osoba.Rozeběhla jsem se za ním v té chvíly kdy chtěl kunai zarazit do jejího břicha jsem se před ní postavyla.Cítila jsem špičku kunaie jak mi prošel kůží.,,Leeeee.NEE."všude kolem mě se ozíval hysterický křik a šokované výdechy.Nesměla jsem ho k ní za žádnou cenu pustit odstrčila jsem ho od sebe.Vtáhla jsem kunai bolelo to a krvácelo.Nevšímala jsem si toho.Ochrantelsky jsem stála před rudovláskou ,,Nedovolím,aby s zabil moji nenarozenou neteř."v té chvíly se za mnou ozval výkřik otočila jsem se ,abych se podívala co se stalo,když jsem ucítila jak se mi něco zabodlo do nohy.,,Praskla mi voda."zalapala po dechu Yoko a já věděla že je zle.Vytáhla jsem si další kunai tentokrát z nohy.,,Musíte jí odtud dostat."zaječela jsem na ně ,,Nemůžeme aniž bysme ublížily miminku."je zle a já pochopila k čemu tady jsem nechápu to kolem bylo spustu lidí tak proč v té chvíl mi to došlo držel je v genjutcu.Rozeběhla jsem se proti tátový a kunai který chtěl hodit po Yoko jsem si nechala zarazit do břich chytla jsem mu obě ruce a snažila se ho udržet v klidu.,,Nedovolím ti aby si se k ní přiblížil."Po pár minutách jsem to poznala je konec udělalo se mi černo před očima a já spadla na zem.Blížil se konec pohladila jsem tátu po tváři těď už nehybné.Doplazila jsem se k Yoko.,,Ahoj jak ti je?"zeptala jsem se a natáhla náruč bezestrchu mi do ní vložila mou neteř.,,Ahoj maličká."po tváři se mi začaly kutálet slz ,,Ahoj maličká."sundala jsem si z krku náhrdelník a dala ho kolem jejího krku.,,Yoko umřu dovol mi.."přikývla dobže věděla co chci.Biju byl ze mně vyňat bolelo to ,ale bude žít všichni budou žít.,,Zbohem."zašeptala jsem a podívala se na Yoko a na její dceru měla modré oči moje oči mého biju kus mě.V klidu jsem zavřela oči.A usnula s úsměvem na rtech.A tak mě pohltila temnota.
Yoko podala děťátko Garrovi a vzala svoji sestřičku do náruče.,,Lee."zabořila obličej do jejích vlasů a nasála tu vůni.,,Proč?Lee!Vrať se!"ani se nepohnula.Cítila jak pomalu začíná chladnout.Byla mrtvá.
O 7 let později:
,,Povídej mi ještě o ní prosím."žadonilo děvčátko,ale rudovláska zavrěla hlavou,když došl k nejvěčímu hrobu na hřbitově bylo na něm velkými písmeny napsáno ,,LEE HYUUGA UCHIHA-NUKENIN S DUŠÍ"děvčátko na hrob dala kytičku.,,Si celá ona."pohladila dcerunku po tváři ,,Moje malá Lee." myšlenkama se zatoulala zpět k kdysi usměvavé tváři své sestry.
,,Víš nebyla jako ostatní byla nukenin s duší."

Nukenin s duší 5

25. prosince 2011 v 0:11 | Aya
Nukenin s duší 5

Autor: Uchyha Lee = http://uchihalee.blog.cz/


Další skvělí díl od Lee Nukenin s Duší *-*



Měla jsem strach cítila jsem jak se usídlil v žaludku a nedal mi spát.V hlavě jsem měla ty co jsem tolik milovala.Můj život byl vždycky jako zlej sen,ale až teď se v něm oběvilo světlo.Vlasně víc světel jedno z nich byl Deidara můj nejlepší přítel oběvilo se i několik neočekávaných světel třeba Aya v,které jsem našla novou sestru dávno ztracenou.Ale teď všechna světla postupně pohasínají.Deidarovo zhasl Naruto a Sasoriho Sakura ostatní pohltil strach a temnota,která mě obklopovala.A bylo jen namě najít nové světlo a nechat svítit ostatní.
,,Itachi musíme jít.Dělej!"Saki už byla nanervy dokonce zaječela i na Uza,kterej se kolem ochomítal.,,Lee máš zbaleno?"otočila se na mě.Zavrtěla jsem hlavou ,,Já nikam nejdu Saki."zvedla jsem se z její postele a šla ke dvěřím od jejího pokoje.Věděla jsem že se na mě zlobí Koinaku odešla už dávno a Saki měla za úkol mě bezpečně dostat do jedné z bezpečných míst.,,Nedovvolím ti to Lee příjdou na to chybíš už jenom ty zabijou tě."to jsem věděla až moc dobře,ale musela jsem to udělat to byl můj úkol až zmizím zmizí i temnnota,bolest a strach.,,Musíš odtud."rozhodla nekompromisně Saki a šla do mého pokoje.Vzala moje věci a strkala je do batohu.Snažila jsem se jí vytrhnout svoje věci z ruk nešlo to až strčila do nočního stolku byla na ní fotka ta se rozbila o zem.,,Co jsi to udělala."zakřičela jsem na ní téměř zoufale ta fotka moje jediná vzpomínka na rodiče proč?"ruce jsem měla pořezaný od skla které bylona té fotce,kterou jsem se tak neústopně snažila vyndat Uzuvi ze zubů.Nakonec jí vplivl nedalo se poznat kdo na ní je.Vztekle jsem po něm hodia kunai.Se zavitím se skácel k zemi kde se ještě párkrát pohl a poté umřel.Vyděšně jsem se podívala na Saki ,,Uzu."klesla k němu nakolena přehnala jsem to až moc dobře jsem věděla jak moc ho miluje víc než cokoli víc než mě.Otočila se na mě a uštědřila mi facku na tvář.By,l to divný pocit vydět Saki takhle.Promnula jsem si tvář a snažila se něco říct ,,Saki já nechtěla."snažila jsem se jí uprosit ,,Jsi zrůda Lee."odvrátila se ode mně jako by se jí jen z pohledu na mě dělalo špatně.,,Saki neopouštěj mě prosím mrzí mě to ne."chytla jsem jí za ruku jako jsem tenkrát držela mého otce,když nás s opouštěl.Teď mě chtěla taky opustit.,,Ne nech mě umři tady já odcházím."odešla z mého pokoje a už se neotočila.,,Saki.."stočila jsem se do klubíčka jako zkopaný pes.
,,Aki jsi jediná vycvičená tak,aby jsi mohle dopadnout jednoho Nukenina jde o jistou Lee."dal příkaz Garra.BYlo to poprvé co přijala od svého útěku úkol od kage vlasně musela.Mladý Kamikage Garra se o ní doslechl dal jí vypátrat a povolal jí na tento úkol.Ozvalo se zabouchání jako by někde hořelo a do kanceláře hokage vlítl blonďatý kluk nemohlo mu být víc než 18.,,Garro...wow kdo to je?"zarazil se chycený v těch krásných zelených očích neznámé kinochi.,,Naruto."protáhl otráveně Garra ,,Tohle je Aki vy dva půjdete najít a zabít Lee."Naruto poprvé od chvíle co vstoupil do ka co Yoko ví o tom?Neodpustí ti to."Garra se otočil k oknu kde právě jeho rudovlasá snoubenka kupovala jahody.,,Nemůžu jí dovoliit volně tad chodit je nutné jí zníčit.oko ani muk mohla by s vylekat a tím zabít naše miminko."zvedl ruku a zamával na rudovlásku,která si hladila svoje těhotenské břicho.Vesele se usmála a zamávala mu zpátky.Podal Aki fotku té,která údajně byla Lee ,,Zabijte ji."
,,Ayo.."vrhla jsem se jí do náruče.Tvář mě pěkně bolela i když míň než srdce.Zase jsem byla sama.Temnota byla černější přišla jsem o jedno svoje světlo.Už to nemělo cenu musela jsem uskutečnit svůj plán.Aya si mě k sobě přitiskla ,,Co se stao pověz."konejšivě mě hladila po vlasech.Zhluboka jsem se nadechla.Žaludek jsem měla v křečích.,,Chci aby jsi odtud odešla.Za Senjim."puf další světlo bylo pryč temnnota mě zahalovala jako černá deka.Zakrývala mě od hlavy k patě.,,Co to povídáš."a sakra zase jsem to nedomyslela byl čas kápnout božskou.,,Víš měla jsem misi,když jsem byla ještě ve vesnci měla jsem zneškodnit jakéhosi Senjiho.Nedokázala jsem ho,ale zabít a teď je v skryté Listové a chci,aby jsi tam šla a šířila příběhy o mě."objala jsem jí a poté se dívala jak moje světlo odchází...
,,Tobi kde jsi."potichu jsem vkročila do jeho pokoje nehnutě ležel na posteli a v klidu odechoval.Jedním pohbem ruky jsem vtáhla kunai a tou druhou jsem mu sundala masku.Celý pokoj se se mnou zatočil až jsem skončila na kolenou.,,Tati."

Dořina teorie

11. prosince 2011 v 21:14 | Aya |  Oznámení
Dořina Teorie


Jestli se chcete počurat smíchy, tak si to přečtěte =DDD


Toho dne se pračky vzbouří. Vytrhnou své kabeli z elektrických zásuvek a povstanou proti nám. Ano, je to k nevíře, ale od tohoto dne, můžeme počítat pouhý den a na celém světě už něbude žádné špinavé pradlo. Vše bude čisté, bez fleků a s omamnou vůni.
Nastane díki tomuto incidetnu konec lidské evoluce?
A když... nastane konec romské rasy, která má ve špinavém oblečení větší zálibu než oproti nim čistotní běloši?
To ze dozvíme již za pouhý rok. Zůstaňě u vašim praček a věnujte jim pozornost, péči a nebojte je obdařit něčím hezkým, můžete začít například příkladným místem, kde se jim bude líbit. Nějaký úctihodné místo a né pod pultem v kuchyni či v koupelně za rohem. Sdílejte ložnici se svou pračkou.
Metrix-pračka.... již brzy ve vašich bytech.

OC Naruto Yuriko

10. prosince 2011 v 15:27 | Aya
Yuriko

Další OC! Yuriko-san. No s těmi mašličkami jsi mi zavařila tedy =DD ale nějak jsem to dala. Jinak s tou rukou, tu čelenku jse ji udělala jako rukavici, tak doufám, že to nevadí =)) boty jsem udělala plné. Vlasy jsem udělala rovné. =))) Jeslti se ti to nelíbí, reklamaci přijímám =)) další na řadě je Aki Mitsuko.


Miluji tě, sousedko! část 3

10. prosince 2011 v 9:00 | Aya
Miluji tě, sousedko!

Po dlouhé době něco na čtení =DD doufám, že budete rádi =)))

Filip

Zaparkoval jsem auto a ona už stála venku a čekala na mě. Usmívala se přihlouplým úsměvem, jak mě to na té holce štve. Zakázal jsem ji kamarády. Zablokoval jsem ji mobil, že nemůže nikomu volat a ona tu stále je a stará se o mě. Je tak naivní. Můžu si s ní hrát a to mě baví. Nejlepší na tom je, že za to stejně ještě zbohatnu. Ona si myslí, že je to láska, ale je to pouze touha po penězích. Jak ona je hloupá. Hrajeme pouze jen mou hru, a jestli to tak půjde dál, budu mít všechno, co chci. Peníze!
"Co se tak šklebíš?" zeptala se mě Em, nebo ji mám spíše pojmenovat naivka.
"Já se nešklebím. Jen jsem rád, že už jsem doma. Mohu se najíst a jít si lehnout. Jsem totiž strašně unavenej. Víš?" musel jsem ji obejmout. Nesnáším to. Jenže něco mi nehrálo, byla zpocená a vlasy měla taky propocené.
"Kde jsi byla!" řekl jsem ostře. Jestliže o mě něco řekla, budou ji ten vztah určitě rozmlouvat. Jak to, že ji nikdo neviděl. Všem jsem to nařídil, aby ji hlídali! Ksakru!
"Tak mi odpověz! Seš zpocená, tak jsi někde určitě byla!"
"Nerozčiluj se, byla jsem jen na zahradě. Plela jsem záhony, abys věděl, a v tomhle vedru bude zpocený každý. Nikde jsem nebyla, vždyť víš, že bych se tě zeptala. Tak na mě takový nebuď." Bránila se. Ať říkala, co říkala. Stejně jsem ji nevěřil.
"Promiň, lásko. Nechtěl jsem být na tebe hrubý. Odpustíš mi to?" Musel jsem to nějak vyžehlit.
"Omluva přijata." Usmála se na mě.
"To jsem rád. Tak a teď se těším na pořádnou večeři. Co dobrého jsi mi uvařila? Mám hlad, že bych snědl i dva paneláky." Společně jsme šli domů.
"Víš, ono nebylo nakoupeno, tak jsem nemohla uvařit, tak jsem přemýšlela, že bychom si objednali pizzu. Co na to říkáš, už dlouho jsme ji neměli. Nebo mě pozveš na nějakou pořádnou večeři do restaurace?" Visela na mě pohledem.
"Nikam nepojedeme. Říkal jsem ti přece, že jsem unavený. Zítra pojedu nakoupit. Zatím se musíme spokojit s tím, co je v ledničce, tak mi něco připrav." Koukala na mě. "Hned!" dodal jsem.
"Ano. Hned to bude." Řekla naivka. Začala lítat sem a tam a něco připravovala. Chtěl jsem se jít podívat z okna, jestli opravdu plela záhony. A v cestě mi stál, ten zatracený čokl. Nesnáším toho jejího čokla. Díval se na mě a vrčel.
"Neříkal jsem ti, zatraceně, že toho čokla máš zavírat, když jsem tu!" Zařval jsem na ni.
"Promiň, já zapomněla. Keltý! Keltý, pojď sem. No pojď za mnou. Ty jsi ale hodná holka." Naivka ji zavřela do kuchyně. Najednou zapomněla. Určitě někde byla. Budu ji muset hlídat pozorněji. Celý zachmuřený jsem šel do jídelny a čekal na to žrádlo, který mi má přinést. Otevřely se za mnou dveře z kuchyně a Naivka mi dala jídlo na stůl.
"Co to ksakru je?" To už jsem se vážně neudržel. Myslel jsem, že se pobleju.
"To jsou vajíčka se zeleninou, nic jiného jsem tu nenašla." Odpověděla klidně. Já jsem to už fakt nevydržel. Shodil jsem talíř s vejcema na zem.
"děláš si srandu? Ty mě snad neznáš? Jak dlouho spolu jsme, když ani nevíš, že já vejce nesnáším!" Zařval jsem na ni, chtěl jsem ji i zmlátit, ale nechal jsem to být.
"Jdu si lehnout. Ty to zatím ukliď a neruš mě!" řekl jsem ji a odešel jsem. Mít tuhle naivku, to jsem opravdu schytal. Bože za co mě trestáš.

Aya je slavná!!!!

7. prosince 2011 v 21:45 | Aya |  Oznámení
Aya je slavná!

No tím nadpisem trochu přeháním ale!!! Já jsem tak šťastná! Normálně moje kamarádka Víva našla Ayu! Tedy nenašla mě, ale jak bych to řekla.. Našla její Cosplay! =D Pro mě to bylo nehorázné překvapení, když si vezmete, že je vaše postava slavná! =DDD zase to slovo, no ale podívejte se! Stejný vlasy a stejný sestřich! prostě dokonalost *-*
jinak dále bych chtěla říci, že je tuten týden je týden učení, grrrr. Takže proto jsem tu nic nepřidávala. o víkendu bych se chtěla vrhnout na OC a hlavně na PG! =DD že jo Dor =D a určitě bych chtěla také stihnout udělat postavy z Ao no exorcist, ale kdo ví jak to stíhnu =DD protože v pátek chci malovat draka na zeď a v sobotu chci jít za Kiruš *-*


Tady slavná Aya *-*

Ao no Exorcist

4. prosince 2011 v 21:38 | Aya
Ao no Exorcist

Příběch se točí kolem 15ti letého Okumura Rina. Rin se svým dvojčetem Yukiem byli vychováváni svým nevlastním otcem Shirem v klášteře. Brzy poté, co Yukio odjíždí studovat na prestižní akademii Pravého Kříže se Rin dozví, že on je synem Satana, nejsilnější ze všech démonů, vládce Gehenny. A že se svět skládá ze dvou dimenzí, Assiach (v němž žijí lidé) a Gehenna (v němž žijou démoni), i přesto, že by se oba světy neměli propojovat, ždy se něco najde, aby démoni mohly proplout do Assiach. Shiro dá Rinovi meč Koumaken, v němž je zapečetěna Rinova démonická síla. Poté Shira posedl Satan, Rin se ho snažil zachránit a proto vytáhl meč a uvolnil svoji démonickou sílu. Od té chvíle, Rin nejen získal trvalé démonické rysy, jako tesáky, špičaté uši a ocas, ale také sílu zapálení modrých plamenů, které mohou zničit všechno, čeho dotknou. Rin se rozhodne stát se Exorcistou, aby mohl zabít Satana. Dokáže se Rin stát Exorcistou? Postaví se proti Satanovi? A co jeho bratr Yukio? Bude se nadále s Rinem bavit? To se všchno dozvíte ve 25 dílném anime.
















Aya: Tohle je fakticky úžasné anime *-* Rin je naprosto k sežrání *-* a nejlepší jeho ksichty =DD

Ao no Exorcist Trailer



Ao no exorcist si můžete všechny díly stáhnout

Později se pokusím najít díly online *-*

OC Naruto Mikari

3. prosince 2011 v 18:57 | Aya
Mikari

Takže tu po dlouhé době dávám další OC =)) Mikari, kterou si objednala Víva =)) no nevím, co k tomu dodat, rpotože se mi ta postava líbí =DD takže kdyby se nelíbilo, reklamaci přijímám =)) Další a řadě je Yuriko-san


Miluji tě, sousedko! část 2

3. prosince 2011 v 9:00 | Aya
Miluji tě, sousedko! část 2

takže druhá část je tady, jak jsem slíbila =)))

Ema

Ježkovy oči, to je horko. Sluníčko sice pomalu zapadá, ale stále bylo horko a dusno. Celá uřícená jsem se podívala na hodinky, bylo 17:30. Skvělá čas. Budu mít ještě čas něco udělat a poklidit doma. Už jsem nemusela hnát, a proto jsem šla pomalu. Šla jsem ulicím, kde jsem si jako malá hrála s Markem. Spoustu jsme toho tady prožili. A já na ty vzpomínky nikdy nezapomenu. Viděla jsem sebe a Marka, jak jsme hráli na babu, jak jsme si malovali křídami na silnici. Přála bych si, abych se mohla vrátit do těch dětských let, abych neměla žádné starosti. Starosti. Tohle slovo mě čím dál tím více unavuje.
"Ahoj." Stále ponořená do sebe a do svých vzpomínek, jsem si ani neuvědomila, že na mě někdo mluví. Asi se mi to jen zdálo. Zřejmě si asi povídám už sama se sebou. Kam to vůbec dotáhnu? Nevím.
"Ahoj." A to už mi leze na nervy. Já si nechci povídat sama se sebou, nebo to nejsem já, ale někdo jiný. Otočím se a nemohu uvěřit vlastním očím.
"Jé, Ahoj. Omlouvám se, já jsem byla trochu ponořená v myšlenkách." Tak strašně dlouho jsem ho neviděla. Srdce mi poskočilo radostí. Takovou radost jsem necítila snad nikdy, jen asi tehdy, kdy jsme se stali s Lee nejlepší kamarádky.
"Trochu?" Usmál se Mark.
"Trochu víc." Nemohla jsem to ze sebe vymáčknout. Snad jsem i koktala. Ježkovy oči, nemělo by mě to naše setkání tak rozhodit.
"Jsi pořád stejná jako, když jsi byla malá." Začal se smát. Ano, přiznávám, že při jistých případech mě vždycky dokázal rozhodit, ale nemohu za to. Už jsem prostě taková. Chtěli byste vědět, alespoň jeden případ? Já vám ho, i když nerada, povím.
Chodili jsme spolu do školky. A naše vychovatelky nám řekly, že uspořádáme "svatbu". No, není to nic nového, Tohle se ve školkách dělá skoro pořád. No, a když jsme se s Markem znali nejvíc, tak jsme byli spolu. Byl tam i obřad. Jenže když jsem měla něco vyslovit, tak moc jsem začala koktat, že mi nebylo rozumět. Už ani nevím, jak to dopadlo, ale dobře vím, že se mi děti smály. Jinak i za podobných okolností, vždy zpanikařím, takže to u mě není nic nového.
"Ale, no tak, nebuď taková, však mě znáš." Šel přímo ke mně. Objal mě a dal pusu na čelo, jako to vždycky dělával, když jsem byla z něčeho smutná, nešťastná, ale nejen z toho, ale i z radosti atd. Byla jsem ráda za takové důvěryhodné objetí, které jsem už tak dlouho nepocítila. Dnes mám snad šťastný den, napřed jsem byla s Lee a teď po dlouhé době potkám Marka.
"Právě proto, že tě znám." Usmála jsem se na něj. Věděla jsem, že když mu toto řeknu, bude se jen usmívat a nebude to brát vážně. Mark se na mě podíval a stáhl mi kapuci, aby mi mohl rozcuchat to mé vrabčí hnízdo na hlavě.
"Dlouho jsme se neviděli. Nechceš si pokecat? Jako kdysi na schodech." Měl v sobě tolik radosti, samozřejmě i já. Moc mi to chybělo. Radost, štěstí, láska, přátelství, vždyť tohle všechno mám, tak proč se s Filipem cítím jinak.
"Ano moc ráda." Spolu jsme mířili k jeho schodům od baráku.
"Jen tak mimochodem, moc by mě zajímalo, proč máš na sobě mikinu s kapucí, když je 25 celsia. Potkala jsi snad nějakého Eskymáka? Nebo hraješ hru: Nikdo mě nesmí vidět." Řekl vřelým tonem. Do prkýnka dubového. Já na to úplně zapomněla. Já musím rychle domů kvůli Filipovi. Podívala jsem se na hodinky, bylo 18: 10.
"Ehm, Marku. Promiň, ale já. Já už musím domů, zapomněla jsem na čas. Někdy jindy. Ahoj." V běhu jsem na něj ještě zavolala. Když jsem zaběhla za roh, už jsem ho neviděla. Hrozně mě to mrzelo, zůstala bych s ním déle, ale nechtěla bych vidět tu scénu, kterou by udělal Filip. Možná, že by mu to nevadilo. No, ale riskovat to nebudu.
Odemkla jsem vrátka a zavřela je. Už jsem slyšela přijíždět auto. Filip. Letěla jsem do baráku, rychle jsem odemkla. Chtěla jsem přivítat Kelty, ale neměla jsem čas. Sundala jsem si mikinu a hodila ji pod sedačku. Co teď budu dělat. Nemám pro něj ani uvařené jídlo. Určitě se bude zlobit. Co si ksakru vymyslím.

Konec nebo začátek?

1. prosince 2011 v 22:19 | Aya
Život Aya Akira - Dětství

Takže tady slíbený dílek. *-* opravdu se snažím psát, ale pstá Ayu, PG a Miluji tě, sousedko! Takže toho je opravdu moc =DD ale o víkendu budu psát PG =)) jsem hodně pozadu =DD a v sobotu zase čekejte díl Miluji tě sousedko!
Předchozí - Pravda - díl 5

Konec nebo začátek?

Další dny vypadaly stejně. Ráno jsem vstala do školy, a když zazvonilo, hned jsem z ní zase vypadla, jak nejrychleji jsem mohla. Každý den po akademii jsem chodila na své tajné místo a tam jsem se uklidňovala a připravovala na to, co přijde, až se vrátím domů. Každý den jsem musela trénovat s taťkou, Lo a Roka, tedy jen tehdy, kdy byl taťka doma. Když byl na misi, musela jsem trénovat s někým z klanu. Můžu vám říci, že boje, které jsme provozovali mezi sebou, jsem nenáviděla.
Právě jsem stála na kopci a dívala jsem se na skálu se 3 Hokage. Přemýšlela jsem. Aya tvé znamení nesmí nikdo vidět. Smíš to vyvolat jen při trénování tady, nebo při vážném nebezpečí, kdy ti hrozí smrt. Ryou smíš prokazovat jen tehdy, až budeš vyspělejší. Prozatím se musíš spokojit se shurikeny, nebo kunai. Vzpomínala jsem na mámy slova. Co se stane, když nesplním požadavky? Nikdy si Roka neprohlédnu pořádně. To je jen při soubojích a tam na to není čas. Je mi smutno. Tady stejně nikdo není. Znám to tu jen já, nikdo nezjistí, co jsem udělala. Roka. Rozhodla jsem se.
Sundala jsem si obvaz. Překřížila jsem ruce, jak se to má dělat při Ryou. Soustředila jsem se na tok chakry a na koloběh vody v mém těle.
"Ryou!" už mi to šlo skvěle, za to vyčerpávající každodenní trénování. Cítila jsem, jak ve mně proudí voda do mé levé ruky skrz znamení ven. Párkrát zavířila kolem mě a potom se přede mnou zhmotnil Roka. Rozhlížel se po okolí a já koukala na něj. Teď jsem si všimla, že má stejnou barvu očí jako já a ty jeho oči rámuje černé tetování, jako u Lo. Nejspíš to mají všichni zvířata v Ryou. Roka se na mě zaměřil.
"My dnes bojovat nebudeme?" Lekla jsem se. Řekl s drsnějším, ale milým hlasem.
"Ty… Ty umíš mluvit?" Neměla jsem o tom ani páru.
"Ano, jsem součástí tebe. Je jasné, že umím mluvit. Jenomže nebyla příležitost, abych něco řekl, protože jsi mě vyvolala, vždy jen na bojišti." Já na něj zírala.
"Ale vždyť ty… ty jsi voda a… a voda neumí mluvit." Nemohla jsem se vzpamatovat.
"Aya, vždyť ti to povídám. Jsem součástí tebe, a co jsem slyšel, tak ti rodiče ještě neřekli všechno." Byla jsem tak ohromená jeho hlasem a vším, co jsem na něm viděla. Roka pootočil hlavou doprava a povzdychl si. Chtěl něco říct, ale já jsem se hnula a přiblížila jsem se k němu. Chtěla jsem ho pohladit. Ale jak jsem se ho dotkla na krk, ponořila se mi ruka hlouběji. Lekla jsem se a ruku jsem rychle vytáhla. Cítila jsem kolem ruky mokro, ale ruka byla úplně suchá.
"Ještě neumíš vytvářet dostatek chakry tak, abych se dokázal pořádně zhmotnit. Kdybys teď do mě vlezla, utopila by ses." Řekl Roka. Ohromená jsem si sedla na zem a Roka si potom lehl vedle mě.
"Proč jsi mě ten první den bránil?" nevědomky jsem se zeptala.
"Protože já jsem ty a ty jsi já. Oba dva tvoříme jednu část." Odpověděl prostě.
"Abych pravdu řekl, nečekal jsem to, že hned budu bojovat, ale vycítil jsem přítomnost, někoho, kdo to měl už v plánu. Vycítil jsem přítomnost tvého táty tehdy." Když to dořekl, vířili mnou myšlenky. Proč to vůbec chtěl? Samozřejmě mi to mamka vysvětlila, ale já tomu pořád nerozuměla. Bylo mi toho pořád líto.
"Roka, ty dokážeš vycítit něčí přítomnost?" optala jsem se.
"Ano, dokážu. Dokážu ji vycítit, už i uvnitř tebe. Vím, i jestli ten dotyčný má zlé umysli nebo ne." Byla jsem unavená. Lehla jsem si vedle Roka. Cítila jsem, jak mě Roka pozoruje.


Aya usnula, divím se, že má dostatek energie mě takhle udržet, je ještě mlaďounká. Uzavřel jsem svoji mysl, před její. Kdybych svoji mysl neuzavřel, ona by se probudila a věděla by všechno, co se teď odehrálo. A vím jistě, že by to nechtěla vědět, i když na druhou stranu by to určitě pomohlo jí a jemu. Podíval jsem se mezi stromy.
"Vylez ven. Vím, že tam jsi." Mluvil jsem tak, aby mě bylo slyšet do té vzdálenosti, kde stál. Ayu jsem neprobudil, věděl jsem, že spí dost tvrdě, než abych ji byl schopen probudit. Malá silueta se vynořila z poza stromu.
"Proč se skrýváš, chlapče?" Zeptal jsem se ho. On se stále přišoupával směrem ke mně se sklopenou hlavou. Když dorazil úplně ke mně, podíval se mi do očí a potom na spící Ayu. Poznal jsem v jeho očích smutek.
"Snažil jsem se s ní několikrát promluvit, ale nebyla jediná šance. Při hodinách člověk nesmí ani pípnout a kdykoliv zazvoní, ona rychlostí vyběhne ven a já ji nikdy nestačím. Snažil jsem se jí najít, ale vždy to bylo marné." Chlapec hodně smutný.
"Ale ty už jsi toto místo našel i s Ayou asi před třemi dny. Vím to, cítil jsem tě. Proč jsi za ní nešel rovnou a nepromluvil sis s ní?" Zeptal jsem se ho, i když jsem odpověď věděl dopředu.
"Já jsem chtěl, ale bál jsem se, že se mnou nebude chtít mluvit, a že mě vyhodí. Je nespravedlivé, jak se k ní všichni na akademii chovají. Vždycky jsem byl proti nim, taky jsem se hodně pral, ale všechno jen proto, že ji všichni odsuzují, když ji ani neznají. Chodí se sem uklidňovat. Uzavírá se před všemi a to já nechci. Lidi, kteří jsou uzavření… mám strach, aby se nerozhodla špatně. Chci být s ní! Chci být její kamarád!" Všechno řekl jedním dechem. Myslel to upřímně vážně. V jeho hlase bylo slyšet zoufalství.
"Přijď zítra ve stejnou dobu. Aya určitě půjde hned po akademii sem. Hlavně se nesmíš bát, tvoje slova byla upřímná. Věřím ti. Teď musíš jít. Budu ji muset probudit. Oba dva jsme zapomněli na čas." Řekl sem mu. Ještě se chvíli díval na Ayu a potom odešel. Já jsem se zvedl ze zemně, slunko už zapadalo. Je čas jít.
"Aya, vzbuď se prosím."


Když jsem přišla domů, dostala jsem vynadáno. Myslím tím hodně vynadáno, protože jsem nepřišla na tátův trénink.
"Kde jsi zatraceně byla! Já tě nemusím vůbec trénovat!" řval na mě táta. Byla jsem rozklepaná, nikdy tak na mě nekřičel. Sebrala jsem se a odešla do svého pokoje. O tom, že jsem vyvolala Roka, jsem ani necekla.
Ráno na akademii jsme probírali všechno učivo na zkoušky na Genniny. Zazvonilo a já hned vyběhla ze třídy. Na chodbě bylo ještě prázdno, děti ještě nestačili vyjít ze třídy. Když jsem kráčela chodbou, stáli tam tři kluci. Moji spolužáci. Vyhnula jsem se jim obloukem.
"Ale tady ji máme, opět zdrhá."
"Počkej Ayo! Chceme si promluvit!" jeden z nich mě chytl za levou ruku.
"Ale copak to tu máme!? To machruješ, nebo se stydíš i ukázat vlastní kůži? Nebo ses snad poranila, když jsi lezla za Hikaru?" Všichni se rozesmáli. Mě to, ale vtipné nepřišlo. Začali mi obvaz na mé levé ruce rozvazovat.
"Nechte mě být!" Vykřikla jsem.
"Nechte mě být!" zopakoval po mě jeden ze spolužáků. Bránila jsem se a držela jsem si obvaz.
"Když nám ukážeš, co máš pod tím obvazem, přestaneme se ti posmívat za tvoje vlasy."
"Já nemůžu…" odpověděla jsem.
"Co děláš se svými vlasy? Máš je dlouhé, jak koňský ohon, vždyť za chvíli přes ně nebudeš moc vidět! Jo pardon! Já zapomněl, ty už nevidíš!" řekl jeden z nich, už to zase začínalo. Toho jsem se vždycky chtěla vyvarovat.
"Přestaňte!" zařvala jsem na ně a silou vůle jsem se jim vykroutila a rozeběhla jsem se. Slyšela jsem jen za sebou jejich smích.
Opět jsem utíkala. To budu utíkat vždy, kdy mi je nejhůř. Proč se jim neumím postavit? Proč mě to, tak vždy bolí u srdce? S pláčem jsem utíkala Konohou. Domů teď uplakaná nemohu. Zbývá jediné místo. Moje místo. Co děláš se svými vlasy? Máš je dlouhé, jak koňský ohon, vždyť za chvíli přes ně nebudeš moc vidět! Jo pardon! Já zapomněl, ty už nevidíš! Stále jsem slyšela a přehrávala jsem si v hlavě, co říkali. Rozbrečela jsem se více. Nemůžu za to! Po tom, co se mi objevilo Ryou mi vlasy, rostou neskutečně rychle. Přes uslzené oči jsem viděla rozmazaně a do někoho jsem omylem vrazila, až jsem se odrazila zpátky a padala k zemi, ale stačili mě zachytit jemné, ale pevné ruce.
"Opatrně děvče, jsi v pořádku?" Byl to mužský hlas. Pomalu jsem se podívala směrem nahoru, jelikož jsem tomu dotyčnému byla do pasu. Měl na sobě zelenou vestu, takže to byl ninja. Podívala jsem se výše na jeho hlavu. Přes to, že jsem měla v očích pořád samé slzy, jsem poznala, že se usmívá. Ten muž měl nádherný úsměv, který mu rámovaly blonďaté, trochu delší vlasy s čelenkou Konohy na čele.
"Gomenasai!" řekla jsem uplakaně a rozeběhla jsem se dál. Co jsem ještě stačila zaregistrovat od toho muže, že byl v tu danou chvíli hodně zaskočen. Zřejmě si všimnul mého výrazu. Volal na mě, ale já už jsem nic nevnímala. Teď pro mě bylo nejdůležitější zmizet od tud.
Když jsem byla na místě, i hned jsem vyvolala Roka. Všechno se kolem mě zatočilo. Roka si všimnul mého výrazu a zaujal hned obranný postoj.
"Ne, nejdeme bojovat. Roka! Proč? Já je nenávidím!" Začala jsem v breku hysterčit.
"Aya. To bude v pořádku." Snažil se mě uklidnit a svalil mě na zem.
"Roka, já už to nezvládám. Já nikdy nebudu dobrá Kunoichi, když se jim nedokážu postavit! Jsem k ničemu. Ani otec už ke mně není, jako býval. Co jsem udělala špatně! Ve škole se mi pořád posmívají. Nemám ráda můj klan, nemám ráda nikoho! Jen, kdo mi zbyl jsi ty a Yuri." Byla jsem nešťastná, Roka se lehl vedle mě a snažil se mi domluvit. Byl velice moudrý, ale mně se hlavou vířili samé myšlenky, že jsem ho ani nevnímala.
"Proč mi tak strašně rostou vlasy. Proč jsou modré! Proč se mi všichni posmívají!" Vzala jsem do ruky kunai, který jsem měla v schované kapse.
"Aya!" Nevnímala jsem Roka. Byla jsem pevně rozhodnuta. Zvedla jsem kunai do výšky a levou rukou jsem vzala vlasy. Ukápla mi slza.
"Aya, Ne! Nedělej to!" Lekla jsem se, a jak jsem se lekla, kunai už klouzal po vlasech. Tohle nebyl hlas Roka. Tohle byl zdaleka někdo jiný. Podívala jsem se směrem, odkud přicházel ten hlas. Stál tam kluk s rozježenými hnědými vlasy.
"Seiji!?" Nevěřila jsem vlastním očím.
"Co… co tu děláš? Přišel ses mi snad vysmívat?" panikařila jsem. Najednou jsem si uvědomila, že Seiji viděl Roka. Už jsem to chtěla zrušit, když…
"Aya, nemusíš rušit Ryou. Chlapec, tedy Seiji už o něm ví." Řekl Roka. Nevěřícně jsem se podívala na Roka. Jak o něm může vědět? Seiji přišel blíž ke mně. Odšoupla jsem se dál, jenže se nedal a vzal mi z ruky Kunai.
"Ayo, já… prosím, já chci být tvůj kamarád. Snažil jsem se s tebou mluvit, ale nikdy mi to nevyšlo. Vždycky jsem tě hledal po akademii. A před čtyřmi dny jsem tě tu našel, ale nechtěl jsem tě vylekat. Bál jsem se, že se mnou nebudeš chtít mluvit." Seiji domluvil. Nevím proč, ale jeho hlas a zoufalství bylo tak přesvědčivé, že jsem mu hned od začátku věřila. Podívala jsem se na Roka. Nepatrně kývnul hlavou.
"Seiji, jsem neskutečně ráda. Ale se mnou to budeš mít těžký. Nikdo se semnou ve škole nebaví. Nechci, abys dopadl jako já." Bylo mi těžko.
"Já chci být s tebou. Oni nic nechápou." Odpověděl mi.
"Kamarádi?" zeptal se mě.

(Obrázek pro mě vytvořila moje žížala Dor je opravdu nádherny. Arigato žížalo *-*)
"Kamarádi." Odpověděla jsem mu. V tu chvílí jsem byla strašně šťastná. Mám kamaráda. Všem dnům není konec, právě že naopak, je to teprve začátek. Spolu jsme si povídali zase do večera. Vyprávěl mi všechno, od doby kdy jsme se poprvé poznali. Hodně se pral a bylo to kvůli mně. Bylo mi to líto, ale Seiji mě přesvědčil. Dnes jsem byla opravdu šťastná. Byla jsem veselá a smála jsem se. Úplně mi vypadly všechny starosti. Dokonce jsem zapomněla i na trénink. Se Seijim jsem se rozloučila a pádila jsem domu. I přes to, že táta na mě opěr křičel. Mně to bylo jedno, protože v hlavě jsem měla jen. Mám kamaráda.
Po té co táta skončil. Ani jsem ho nevnímala, jsem šla do Yuri pokoje.
"Ty jsi ještě vzhůru?" usmála jsem se na Yuri, která ležela v posteli.
"Aya! Onee-chan." Usmála se na mě svým roztomilým úsměvem. Přišla jsem k ní a pořádně jsem jí objala. Všechno jsem ji vyklopila celý můj den včetně Seijiho.
"Seee-ííí." Vytřeštila jsem na ni oči. Byla jsem ještě šťastnější.
"Yuri řekni to ještě jednou. Řekni Seiji." Naléhala jsem na ní.
"Seee.ííí." pokusila se znovu vyslovit. Dala jsem jí pořádnou pusu na tvářičky.
"Ty jsi moje šikovná a nejlepší sestřička. Ty jsi jen moje." Zašeptala jsem ji do ouška a chovala jsem ji. Dala jsem ji i přívěšek se znakem klanu Akira. Já ho nechci. Yuri patří víc než mě. Popřála jsem ji dobrou noc, uložila jsem ji do postele a dala jí další pusu na čelo.
"Miluji tě Yuri."


Všichni jsme zvládli úspěšně zkoušky na Genniny. Už je ze mě Kunoichi a ze Seijiho ninja. Oba dva jsme pořád nejlepší kamarádi. I přesto, že někdo měl blbé narážky, po nich Seiji vystartoval, nebo je ignoroval. On mi opravdu se vším pomohl. Mám nejlepšího kamaráda, který mi kdokoliv může závidět.

Následující - Namikaze Minato - díl 7
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya