To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Listopad 2011

Aya Shippuuden

28. listopadu 2011 v 20:42 | Aya |  Fotky
Aya Shippuuden

Tak sem dávám pár obrázku, jak vypadá Aya v Shippudenu, ale nejspíš už to někteří znáte =)) navíc sem, alespoň neco dám, z důvodů, že Víva mě kárá, že sem nic nedávám =D ale tak dnes, alespoň něco =D Příběh nevím, kdy bude, =)) no každopádně letím dělat úkoly =))

Tady Ayu hladí po tváři Seiji

Den, kdy bojovala proti Seijimu

Den, kdy zjistila, že odchází

A to nevím, to je jen tak =DD ale moc se mi ten poslední nepovedl =))

Miluji tě, sousedko! část 1

26. listopadu 2011 v 17:00 | Aya
Miluji tě, sousedko! část 1

Tak tady je ta slíbená první část =P

Ema

Jmenuju se Ema a chodím na právnickou školu. Mám přítele, se kterým mi to teď neklape. Někdy přemýšlím, že od něho odejdu a rozejdu se s ním, ale bojím se. Vím, jaká mám práva, ale i přes to se bojím.
Mám nejlepší ho kamaráda Marka, kterého jsem dlouho neviděla. Jako malé děti jsme si spolu hrály, tak jsme se stali nerozluční kamarádi. Občas jsme se vídali, ale teď vůbec, kvůli příteli Filipovi, který strašně žárlí a nepustí mě ani za nejlepší kamarádkou. Co kdyby náhodou tam byl někdo, kdo by mě chtěl? Nebo, co by mě chtěl to… Mě to tak mrzí! Filip byl hodný, než jsme spolu začali chodit, jenže se zdá, že to byla jen přetvářka. Ach jo, proč já byla tak naivní? No, co už se stalo.
Právě jdu za nejlepší kamarádkou Lee. Potřebuji si s ní promluvit. Ještě, že Filip je v práci. Konečně si mohu popovídat s někým jiným než s ním. Doufám, že se to nedozví. Je mi na omdlení, co by byl schopen udělat, kdyby mě tu zahlédl.
Celou dobu jsem koukala po ulici, jestli tam nejde někdo z jeho kamarádů. Opravdu jsem měla strach. Můj dům od Lee je asi 3 km, to by nevadilo, ale být schovaná pod kapucí v tom nejhorším horku, kdy je sluníčko na vrcholu oblohy, je strašné.
Zazvonila jsem na zvonek. Dveře se otevřely. Viděla jsem jen ruku, která mě rychle trhla dovnitř. Zaskřípaní dveří, které se za mnou zavřely a Lee, která mě objala.
"Ach, Emy! Jsi v pořádku? Neudělal ti ten ničema něco?" odtáhla se a podívala se mi do očí a potom mě zkoumala, jestli mi opravdu něco neudělal. Její pohled by starostlivý.
"Ne, Lee. Nic mi neudělala jsem v pořádku" Usmála jsem se na ni.
"Tak dobře. Věřím ti, ale kdyby něco, jistě mi to povíš" Odmlčela se. "a tohle si sundej, musí ti být horko. Jdi do mého pokoje a já zatím přinesu něco k pitím."
Lee je opravdu moc hodná, ona jediná mě chápe. Prošla si taky něčím taky takovým jako já, ale horším. To tu teď rozebírat nebudu. Přítomnost je důležitější, než minulost. Lee má teď svého skvělého přítele Tadeáše. Takového přítele jako je Tadeáš, mít nikdy nebudu, pokud se ovšem Filip nezmění, což dost pochybuji. Ale, kdo ví? Nechám se překvapit.
Sedla jsem si na židli, na které nejraději sedím a rozhlédla jsem se po pokoji, Co tu má Lee nového. Měla tu vystavenou svoji a Tadeášovu fotku. Moc jim to spolu sluší. Občas se vyskytla i moje fotka.
"Co pak? Koukáš na fotku, jak jsme spolu byly v Lunaparku a nějaká paní nám potom poblinkala nohy?" Musela jsem se smát. Ano, to byla pravda. Jeli jsme na horské dráze a potom jsme se chtěli vyfotit. Mezi tím se nějaká paní ohnula a pozvracela se nám na nohy. V ten moment jsme nevěděli, co dělat. Ta paní se nám omlouvala a začala nám nohy utírat kapesníčkem. No to byl zážitek.
"Ano, dobře si na to vzpomínám!" odpověděla jsem a začali jsme se smát obě dvě. Tohle jsem potřebovala, takové uvolnění. Bez žádného rozkazování. Prostě být volná. Smát se a být šťastná. Když jsme se konečně vysmáli, Lee se na mě podívala a já věděla, co to znamená.
"Lee, opravdu se nic neděje."
"Tak to tedy ne! Chceš mi říci, že ten mizera ti zablokuje telefonní čísla, aby ti nikdo nemohl volat, jen tvoji rodiče a on, aby tě kontroloval? Nikam tě nepustí a navíc se musíš schovávat pod kapucí, aby tě náhodou někdo nenapráskal tomu mizerovi. Em tohle není normální!" Nekřičela na mě, jen mi promlouvala do duše. Jistě si všechno uvědomuji, ale prostě jinak to nejde.
"Lee, už jsme o tom mluvili. Zatím je Filip v pořádku, jen je žárlivý a unáhlený."
"Řekni mi, co na tom chlapovy vidíš. No, dobře. Jen mi nezapomeň poslat dopis, až budeš v nemocnici."
"Lee, Filip na mě ještě nikdy ruku nevztáhl." Řekla jsem rychle.
"A to má jediné štěstí jinak bych mu zlomila obě ruce a klidně i něco jiného." Začala máchat rukama.
"Já věřím, že to v sobě máš, ale myslím, že to nebude třeba." Usmála jsem se.
"Řekni mi, co s tebou mám dělat. Umíněná jako vždy." Také se usmála.
"Nic. Zkrátka mi můžeš teď povídat o tobě a Tadeášovi. Dokud mám ještě čas."
"Tadeáš by měl přijít večer teď momentálně je v práci. Víš, co mi koupil k narozeninám? Nebudeš tomu věřit, já tomu také z počátku nevěřila." Zvedla se z postele a šla do skříně. Myslela jsem, že nějaký sexy hadřík, ale vytáhla dlouhý papírek.
"Hele!" Lee máchala tím papírkem ze strany na stranu.
"Co to je?" zeptala jsem se.
"To je letenka na Kypr. Romantický, týdenní pobyt na Kypru." Začala radostí skákat.
"Cože?! Vyskočila jsem a podívala jsem se na letenku. Skvělí! Moc jim to přeji. Dlouhou dobu Lee nikde nebyla, potřebuje si odpočinout, má toho taky moc. Navíc, když bude s Tadeášem, tak si to užije s ním. Kouknu se na datum, kdy letí.
"1. 7.? To letíš za týden?"
"Ano!" Měla velikou radost. Samozřejmě já taky, ale už jsem se neusmívala. Vždyť by mi to mělo být jednou. Stejně nemůžu nikomu volat, ani za nikým jít. Lee si zřejmě všimla mého výrazu v obličeji.
"Em, nebuď smutná. Promiň, mě to nedošlo. Strašně mě bolí, že tě tu nechám tomu ničemovi."
"Ne, Lee neomlouvej se. Jen leť, moc Vám to přeji. Já to s Filipem nějak přežiju." Řekla jsem s úsměvem na tváři, ale stejně bych si raději přála, kdyby tu zůstala. Pravda sice je, že mě Filip nikam nepustí, ale pořád tu mám Lee jako útěchu. Vím, že bydlí daleko ode mě, ale stále tu je. No, nevím, jak bych to vysvětlila.
"Ale stejně se bojím, aby ti nic neudělal, když budeme pryč." Starostlivá jako vždycky. Usmála jsem se na ni, ale nedokázala jsem se ji pořád dívat do očí, a proto jsem uhnula. Když v tom jsem si všimla hodin.
"To už je 5 hodin? Ježkovy oči, já musím letět. Filip končí v 5 a za hodinu je doma. Promiň Lee, ale opravdu už musím." Než jsem to dořekla, už jsem měla sbalené věci. A šla jsem ke dveřím. Nevím, kde Lee zůstala, ale v chodbě jsem ji neviděla.
"Lee? Lee!? Už musím." Zavolala jsem do prázdna.
"Ano, tady jsem. Na, vezmi si to, určitě to budeš chtít jednou použít." Napřed jsem nemohla rozeznat věc, co držela v ruce, ale potom už jsem to poznala.
"Pepřák? Lee jestli myslíš na…" skočila mi do řeči.
"Prostě si ho nechej. Mám ještě jeden, koupil mi je Tadeáš. Má o mě strach, proto mi koupil pepřáky. Tak a teď upaluj, abys stačila dojít domů, než přijede. Mám tě ráda Em." Dala mi přátelskou pusu na čelo a zvedla mi kapuci. Byl to, tak hřejivý pocit, zůstala bych, ale už jsem opravdu potřebovala jít.
"Ahoj a neměj strach." Usmála jsem se na ni a upalovala domů.

Kat OC Naruto

26. listopadu 2011 v 14:00 | Aya
Kat

Nejdříve bych se chtěla omluvit Vívě, samozřejmě ona měla být na řadě, jenže jsem se ji potřebovala na něco zeptat a jaksi, jsem ji nezastihla =( Vívi Gomene =)) Udělala jsem tedy Kat. =)) Abych pravdu řekla se svým dílem jsem já spokojená, ale záleží na tobě, jestli se mi povedla, tak jak jsi ji chtěla =)) Kdyby se nelíbila reklamaci přijímám =)) Jinak nenapsala jsi barvu bot, tak jsem tam hodila černou =)) Další na řadě je Víva =))


Miluju tě, sousedko!

26. listopadu 2011 v 12:00 | Aya
Miluju tě, sousedko!

Takže sem dávám recenzi příběhu, který píši: Miluju tě, sousedko! (no originálnějšá název mě nenapadl =D) Je to o dívce Emě, která má přítele Filipa, ale v jejich lásce to poslední dobou hodně skřípe. Filip nesnáší její kamarády, proto Emě zakázal je navštevovat. Bude se Ema nechávat pořád komandovat od Filipa? Vezme svůj vlastní život do svých rukou? To se dozvíte v příběhu (opět romanticky) Miluju tě, sousedko!
Příběch se budu snažit vydávat opět každou sobotu, ale nic nezaručuju, že to tak bude, jak už jsem říkala příběch mám rozepsaný. Ale určitě bych napsala. =)) A abyste nečekali do další soboty. Hned dneska v 5 hodin odpoledne zveřejním první část. Doufám, že se bude líit =))



Boj o lásku část 14

26. listopadu 2011 v 9:00 | Aya
Boj o lásku část 14

A je tu úplně poslední díl Boj o lásku!! Takže jestli vás zajímá jak to zkončí, neváhejte a začněte číst! =DD prosím komentáře =P

Samuel

Když jsem se probudil, nechal jsem zavřené oči a jen vnímal. Vím, že jsem určitě nebyl venku. Měl jsem suché oblečení, ležel jsem na něčem měkkém a bylo mi teplo. Musel jsem být v místnosti. Nevím, u koho jsem a ani nevím, jak jsem se sem dostal. Od té doby, co na mě šli Rikovi poslíčkové si nepamatuji vůbec nic.
Když už jsem se zmohl otevřít oči, viděl jsem místnost. Jak jsem si myslel. Ležel jsem na posteli a viděl ji. Seděla na židli, hlavu a ruce měla opřené o postel a spala. Díval bych se na ni klidně celou dobu.
Snažil jsem se posadit, ale celé tělo mě bolelo. Začínám litovat, že jsem tam vůbec šel. Nezbývalo mi nic jiného než ležet. Koukl jsem se znovu na Eny. Rukou jsem ji pohladil po vlasech. To jsem ovšem neměl dělat, jelikož se vzbudila. Zavrtěla se a na mě zamrkala. Nic jsem neřekl a jen jsme se na sebe dívali.
"Samuely. Jsi… jsi v pořádku. Bolí tě něco?" řekla trochu ospale.
"Ne, vlastně ano. Já nevím. Eny já se omlouvám, jen jsem chtěl, aby ti konečně dal pokoj. Nechtěl jsem, aby ses kvůli němu pořád trápila a…" řekl jsem rychle, ale ona mě zatrhla.
"Pššš, nemluvme teď o tom. Důležité je, že jsi v pořádku. Musíš teď odpočívat v klidu. Brácha mi řekl, že bys neměl mít nic zlomeného, ale já stejně nechci riskovat. Chtěla jsem zavolat k tobě domů, ale mobil jsi mě rozbitý." Řekla mile.
"Eny, potřebuju domů," i když mě bolelo celé tělo, snažil jsem si sednout, ale Eny po mě vyskočila a strčila do mě, abych si lehl.
"Ne, ne, ne, jen lež a já ti půjčím mobil a zavoláš domů."
"To bude menší problém, jsem jedem z mála, co si nepamatují čísla." Přinutil jsem se k úsměvu.
"Aha, tak to bude menší problém. Stejně tu musíš zůstat, v takovém stavu nemůžeš jít domů." Byla přesvědčená, že u ní zůstanu.
"Promiň, jsi moc hodná, ale opravdu potřebuju domu. Já děkuju, že jsi mě sem dostala, i když nevím jak, a co se stalo. Ještě jednou děkuju, ale opravdu musím." Opět jsem se zvedal, všechno mě bolelo a byla to fuška, než jsem se zvedl.
"Moment, když je to tak nutné, tak můj brácha tě odveze a já pojedu s vámi, musím na tebe dávat pozor." Odpověděla a odešla pro bratra.
I přes všechny moje protesty, my pomohli nasednout do auta. Cestou mi Eny řekla všechno, co udělala od mého odjezdu. Všichni jsme se tomu už jen smáli. Já z těžka, protože mě, jak už jsem říkal, všechno bolelo. Dojeli jsme k nám domů. Eny mě podepřela a šli jsme k mému domu. Doma se svítilo, takže máma s tátou jsou určitě vzhůru. Vešli jsme dovnitř.
"Propána Jána, co se ti stalo? Bolí tě něco. Pojďte dovnitř." Řekla má matka. Mohl jsem to čekat.
"Dobrý večer." Pozdravila Eny moje rodiče.
"Ahoj děvenko, ty budeš určitě Eny. Samuel nám o tobě vyprávěl. Děkujeme, že jsi ho sem přivezla, měli jsme o něj strach. Co se vůbec stalo?" mluvila máma a do toho začal něco žbrblat otec. Tohle mi ještě scházelo, to snad ne.
"No…"
"Mami, prosím, teď ne. Já ti to potom všechno vysvětlím." Nevěděl jsem, co říct, jen jsem chtěl, aby už radši nemluvila.
Eny mi pomohla do mého pokoje na postel.
"Eny, děkuju. Děkuju za všechno. Hodně jsi mi pomohla a já nevím, jak bych se ti odvděčil." Já jsem takový blbec.
"Ne, to co jsi udělal pro mne, je mnohem víc než jsem, já udělala pro tebe. Měj se a brzy se uzdrav. Děkuju, ahoj." Usmála se a pomalu kráčela pryč.
"Eny! Počkej! Omlouvám se, ale mám tě rád a to co se stalo u školy, nechtěl jsem, ale musel. Nikdy by mě nenapadlo, že to vyslovím, ale nechtěla bys se mnou chodit?" Já jsem takový blbec, co to do mě vjelo.
"Paní Watsonová, Samuel se zřejmě bouchl do hlavy, dejte mu něco na hlavu, děkuji. Dobře se o něj postarejte. Ahoj Samuely. Na shledanou Pane Watsone, na shledanou Paní Watsonová." Rozloučila se a odešla z pokoje, usmívala se a nic jiného neřekla.
Slyšel jsem ještě, jak se baví s mámou. Určitě ji zase poučuje. No, řekl jsem, co jsem chtěl. Vrátit to už nevrátím.
"Je to milé děvče. Měl jsi pravdu." Řekla mi matka.
"Jo, já vím, jenže jsem to všechno zvoral." Odpověděl jsem.
"Myslíš? Nikdy neztrácej naději, chlapče."
Natáhl jsem se na postel a chtěl usnout, jenže v té chvíli, zapípal mobil. Koukl jsem se, přišla mi zpráva, od neznámého čísla.
"ANO" Chápal jsem moc dobře, od koho je a co znamená. Byl jsem hodně šťastný.

KONEC

Itami

25. listopadu 2011 v 18:50 | Aya
Itami

Cannai prosila někoho, aby ji někdo vytvořil postavu z Wolfs Rain, tak jsem se toho zhostila =)) Cann, tady je, ten druhý obrázek ti vytvořím zase někdy jindy =)) (co nejdřív) teď se musím, zase vrhnout na OC, takže doufám, že se líbí =)) mě teda mmoc =D


PG - Pánská Kapibara?

25. listopadu 2011 v 0:26 | Aya
PG - Pánská Kapibara?

Další díl PG je tu s názvem Pánská Kapibara. Navazuje na tento Díl. Znovu opakuji, že tento díl je z pohledu Ayi. Oficiální příběh je zde na Dor a nebo z pohledu Luny Zde na Luna



"Ne.. né já nic." Řekla Dor a kroutila hlavou ze strany na stranu. Vermomoucí se snažila ukrýt svého plyšového Krtka. Z Pacašiho šel strach.
"Doragon..." Pacaši doslova vrčel. Dor jen se nedej! Já ti věřím a přece se nezastrašíš tímhle páprdou, ale Dor se raději schovala za nás. No… ani se nedivím, být na jejím místě, ale já ji nedám. Moc dobře ji chápu. Rozhodla jsem se.
"Jen přes naší mrtvolu." Křikla jsem a stoupla jsem si úplně do předu a roztáhla jsem ruce. Tohle bude moje smrt, ale musíme si pomáhat na vzájem, to je přece heslo týmové práce.
"Žádný problém." řekl Pacaši a šel směrem ke mně. Srdce se mi tak rozbušilo, jak kdybych běžela maraton. Jak jsem řekla, je to má smrt.
"Já jdu dobrovolně!" vykřikla Doragon a bleskově si stoupla mezi mě a Pacašiho.
"Já jsem ti snad něco řekl ne?!" křikl Pacaši vrhl se na Doragon a vytáhl ji krtka z pod trička a mlátil jí ho o hlavu. To je Senseiovský týrání dětí!
"Au! Au!" Vždyť jí to bolí! Dor se snažila hlavu chránit.
"Kakashi, nebij ji, vždyť se nic nestalo!" Koji se snaži usměrnit Pakashiho… Co? Jak se tedy jmenuje? Kakashi? Pacaši? Pakaši? Jsem mimo, ale to je jedno. Koji se snažil dostat Pacašiho od Dor.
"Nic se nestalo? NIC SE NESTALO?!" vyšiloval sensei Pacaši. "Vždyť porušila můj zákaz. Dělá si, co chce. Abys něco získala, musíš něco obětovat. To ti na tom plyšovým krámu tak záleží?" křičel a snažil se vermomoucí dostat z Kojiho sevření. Je padlý na hlavu? Z Kojiho sevření se těžce dostane, on má tak skvěle vypracované svaly. Navíc Kojimu přišli na pomoc Ito a Ren.
"Vy byste mě byl schopnej zabít, kvůli tomuhle?" řekla Dor přiškrceně. Otočila jsem se na ní, krčila se a schovávala za baťoh, který měla na břiše. Sensei byl šíleně naštvanej, ten páprda má fakt sílu, už jsem si myslela, že všecky setřásne a vrhne se na Dor, ale naštěstí se na něj ještě vrhla Luna. Já se raději držela stranou.
"Kakashi, s tebou se něco stalo... takovýhle jsi nikdy nebýval. Byl jsi kliďas a hroznej flegmouš. Co se stalo?" snažil se s ním promluvit Koji, ale Pacaši vyletěl, jak bomba.
"Tohle ze mne udělali ONI!" ukázal prstem nejřív na Dor a potom na Rena a Lunu.
"C-cože?" vykoktala Luna. Byla trošku v šoku.
"Nesvádějte to na nás!" vykřikl Reno a pustil ho. Oběhl Kojiho a postavil se přímo před Pacašiho. "Já vám to řeknu sensei. Já vám řeknu, co vám je. VY sensei máte pásnký druh Kapybary. Je to jasný!" určil Reno jeho nemoc. Cože Kapybary? Kde by se tu vzaly Kapybary. Že by tu roznášeli nemoce? To ne! Napřed Pacaši, potom to bude třeba… Ito, Kira, Dor, Luna, Reno a Koji. A já! Co budeme dělat. Musíme z něho tu nemoc vymlátit, ne, to není dobrý nápad. Musíme, co nejdříve ty Kapybary zabít, aby nemohli přenášet nemoce. Jsou to hlodavci, takže budou hlodat kořínky! Musíme koukat po zemi a potom fííí po nich hodit kunaiem. Přišla jsem na to! Tak se zbavíme nemoci! Pohlédla jsem teď na Dor, která se skoro plazila po zemi kolem Pacašiho a pozorně si ho se zájmem prohlížela
Najednou Dor z ničeho nic vykřikla na celý les.
"Oni maj vejce v zadku!" Nevěřícně jsem na ní čučela, jestli z ní ještě něco vypadne a evidentně jsem nebyla jediná. Cože?! Kde by Kapybary sebrali vejce v zadku? Ale, co já vím, je to možné. Představila jsem si slepičí vajička v zadku Kapybary. Luna se začala smát, skoro se válela smíchy po zemi. Přišlo mi to dost vtipné a hned se začala smát i Kira.
"Já si myslím, že bychom měli jít. Už se stmívá." Řekl Koji, jakoby se nic nestalo a Pacaši hodil po Dor Krtka.
"To bylo naposled. Příště bude následovat trest." Zasyčel Pacaši na Dor. No vida! Vítěství je na naší straně! Dor okamžitě začala krtka hladit a něco mu povídat. Škoda, že tu nemám svého fialového šneka, určitě se mu stýská.
Po chvíli už jsem se dostávali na území větrné země. Na obzoru už byl vidět jen písek. No problémy s tím snad nebudou to jen přejít, ale… Pohlédla jsem na Dor, mám trochu obavy.
"Tak a teď mi řekněte, kde se TADY chcete utábořit." Řekl Ito s pohledem do pouště.
"Támhle." Ukázal Koji na na skílu, či co to bylo, asi 500 metrů od nás.
Vyrazili jsme ke skále, Dor přeběhla ke mně a Kiře. Začala nám vysvětlovat, kde jsou ty vejce v zadku. Jo táák! Já nevěděla, že myslí pánské vejce! Začala jsem se řezat smíchy.
Reno a Ito šli spolu, asi se stali pořádnými přáteli.
"To je jeskyně?" Zeptala se Kira vedle mě. Pacaši mě předběhl.
"Co bys řekla?" mrkl na ní Kakashi. On mrkl! Lidi viděli ste to? On vážně mrkl!
"Ito, běž to prozkoumat." nakázal mu Koji. Itovi se fakticky nechtělo, ale nakonec šel. Když se vracel nešel s prázdnou.
"Co je to?" Zeptali jsme se všichni naráz.
"No, vypadá to na kočičí konzervu a otvírák." pokrčil Ito rameny.
"To tam někdo bydlí?" Zeptala se Luna a nahlížela do jeskyně.
"Jo... velká kočka s otvírákem." řekla Dor. Zdá se, že dneska toho na mě bylo moc, těším se do postele. Do postele? Co blbněš, postel je v Konoze, ne ve studené jeskyni.
"Je tam ještě něco?" Zeptal se ho pacaši
"Jo, tečh konzerv je tam plná hromada." Odpověděl mu Ito.
"No, to je jedno. Někde přespat musíme." Pokrčil Koji rameny a šel dovnitř. My jsme ho po chvilce následovali.
V jeskyni bylo na moje poměry docela teplo, ale nic moc. Trochu jsem se porozhlédla po jeskyni. Všude byli otevřené, nebo prázdné konzervy, ale já našla jednu jedinou celou! Tak jsem ji tajně ukradla jednu kočičí konzervu, tak aby mě nikdo neviděl. Člověk nikdy neví, kdy se může hodit. Sice mě krapet potrápilo svědomí, že krást se nemá, ale co bych neudělala pro přátele.
Vrátila jsem se k naší skupince, která teď vypadala jako párek ožralých bezdomovců. Luna Házela rukama sem a tam a v jedné ruce držela botu. Dor něco nenápadně schovávala a Kira se snažila chytit Lunu. A v tu ránu, kdy se Kiře podařilo chytit Lunu za ruku a Dor stačila něco sebrat, obě naráz vykřikli.
"Nech brouka žít!"

Pravda

19. listopadu 2011 v 23:26 | Aya
Život Aya Akira - Dětství

omlouvám se těm, kterým jsem slíbila, že v tomto díle už se skamarádí Aya se Seijim, ale jaksi jsem se rozepsala o rodině atd, takže Seiji bude příště *-*
Předchozí - Roka díl 4

Pravda

"Vidíš, co jsi provedl! To jsou ty tvoje boje!"
"Ale paní Miyako, to zas tak špatné není."
"Že není? Mohl ji zabít! Vždyť o tomhle neměla ani tušení. Ani se nedivím, že byla k smrti vyděšená."
"Nikdo, zase nemohl vědět, že se ji Ryou objeví o rok dříve!"
"Já vždycky říkám, ať jim to říkáme dřív, než před dnem 12 narozenin! Podívej se na Yuri. Ta měla málem smrt z toho, co se její sestře dělo!" Ležela jsem na něčem měkkém. Všichni se dohadovali mezi sebou. Podle hlasu jsem věděla, že mamka sedí u mě, taťka je dál a je tu určitě i ten Jiraiya. A něco, nebo někdo ještě ležel vedle mě. Yuri?
"Ten boj zkrátka musel být." Řekl tátův hlas. Nechtěla jsem otevřít oči, chtěla jsem dál spát.
"Nemusel! K čemu je boj, když stejně to zvíře máš do smrti v sobě!" tohle byla mamka. Byla dost zoufalá. Bylo mi ji líto.
"No tak, uklidněme se." Tohle byl asi ten divný pán. Jenže oni se dohadovali pořád. Hlavu jsem měla jak balón. Co se vlastně stalo? Zavrtěla jsem se, všechno mě bolelo. Jejich hádka byla už nesnesitelná, tak jsem otevřela oči. Byla jsem ve svém pokoji a Yuri pochrupovala vedle mě.
"Měli byste se teď ztišit." Jiraiya kývl hlavou směrem ke mně. Vždyť jsem říkala, že ten muž je divný.
"Aya! Jsi v pořádku? Jak ti je? Bolí tě něco?" máma mě starostlivě objala.
"Jen mě bolí celé tělo." Jen jsem zamumlala a dívala jsem se pořád na toho divného pána Jiraiya. Že by byl nevyspalý? Měl kruhy pod očima, teda ne kruhy, ale čáry. Když jsem se na něj pořád dívala, vzpomněla jsem si.
"Co je s Roka!" Vyděšeně jsem vykřikla. Nic jiného jsem nechtěla vědět.
"Roka?" všichni řekli naráz a nechápavě se na mě dívali. Taťka se narovnal.
"Ty už jsi tomu vlkovy dala jméno?" zeptal se mě taťka a upíral na mě svoje červené oči.
"Ano." Odpověděla jsem přiškrceným hlasem. Nevěděla jsem, co by se mou odpovědí mohlo stát, proto jsem odpověděla pravdu. Taťka se podíval na mámu a zamračil se. Takového ho neznám. Podíval se zpátky na mě.
"Teď ti máma vysvětlí všechno potřebné o Ryou a o našem klanu. Až ti všechno vysvětlí, přijdeš za mnou k vodě Kuria." Řekl mi, kývl na mamku, otočil se na Jiraiya něco zamumlal a odešel z místnosti. Co mi má mamka vysvětli ohledně klanu? Vždyť já do něj taky patřím, vím všechno, nebo se pletu? Že by to byli ty tajemství? To je nespravedlivé.
"Mami? Co je s taťkou?" Zeptala jsem se ji, protože jsem tátovo chování nepochopila. Vždycky byl milý a dnes je zatrpklí.
"To nic zlatíčko." Uklidňovala mě mamka a přisunula si mě blíže ke svému tělu. Nasála jsem její vůni vlasů, které měla v culíku hozené dopředu. Voněla po levanduli.
"Tak já už půjdu. Máte si hodně, co říci a to je rodinná záležitost, takže tu nemám, co okounět." Řekl Jiraiya
"Arigato!" Zavolala jsem na Jiraiya. On se na mě otočil a usmál se od ucha k uchu a vystřelil ruku s dvěmi nataženými prsty.
"Nic se neděje maličká." Zvolal.
"Ale ano děje, vyrušila jsem vás, kdy jste se díval, no… jak jste řekl to slovo… e roštěnky? Ano! Když jste koukal na ty roštěnky. To jste říkal." Koukala jsem se na něj. A teď vypadal docela směšně. Spadl mu obličej a zčervenal.
"To je bystré děvčátko… Hahahaha… Kolik toho při tom jejím kraválu stačila zaslechnout. No každopádně, ehm… já už jdu. Přeji krásný den paní Miyako." Byl pořádně rudý a pěkně rychle vystřelil jako torpédo z pokoje. Mamka se na mě otočila a chtěla začít mluvit, jenže někdo zaklepal a vešel do pokoje.
"Dobrý den paní Miyako. Jen jsem se přišel podívat na slečnu Aya a přinesl jsem ji květiny." Řekl nějaký chlapec. Neviděla jsem mu do tváří, jen tehdy, kdy vykoukl zpod květin.
"Jen pojď dál…"
"Ty jsi ten kluk, kterého jsem viděla i vody Kuria! Mami to je on. A paní Kagami mi nevěřila! Tady je důkaz, že jsem si nevymýšlela!" skočila jsem do řeči a ukazovala jsem na chlapce ve stejném věku jako já s tyrkysovými vlasy.
"Aya uklidni se, tohle je…"
"Já jsem Yukio a ty jsi Aya" Podal mi květinu a ruku. Ruku jsem mu chytla. Pořád jsem na něj nevěřícně koukala.
"No vidím, že jdu nevhod, tak já se za tebou podívám jindy Aya. Těšilo mě. Neshledanou paní Miyako." Odpověděl chlapec a odešel. Co to sakra má znamenat?
"Co se to tu zatraceně děje?" Už jsem měla opravdu slzy na krajíčku, i když jsem brečet nechtěla.
"Aya! Pššš… Uklidni se, vím, že je toho na tebe moc, ale nesmíme vzbudit Yuri." Koukla na mě mamkou s hnědými očky. Ty mám po ní. Kývla jsem.
"Ona spí tvrdě. Poznám to. Tu by nevzbudil ani sám Hokage." Mamka se nad tím, co jsem řekla, usmála.
"Tak teďko dobře poslouchej ano? Vysvětlím ti úplně všechno." Uvelebila jsem se mámě do klína a opřela jsem si hlavu o její rameno.
"Začneme napřed u Ryou. Ryou je naše Kekkei Genkai (dědičná schopnost), je v naší rodině už po staletí. Vždy se objevuje v den 12 narozenin, proto se dělají oslavy u vody Kuria. Když není člověk blízko vody Kuria a projeví se u něj Kekkei Genkai je to strašně bolestné. To jsi sama pocítila. Ryou v době vývinu, tím myslím projevu, se každému začne tvořit na levém předloktí znamení "tetování", které do tvého těla nasává vodu Kuria k vývinu. Poté cítíš u sebe v těle proud vody. Je to voda a tvoje chakra zároveň, aby se dokázalo zhmotnit zvíře. A pomocí znamení ho můžeš vyvolat a on se ti dokáže zhmotnit, ale je jen z vody." Podívala jsem se na svoji levou ruku, doteď jsem vůbec neviděla, jak vypadá moje "tetování". Měla jsem na něm obvaz, tak jsem ho odmotávala. Měl divný tvar, ale připomínalo mi to hlavu vlka. Mamka se mi podívala na ruku.
"Znamení má vždy tvar hlavy zvířete, kterého dokážeš vyvolat, hlavně nikdy nezapomeň, že tvé znamení nesmí nikdo vidět. Smíš to vyvolat jen při trénování tady, nebo při vážném nebezpečí, kdy ti hrozí smrt. Ryou smíš prokazovat jen tehdy, až budeš vyspělejší. Prozatím se musíš spokojit se shurikeny, nebo kunai." Chvíli jsem se na svoje znamení dívala a potom mě popadla zvědavost. Koukla jsem se na mámy ruce. Nikdy by mě nenapadlo, že by tam měla znamení, nosila tam vždy, něco jako potítka. Sundala jsem jedno potítko z jejího levého předloktí. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nedokázala jsem přijít na to, jaké zvíře má mamka.
"Já mám Laň a jmenuje se Ai" usmála se na mě.
"Ai? Hezké. Mami? Má Ai taky znak vody na čele, jako má Roka? A proč jste se všichni divili, když jsem vám řekla, že jsem vlkovi dala jméno Roka?" optala jsem se.
"Ne, Ai nemá znak vody a ani mít nebude. Nevím, proč má Roka znak vody na čele. Vím jen to, že Roka je jediný zvíře v celém klanu, co má ten znak. A s tím jménem. Jméno se jim dává až po boji, nikdy nevzniká, tak velká citová vazba, kdy by člověk vymyslel vhodné jméno, ale ten boj byl naprosto nesmysl!" odpověděla mamka.
"Já jsem se ho jen dotkla. Udělala jsem něco špatně? Je s ním něco v nepořádku? A při tom boji. Když jsem viděla, jak se ten pták vrhl na Roka. Měla jsem strach. Ne o sebe, ale o Roka!" Už jsem byla zase rozklepaná.
"Aya. To nevadí, že má Roka znamení. Tvůj prapradědeček, vůdce našeho klanu, měl lva a ten měl znamení na boku zad, ale víc toho o něm nevím. Aya, opravdu nevím, proč má znamení. Na." Mamka mi dala na krk přívěšek ve tvaru kapky, uvnitř kapky byla vodička.
"Tohle je znak našeho klanu. Přívěšek ve tvaru kapky, znamená vodu a ta vodička uvnitř je z vody Kuria." Řekla mamka. Pochopila jsem to tak, že když bych neměla Kekkei Genkai, tak nebudu patřit do klanu? To znamená, že do něho teď nepatří Yuri? Vždyť je, ale součástí naší rodiny!
"Kdo je ten Yukio. Viděla jsem ho, ale nikdo mi nevěřil. Proč mi najednou přinesl květiny a seznámil se semnou." Měla jsem v hlavě tolik otázek.
"Yukio, jak bych to řekla. On… Yukio je budoucí tvůj manžel. Až budete oba starší, vezmete se. Víš Aya, jde o zachování klanu a Ryou. Kdyby sis vybrala někoho jiného, myslím tím někoho mimo náš klan, Ryou už by se u další potomků neprojevilo. Ale neboj se, u nás je to naprosto běžné. Já a tvůj otec jsme sourozenci. A s Yukio rodiči je to domluvené." Usmála se na mě. Já jen nevěřícně na ni koukala. Já už mám podstatě život zařízený. Nesmím bojovat a budu žít s někým koho, ani neznám. Vždyť nevím ani, co je to žít s někým.
"Mami? Proč jste mi o tom neřekli dřív a proč o tom nic neví Yuri?" zeptala jsem se jí s pohledem upřeným na spící Yuri.
"To je další věc, co vymyslel tvůj otec, když je teď vůdcem klanu. Dětem se o tom má říci až poslední den 12 narozenin. Jinak do té doby nesmí nic vědět o Ryou, aby potom snáz unesli. Jinak jsem ti koupila nové oblečení. Tak se obleč, budeš ho potřebovat. Tak a teď musíš jít za otcem, jistě na tebe čeká. A neboj se zlatíčko." Políbila mě na čelo a odešla zadními dveřmi. Já jsem se oblékla. Oblečení bylo skvělé a bylo strašně pohodlné. Triko bylo volné, fialové, takové nové "kimon". Kalhoty byly hodně tmavě modré, úzké pod kolena. Obvazem jsem si zavázala znamení a obvázala jsem si i pravou nohu s pouzdrem na kunaie. Potom jsem se musela vydat za taťkou. Prošla jsem dveřmi a viděla stát taťku na vodě. Šla jsem směrem k němu, ale nešla jsem na vodu.

"Pojď sem, blíže ke mně Aya." Jeho hlas byl chladný. Já chci zpátky svého tátu! Proč není jako dřív? Nahromadila jsem chakru a šla jsem na vodu. Stála jsem tam jako solný sloup, ale taťku jsem z očí nezpustila.
"Dnes tě naučím, jak vyvolávat svého vlka…"
"Roka!" skočila jsem mu do řeči. Vytřeštil na mě oči. Začala jsem litovat toho, že jsem takhle vykřikla.
"Sundej si z levé ruky obvaz a pokrč ji a dej do úrovně prsou. Pravou ruku dej před levou zároveň se znamením a prsty pravé ruky směřují k nebi. Soustřeď se na svůj tok chakry a vody ve svém těle. Poté už stačí říci jen Ryou." Radil mi táta. Podívala jsem se na něj. Před něj se z vody zhmotnil pták. Zkoumala jsem ho pozorně. Byl to orel s podlouhlým zobákem.
"Jak se jmenuje?" Zajímalo mě.
"Teď není čas na debatu. Pokračuj ve vyvolávání." Řekl mi. Já jsem se šíleně snažila, ale nešlo mi to. Jak to, že se ještě ráno objevil, ale teď ho znovu nedokážu vyvolat. V životě bych neřekla, že to bude tak těžké. Už jsem asi po třetí skončila ve vodě. Tak znovu. Soustřeď se Aya! Cítila jsem v sobě vodu, která mi proudí po celém těle. Už jen shromáždit do ní chakru.
"Ryou!" přede mnou se zatočila voda a zhmotnil se Roka. Celá šťastná jsem zakřičela. Konečně se mi to povedlo! Roka se mi podíval do očí a stoupl si vedle mě a upřel na orla oči. Podívala jsem se na taťku, který šel ke mně. Rozbušilo se mi srdce, co se stane teď.
"Svoje Ryou zrušíš pomocí "Kai". Dnes už máš volno. Jen pamatuj na všechny pravidla našeho klanu." Pošeptal mi do ucha, v tu ránu, kdy vyslovil Kai se jeho orel vytratil a táta odešel. U dveří se zastavil.
"Lo, jmenuje se Lo." Já jsem tam jen stála a dívala jsem se na Roka.
"Kai!"


OC Naruto Yavi

19. listopadu 2011 v 17:51 | Aya
OC Naruto Yavi

Tak Další bišík, kterého si objednala Víva =)) No snad jsem na nic nezapomněla =D jinak modré vlasy, prý můj hodně vzdálený a ztracený příbuzný =DD On je tak desně sexy! ty svaly ááách =D Sakra, nic jste nečetli, takhle budu akorát podvádět Seijiho =DD Tak konec kecání a další na řadě je....... Víva =DD se svou Mikari =O))


OC od Lee-chan

19. listopadu 2011 v 11:30 | Aya
OC od Lee-chan

Toto pro mě udělala moje milovaná Lee-chan arigato *-* (omlouvám se že to sem dávám tak pozdě) *-*



Aya Akira je 18 letá kinochi,která žije v Listové se svojí sestrou Lee,kterou vychovává (a nemá to se mnou snadný :D ) její nejlepší kamarád je Seinji,který zemře při misi a tak se Aya i s Lee přidají k Akatsuki,kde se Aya snaží svůj smutek zahnat.Později při útoku na Konohu zjistí že žije a poprvé si přiznají za celé ty roky svoje city.Za pomoci Leeina biju nakonec vyhrají a Aya si Senjiho vezme a otěhotní s ním :)

OC Naruto Tyno

19. listopadu 2011 v 11:10 | Aya
OC Naruto Tyno

Další OC =)) Doufám, že se líbí. S tou katanou jsem si vyhrála a doufám, že alespoň tak trochu měla vypadat =DD Opravdu jsem se snažila. Jinak jsem měla udělat komplikované oblečení, ale já opravdu nevěděla jak, tak jsem ji udělala trochu volné tiko s podlouhlím výstřihem. No třičtvrtáky jsou klasické =). No doufám, že se alespoň líbí, kdyby ne, tak reklamaci přijímám =))) Další na řadě je Víva =))


Boj o lásku část 13

19. listopadu 2011 v 9:00 | Aya
Boj o lásku část 13

Další dílek Boj o lásku je tady! Lidi je to předposlední část. Přísští sobotu je poslední díl a tím pádem je KONEC! =)) tak prosím komentáře a přeji opět krásné počtení =))

Eny

Ubrečená a nevím, co mám dělat. To přece nemůže být pravda. Nikdo nic neví. Jak to? Vždyť si to přece domlouvali ve škole. Někdo to snad musí vědět! Já to musím nějak překazit. Vždyť ho zabijí! To přeháním, jinak by šli sedět, ale Rikovi to je jedno. Já ho tak nenávidím! Jak jsem ho mohla vůbec milovat, to nechápu a asi už nikdy nepochopím. Jestli něco udělá Samuelovy, tak ho vlastnoručně uškrtím a jeho ostatky hodím do popelnice, ať si tam klidně hrabe v odpadcích. Ehm, co jsem to řekla za hovadinu?
"Skvělé! Úžasné! Už i v hlavě mluvím blbosti a mluvím si na hlas pro sebe." Šílím.
"Samuely! Ty idiote!" Co jsi mi to provedl. Tohle se nedělá… miluji Tě.
Co!? To je to auto! Tím jel přece Samuel, ale řidič jede sám. Jak to? Nestůj tady jako trouba a běž Eny. V duchu jsem se okřikla. Rozběhla jsem se za tím autem. Když už jsem byla u cesty, tak jsem před to auto skočila. Páni, kde se ve mně ten adrenalin bere? Cože? To je Willi? To si mě nepřej! Obešla jsem dveře a otevřela je u řidiče. Rychlostí jsem popadla Williho a vytáhla ho ven. Pevně jsem ho držela pod krkem, ani jsem si neuvědomovala, co vlastně dělám.
"Willi! Kde je Samuel! Kam jsi ho odvezl! Prosím! Řekni mi, kde je Samuel!" Až teď jsem si uvědomila, že jsem ho nepustila ke slovu. Chudák, byl nějaký vyděšený.
"On… on. On chtěl jen… jen odvézt ke srázu Vader, ale neřekl mi, proč tam nutně chce!" řekl to trochu koktavě, ale rozuměla jsem mu.
"Willi, odvezeš mě tam? Prosím! Samuelovi jde o život! No, tak. Prosím." Naléhala jsem na něj.
"Co pak jste se dneska všichni zbláznili? Nikam nejedu! Musím do školy, nebo přijdu pozdě!" Snažil se odejít, jenomže já ho pořád držela pod krkem.
"Odvez mě tam a to hned! Nebo si nepřej vidět, co udělám!" Byla jsem rozzuřená a začala s ním lomcovat. Vytrhl se mi a utíkal do školy. Zvolal na mě ještě něco ve smyslu, že jsem blázen. Vždyť jsem mu nic neudělala. Chtěla jsem jen odvézt. Sakra! Jak se tam jen dostanu. Byla jsem dost zoufalá. Nutně potřebuju, něco čím bych se tam dostala a to hned! Kolo! Jistě, někde tu přece musejí být kola.
Začala jsem se rozhlížet. Zahlédla jsem stojánek s kolami a rozeběhla se k němu. Samé malé, tu snad jezdí jen děti? Popadla jsem jedno kolo nebo spíše kolečko a rozjela jsem se.
Jelo se hrozně blbě a ještě k tomu se na vás lidi koukají jako na blázna. Ani se nedivím, když kolo má ještě třásničky na řídítkách a anténku vzadu na sedadle. Růžové kolo! Ježkovy oči! Taková móda ještě existuje? Na tom kole si připadám jako nějaká puťka. Vlastně ani nevím, kudy se tam jede. No zkusím to vzít zkratkou, kdysi jsem tam chodila jako malá. Já jen doufám, že je v pořádku. Protože kdyby se mu něco stalo kvůli mně, tak to asi neunesu. A co když už je po něm? Co budu dělat? Přestaň! Takhle jsem nikdy neuvažovala! Proč bych měla začít. No, paráda, ještě ke všemu musí pršet!
Někam jsem dojela, myslím, že blízko srázu. Nemohla jsem dál jet, jelikož byla rozbahněná cesta, tak to kolo prostě nechtělo jet. Slezla jsem z kola a rozeběhla jsem se ke srázu. A připravovala se na nejhorší. Běžela jsem, co mi síly stačily, nemám běhání zrovna v lásce, ale když vám o někoho jde, jste rychlejší než Superman.
Když jsem doběhla na určené místo, nemohla jsem popadnout dech. Ne z toho běžení. Viděla jsem něco, co jsem neměla, nechtěla a nepřála si vidět. Samuel ležel obličejem k zemi. Ani jsem neotálela a sklouzla jsem ze srázu k němu dolů.
"Samuely. Samuely, prosím." Otočila jsem ho na záda a hlavu jsem mu držela v náruči.
"Samuely. No tak otevři oči, prosím!" Snažila jsem se ho probudit a zároveň ho konejšila. Vůbec jsem si neuvědomila, že celou tu dobu na mě kouká Rik a jeho společníci. Chtěla jsem Samuela odsud dostat, je promrzlý až na kost a možná má i něco zlomeného. Jenže Rik mě chytil za paži a prudce mě zvedl a táhl pryč. Vykroutila jsem se mu.
"Co ode mne chceš! Máš, co jsi chtěl! Málem jsi ho zabil! Čtyři na jednoho, to je mi teda odvaha!" Řvala jsem na něj, jinak jsem na něj mluvit nemohla.
"Ty jsi moje, Růžičko. Přece by, ses nezahazovala s takovou nulou, jako je on. Co z toho budeš mít? Pojď s námi a jeho tu nech. Jsem lepší než on." Usmál se. O co se snaží? Sním, bych ani za mák nešla.
"Děláš si ze mě srandu? S tebou, abych byla zase tvoje loutka? NIKDY! A nešahej na mě! On je možná nula, ale ty jsi srab! Naivní srab, který si myslí, že dostane vše, po čem si řekne! Ne, myslíš si, že dostáváš všechno, ale ty všechno ztrácíš! Skončila jsem s tebou." Chtěla jsem se otočit a jít za Samuelem, jenže…
"Děvko!" vylétlo Rikovi z úst jako na popravišti.
I přesto, že pořád pršelo, jsem se prudce otočila a vrazila mu pěstí do obličeje. To byl adrenalin! Hned jsem se cítila lépe.
"Vypadni, nechci tě ani vidět." Řekla jsem mu. Viděla jsem, jak mlčky odcházel uražený a poražený. Nikdy neuzná svoji porážku, ale na chvíli budu mít od něj klid. Doufám. Samuely, rozeběhla jsem se k němu. Jak tě odtud dostanu? Bratr? Popadla jsem mobil a hned mu zavolala. Hned po prvním zvonění to zvedl. "Hal…"
"Bráško, prosím přijeď ke srázu Vader. Hned! Potřebuji nutně tvoje auto a tvojí pomoc. Honem." Řekla jsem spěšně.
"Tak dobře. Hlavně se uklidni. Jsem kousek od srázu. Hned tam budu." Zavěsil.
Alespoň, že mi pomůže on, vždycky mi pomáhal. Doufám, že bude Samuel v pořádku a pršet by už taky mohlo! Jak jsem držela Samuela v náruči na zemi, všimla jsem si něčeho blýskavého vedle mě. Byl to můj řetízek po babičce. Hned jsem si ho vzala. Připadalo mi to jako dlouhá doba, než bratr přijel a našel nás.
"Co se stalo?" udiveně koukal na mě a na Samuela.
"Musíš mi, sním pomoc. Já ho nahoru sama nevytáhnu a nevím, jestli má něco zlomeného."
"Dobře, chytneme ho z obou stran a zkusíme ho vytáhnout" řekl bratr a hned mi s ním pomohl na nohy. Dostat se ze srázu dolů je snadné ale nahoru je dost obtížné, ale povedlo se. Dali jsme ho na zadní sedadlo a já si sedla k němu.
"Pojedeme k nám domů." Víc jsem neřekla. Bratr se mě na nic neptal. Byla jsem hodně rozklepaná a nechtělo se mi mluvit.
Dojeli jsme k nám domů. Vytáhli jsme Samuela ke mně do pokoje. Brácha mu sundal oblečení a dal mu svoje suché oblečení. Já jsem se mezitím převlíkala taky a snažila jsem se vzpamatovat ze všeho, co se odehrálo. Když už jsem mohla jít za Samuelem do svého pokoje, tak mi brácha řekl, že nemá nic zlomeného a měl by být v pořádku.
Přisunula jsem si židli k posteli a namočila jsem hadr, abych mu mohla umýt špínu z obličeje. Proč jsi tam musel jít? Kdybys tam nešel, tak by se to nestalo. Chvíli jsem na něj koukala, ale byla jsem tak unavená, že jsem usnula.

PG - 6 těhotných opilců

13. listopadu 2011 v 0:27 | Aya
PG - 6 těhotných opilců

Takže tento díl z pohledu AYI navazuje na 21. díl PG - 6 těhotných opilců. Zde u Dor. z jejího pohledu.Takže doufám, že se bude líbit =D Pište prosím komentáře =O))



Dívala jsem se před sebe a spatřila jsem Koji-sensei. Vedle něj stál nejspíš další sensei. A… už tu jsou všichni, já věděla, že přijdeme pozdě, protože si Kira zapomněla batoh. Vedle senseiů stáli dvě holky a jeden kluk. Skvělé.
"No kde se couráte?" Podíval se na nás Koji.
"Kira nemohla najít batoh." Řekl prostě Ito. Kira jako vždy, by Ita nejraději usmažila za živa. Ito byl strašně uspěchaný, ještě před chvílí jsme se bavili o tom, že řekneme, že nás zdržela nějaká babča. No žádná sláva, ale něco jsme si museli vymyslet a on to prozradí. Baka!
"No to je jedno. Vyrážíme." Řekl nejspíš sensei toho druhého týmu, Naštěstí to nikdo nerozpitvával. Podívala jsem se na tu holčinu se stříbrnými vlasy, měla je stejné jako Ito. Stála tam, ani se nehnula a dívala se vedle sebe na zem. Co to je? Ten divný patvar, už toho měl nejspíš hodně za sebou. No, zeptám se ji na to potom. Vidím, že se k tomu zatím nikdo nemá, tak budu první.
"Já jsem Aya." Představila jsem se jako první.
"Já Ito." No jo, když jsem první já, tak dále mu to nevadí. Celý on. Koukala jsem po celé skupině. Dívka se stříbrnými vlasy se nějak hodně zadívala na Itův hrudník, potom jukla na Kojiho a zpět se podívala na Ita a sjela pohledem dolů. Ona bude asi hodně zajímavá. Pozorovala jsem dále. Kluk s červenými vlasy, pořád zíral před sebe a nakonec mě zaujala dívka se zrzavými vlasy.
"Jé, ty máš tady šedivý vlasy jako Dor-chan!" Smál se kluk se červenými vlasy.
"TO NENÍ ŠEDIVÁ!" Vykřikla stříbrovlasá dívka s Item nastejno. Radši jsem si poodstoupila, protože jsem si myslela, že oba naráz by mohli skočit po tom červenovlasým chlapci.
"Ne? A Jaká?" Zapojila se Kira.
"To je stříbrná... netřpitící se stříbrná." řekl Ito a stříbrovlasá přikyvovala.
"No, já jsem Kira." Usmála se Kira, no… Kira bude hodně spokojená s touhle bandou.
"Já jsem Doragon. Tohle je Luna a tohle je Re-..." Ahá tak Doragon, konečně vím její jméno, zní to jako Dragon, páni skvělé jméno a ta zrzavá je Luna, jako měsíc. No a toho kluka nedopověděla, protože se na něj vražedně podívala. Podívala jsem se na toho kluka. Pořád se díval před sebe. On je asi nemocný, má takový prázdný výraz. Aha já na to přišla!
"On je slepý?" Zeptala jsem se. Doragon se na mě podívala.
"Nó... ještě před chvílí nebyl..." řekla a začala mávat rukou tomu klukovi před očima. Vypadalo to jak kdyby se snažila jednou rukou létat. Ale chlapec se ani nehnul a stále čučel před sebe. Vypadalo to už celkem vtipně. Nakonec mu výhled zkazila Luna. Stoupla si před toho kluka.
"Uhni, máš tlustý sklo..." odsekl ten kluk a odstrčil Lunu stranou. Asi bych mu ji hned natáhla, kdyby mi to řekl.
"A kurde..." Řekla Doragon a stoupla si tak, abych Lunu a Rena odřízla od Kiry, Ita a mě. Nevím, co se to dělo. Asi jsem mimo obraz.
"Cos to řekl?" Pěnila Luna a vypadala dost zlostně. A ten kluk se schoval za Kojim. Nevím co se odehrálo potom, protože jsem to nestačila zaregistrovat, ale všimla jsem si Dor promlouvá Luně.
"Luníku?" řekla ji.
"Tohle dělat neměl." Řekla Luna, ten její ton se mi nelíbil.
"Však se toho moc nestalo. Vzpomeň si na Fekála a bradavku." řekla Doragon. No teď jsem úplně v háji. Asi bude těžké jim rozumět. Ale zuřivou atmosféru, prolomil jejich smích.
"Už můžeme jít?" řekl nervózně Kakashi. Ne mě se ještě nechce. Říkala jsem si v duchu, ale přikývla jsem s ostatními. Doufám, že bude nějaká zábava. Koukla jsem znovu na Doragon, která se opět toužebně dívala na ten černý flek vedle sebe.
"NE Doragon!" řekl jejich sensei výhružně, až mi naskočila husý kůže. Co to maj Za senseie? A Kojim je alespoň trochu legrace.
Doragon byla smutná. Koji a ostatní vyrazili na cestu. Šla jsem s Lunou.
"Prosím, můžu se tě na něco zeptat? Co to bylo za černý flek, který ležel vedle Dořiných nohou?" Zeptala jsem se alespoň Luny.
"To je Dořin plyšový mazlíček. Má ho už od narození a nikam bez něho neodejde." Odpověděla Luna. Jůů to je tak roztomilé. Já svého šneka nechala doma.
"Luni? Jak se jmenuje váš sensei a ten kluk s červenými vlasy?" zeptala jsem se protože, jsem ještě pořád nevěděla jejich jména.
"Pacaši-sensei. A tenhle blbec je Reno." Luna ukázala na červenovlasého kluka.
"Pacaši?!" Vyslovovala jsem po ní. Luna přikývla.
"Takhle debilní jméno může mít jen opravdový pako. Chudák. Raději nechci vědět, jak se jmenuji jeho rodiče." Abych pravdu řekla o těch jménech jsem přemýšlela.
"Pabuta. Pahouseňák, Pabaka" Nevědomky jsem přemýšlela o jménech nahlas.
"Cože? Co jsi to říkala?" optala se Luna.
"Já? Já nic…" Asi bych měla přemýšlet méně. Když přemýšlím moc, tak my ještě myšlenky vyjdou na povrch. Jsem ráda, že Luna to neřešila.
"Hele, jakej je ten váš učitel?" zeptala se Luna.
"Jó je fajn." Mávl rukou Ito. No jo, zase poslouchá cizí rozhovory.
"No, já myslela spíš jako... no... je docela pěknej." usmála se Luna.
"Jo, je hezkej. A má pěknej zadek." Řekla jsem. Ne to né! Opět moje myšlenky! Asi se půjdu někam zahrabat.
"Cože? Tys viděla jeho p*del?" rychlostí se otočila Luna, vytřeštila oči a málem jsem myslela, že ze mě vyklepe duši.
"Né nahou. Normálně, takhle. Přes kalhoty." Ujasnila Kira.
"Aha..." odpověděla Doragon a v jejím obličeji se zračilo zklamání. Mrzí mě to!
"No... já si myslim, že Kakashi má stejně lepší." Prohlásila Luna. Všechny páry očí směřovali na ni. Obzvlášť senseiové zbystřili a otočili se taky. A sakra asi se půjdemě zahrabat obě.
"Cože?" zeptal se Pacaši.
"Ále, holky se hádaj kdo z vás dvou má lepší za-" řekl prostě Rono, ale nestačil to do říct. To je dnes propadák. Takového wola jsem snad ještě nikdy nepoznala.
"Bradavka ty šmejde!" Procedila jsem skrz zuby Doragon. Asi brzy vybouchne byla rudá ne od stydlivosti, ale od zuřivosti. No když bude nejhůř můžu ji spláchnout.
"Lepší co?" Zeptal se Koji a upíral pohled na Doragon.
"Kterej z vás dvou je lepší v záchranářský akci." Plácla Luna. Bravo, Luna si poradila s takovou situací. To chce potlesk.
Pacaši se, ale zarazil.
"Doragon?!" otočil se na Doragon a provrtával ji svým pohledem. Jedním okem jako pirát a díval se hlavně na batoch. On má snad skenovací oko?
"Proč ten batoh nemáš na zádech jako ostatní?" zeptal se ji Pacaši.
"No.. já... To je prý špatný na záda, četla jsem. Prý to ničí páteř..." Vykoktávala Doragon. Evidentně, si neumí poradit s situací, jako Luna.
"Ty umíš číst?" Rejpl si Reno. Doragon poněm střelila vražedný pohled.
"Což o to, Dor číst umí. Jde jen o to, jestli čte..." Řekla Luna, ale Pacaši stále skenoval Dorin batoch. Mohl by to potom vytisknout.
"Luňoure, spolupracuj trochu!" sykla Doragon na Lunu. Pořád jsem nechápala o co jde, až jsem si nakonec všimla černého fleku z pod trička. Krtek! Ten Pacaši to nesmí zjistit!
"No jó, to je pravda. Já to tuhle taky četla." Řekla jsem a dala jsem si svůj batoch, také na záda, abych odlehčila atmosféru, která se vířila kolem Pacašiho. Svoboda všm plyšovým kamarádům! Já mám zase svého fialového šneka na spaní.
"Vy si myslíte, že já to nevím.. Ale já to vím..." řekl Pacaši hlubokým hlasem, tedy alespoň myslím, že se o ten hlas pokusil, nějak mi k němu neseděl a měřil si nás od hlavy k patě.
"Ty na nás něco šiješ. Ale já to zjistím." Zaměřil se Pacaši na Doragon. Pořád ji skenoval. Ježkovy oči o co mu pořád jde?
"Díky." šeptla na mě Doragon.
"NEmáš zač.. hele... ono je to takhle na břiše i pohodlnější..." Usmála jsem se. Bylo to fakticky skvělé.
Ito to vyzkoušel taky. "Co je na tom pohodlnějšího?" koukal nevěřícně na batoh.
"Jestli se z toho tlaku, jak mi ten batoh tlačí na močák počurám, tak vám to nedaruju." pípla Luna a my se rozesmáli.
"Vždyť z toho to břicho bolí." oznámil Reno. Aby se nepotentočkoval. Co tam v tom baťohu má? Šutry?
"Břicho možná, ale záda už ne." Uvedla Kira, jako vždy měla pravdu.
Vypadalo to komicky, jelikož jsme vypadali jako s velkým panděrem.
Kluci, jakoby měli pivní břich a my holky jsme zase vypadaly jako těhotné.
A tak se nás šest těhotných opilců valilo přes celý les, dokud jsme nedošli na kraj lesa, kde začínala poušť.
"Doragon?... Ty něco pašuješ.. já to cítím." Vyhrkl z ničeho nic Pacaši.

Boj o lásku část 12

12. listopadu 2011 v 23:17 | Aya
Boj o lásku část 12

Já se omlouvám, já nějak zapoměla na další díl =DD ale je stále sobota, takže to dodávání dodržuju =))) takže krásné počtení =))

Samuel

"Jeď! Willi, jeď!" Začal jsem mít nervy v kýblu.
"Samuely, ne! Prosím! Ne!" řvala na mě Ený. Willi už ten krám naštěstí rozjel. Měl jsem strach, aby si Eny neublížila, jak mlátila do toho auta. Bylo mi jí líto. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak už nestíhala auto, tak se zhroutila na zem. Plakala a to mi rvalo srdce. Ani nevím, co mě to popadlo, že jsem jí dal ten polibek. Zaskočilo jí to a mě taky. Nikdy bych se neodvážil, ale už se stalo, s tím nic nenadělám.
"Samuely, co to mělo znamenat?! To se snad zbláznili všichni na škole? Proč vlastně jedeme ke srázu Vaderu? No, tak konečně, už mluv! Jestli mi ta holka poškrábala lak na autě tak to si pěkně odskáčeš. Ta holka vypadala hrozně, tak strašidelně, ta její zloba, co z ní srčela. Nevím, co na to říct. Samuely, tak co!" mluvil, tak trochu s otřeseným hlasem. Nemohl jsem na to říct nic. Jen jsem se dál díval do zpětného zrcátka u spolujezdce a doufal jsem, že Eny ještě jednou spatřím.
"Já z tebe dostanu infarkt! Co si myslíš, že jako děláš? Tak budeš se mnou sakra mluvit? Co já řeknu ředitelce? Nemůžu jí říct, že jsem jel odvézt jednoho blázna a kvůli němu budu za školou. Já, nejdůležitější prefekt na škole, bude za školou, to přece nejde! Nemohu ji to říct, to by ji klepla pepka a mě tuplem. Potřebuji prášky na uklidnění, nebo to nepřežiju!"
Otočil jsem se na Williho, hledal něco v přihrádce u spolujezdce.
"Co to hledáš?" Na více jsem se nezmohl.
"Co to hledám? Děláš si srandu? Ty jsi opravdu duchem nepřítomný. Hledám prášky na uklidnění nebo to se mnou sekne. Tobě doporučuji, abys bral Aktiv panax ginseng je to…"
"Aktiv pana…, co?" skočil jsem mu do řeči.
"Aktiv panax ginseng. Kdybys mě nechal domluvit, tak bych ti to nemusel opakovat. Je to čínská medicína, mohlo by ti to pomoct s tvým nepřítomným duchem. No a tady končím, protože se dál nedostanu, je tu závora. Tak že si jdi, kam chceš, když mi to říct nechceš, ale hlavně za mnou potom nechoď, až to zjistí ředitelka." Ukázal mi k lesu.
"Děkuju, Ti Willi, hodně se jsi mi pomohl. Můžeš jet, ještě se stihneš vrátit na hodinu a nebudeš mít zameškáno. Jo a nad tou medicínou Tipaseng se zamyslím." Už jsem se otáčel a odcházel.
"Aktiv panax ginseng!" na mě ještě zavolal a pomalu odjížděl.
Začalo se zatahovat a já šel pomalu ke srázu Vader. Dělám to hlavně pro ni. Pro tu, jež moje srdce patří od začátku, co jsem ji poznal.
Už jsem se blížil. Viděl jsem Rika a za ním stáli jeho poslíčkové. To mě ani nepřekvapuje. Jak už všichni víme, on nikdy nehraje podle pravidel. Jak ubohé.
"Výborně. Tak malý šváb přece jenom přišel. Copak už máš strach? Oceňuji tvoji odvahu, ale nemáš šanci. Máš šanci odejít, necháme ti volnou cestu." Rik ukázal na cestu, kterou jsem přišel. Já tam, ale zůstal a pomalu šel k němu.
"Ne! Nejsem srab jako ty!" mluvil jsem pozvolna, ale měl jsem v sobě vztek.
"Komu ty budeš říkat srab! Podívej se na sebe, ty švábe. Ani neumíš Eny říct, že ji miluješ! Vlastně už vím, proč ji to neřekneš, protože miluje mě! Proč to nevzdáš? Navíc tohle mám od ní!" Ukázali mi její přívěšek, a poté si ho strčil do kapsy od bundy. Ten, který ji ukradl na oslavě Kiri. Najednou se rozpršelo, to mi tak ještě zbývalo.
"Eny z toho vynech! A ten řetízek jsi ji ukradl, jsi normální straka!" Viděl jsem, jak se dali do pohybu poslíčkové. Jenže on je zarazil.
"Klid hoši. A ty… co kdybychom jsme si to vyříkali v klidu jako chlapy. Ať si vybere Eny, koho vlastně chce." Řekl Rik v klidu. Díval jsem se mu do očí, něco nebylo v pořádku a také jsem měl pravdu. Rik se otočil ke svým poslíčkům. Potom už jsem jen ucítil ránu do hlavy a padl jsem k zemi. Otřáslo to se mnou, ale naštěstí jsme byli na srázu, kde byly stromy. Popadl jsem silný klacek a rychlostí jsem se zvedl. Začal jsem do Rika mlátit. Snažil se mi klacek vyvrátit a přece se mu to jen povedlo. Snažil jsem se mu dát pěstí do hlavy, ale on byl stokrát větší než já. To byla rvačka a nerad se peru. Dokonce jako malé dítě jsem se vyhýbal různým konfliktům. A dokonce lilo jako z konve.
Rikovi uklouzla noha a padal dolů ze srázu. A já padal s ním, jelikož mě chytl za nohu a strhl s sebou. Naštěstí byl ten sráz mírný. Snažil jsem se zvednout, co nejdříve, abych po něm skočil.
"Co tam okouníte! Pomozte mi!" Zařval na poslíčky Rik a mě bylo jasně, že je se mnou konec. Viděl jsem jen v závěji kapek, jak se na mě řítí. Bolelo to. Strašně moc. Smáli se. Jediné, co jsem slyšel a poté jsem upadl do hluboké černě.

OC Naruto Niki

12. listopadu 2011 v 22:45 | Aya
Niki

YAHOO! Další OC na světě =)) můžu vám říct že v tom new programu se mi to dělá perfektně =))) Takže je tu Niki. Prosímtě Niki, zeleno-bílo-černou čelenku jsem neudělala. Abych pravdu řekla vypadalo to šíleně. =)) Takže jsem ji udělala jen zeleno-bílou, tak doufám, že se nezlobíš. Jinak nemám, co k tomu více dodat =)) takže další na řadě je Tyno10 =)) možná už bude zítra =))


Příští generace

11. listopadu 2011 v 21:05 | Aya
Příští generace

Recenze

Co je to? Je to psaný příběh Doragon a Luny. Příběh, který píše Doragon ze svého pohledu a Luna také ze svého pohledu, ale děj je stejný akorát myšlenky postav jsou jiné. Je to úžasné počtení to vám řeknu. =) A tím bych vám chtěla říci, že jsme byli já "Aya" a Kira zařazeny a napsány do děje Příští generace, a proto budu psát Příští generaci z pohledu Ayi Akiri. V tu dannou chvíli, kde vyatupuje.

O čem to je? Hlavními hrdinkami je Doragon a Luna. Vystupují tam hlavně i Hatake Kakashi, Reno a plno dalších postav. Je to dá se řící další série Naruta. Příběh se pohybuje v časové době, kdy byl Naruto malý (prostě, kdyby jste se dívali na první série NARUTO!). A až nám děvčátka vyrostou, bude se to odehrávat v NARUTO SHIPPUDEN. Takže doufám, že jste to pochopili. Doufám, že se vám to bude líbit. Celý příběh od začátku naleznete Zde a z pohledu Luny Zde.

Příběh najdete pod obrázkem

(Obrázek Je Luny) *-*

Příští generace z pohledu Ayi

Jiraiyova pomoc

10. listopadu 2011 v 23:28 | Aya
BONUS! Jiraiyova pomoc

Tak a je tu první bonus Příběhu Život Aya Akira. Je to z pohledu Jiraiyi, takže doufám, že se mi povedla, alespoň trochu jeho charakteristika =D ikdyž si myslím, že jsem ho udělala asi moc perverzního =DDD Když to mělo být ještě za mlada =DD ale nevadí. Takže kdyby jste chtěli v průběhu příběhu další bonus, tak písněte =))) Přeji krásné počtení =)) Příběch patří k dílu života Aya Akira- Roka!




Tak z Minata je Jounin a já se konečně můžu vrátit ke svému nejoblíbenějšímu řemeslu. Moje sladké kočičky už jdu, potřebuju inspiraci pro mou novou knihu. Šel jsem přímo k Lázním po rovné cestě do kopce na kraji Konoha.
Zastavil jsem se před branami lázní. Mám jít dovnitř? So slova určitě je uvidím v těch bílých ručníčkách, ale to je málo! Musím to vzít zadem ke svému tajnému vyřezanému okýnku. Já na to přišel! Jáj, tyhle ty kopce nesnáším, člověk musí dávat pozor, aby nešlápl vedle a rovnou se nezabil. Pod Lázněmi byla díra, spíše rokle jako z vola. Ale bylo to jediné místečko, kde jsem se schoval, aniž by mě někdo viděl. Je to dokonalá skrýš. Dolezl a doplazil jsem se na místo. Uslyšel jsem jejich nádherný hlásky.
"Už letím, vy moje zlaté roštěnky!" Usmál jsem se dokořán a začal kroutit prsty. Přišel jsem k vysoké dřevěné stěně a vyndal z něho malé kolečko a natěšeně nakoukl do dívčích Lázní.
"Jo!" otoč se na mě, tady je tvůj strejda. Kuk.
"Ale no tak děvčátka, alespoň si stoupněte." Bylo jich tam asi 8. Jupí a další děvčata přicházela. Ano! Pojďte. Ani nevíte, jak jsem se těšil.
Z mého nadšeného pozorování mě odtrhnul křik. Kvůli tomu křiku jsem se lekl, až jsem spadl na záda. Teď už se nezvednu. Doufám, že mi to nevyděsilo moje kočičky. Rychlostí jsem se zvedl a podíval na ně.
"Co to bylo?" ptali se děvčátka mezi sebou.
"Ne, ne, zůstaňte tam." Děvčata se koukala na sebe a začala se dohadovat. Někdo opět zakřičel, teď hlasitěji. Otočil jsem se směrem k výkřiku. Zvedl jsem se a chtěl jít směrem, kde byl výkřik. Ale zrovna v tu chvíli začali děvčata ječet. Podíval jsem se do dírky k děvčatům a neviděl jsem podstatě nic, jen vodu.
"Ale ne, studium je v čudu." Byl jsem zklamaný a někdo stále křičel. Typuji, že to je dívčí křik. Najednou na mě z nebe káplo. To je divný, vždyť ještě před chvilkou svítilo sluníčko. Podíval jsem se na nebe a tam se táhla voda směrem k rokli.
"To je hodně divný." Běžel jsem k rokli a podíval jsem se, odkud ten křik vycházel. Byla tam mladá dívka v červeném kimonu. Proč tak křičí? Vzpírala se a házela sebou ze strany na stranu. Slezl jsem dolů za ní. Podíval jsem se ještě jednou nad sebe. Obloha byla plná tmavé vody, vody z Lázní, která se pomalu táhla směrem k nám. Podíval jsem se na děvče. Modré vlasy. Koukl jsem se na její levou ruku, kterou stále držela. Měla tam už napůl vybarvené tetování. Ona je určitě z klanu Akira.
"Tohle je malér. Tohle je hodně velký malér. Děvče, rychle tě odnesu, tady nemůžeš zůstat ani minutu." Hrozně sebou házela, když jsem ji vzal do náruče a navíc mi pořád křičela do ucha. No… nedivím se ji, podstatě mi ji teď je hrozně líto. Rozeběhl jsem se. Držel jsem ji pevně, aby mi nevypadla. Věděl jsem, kde bydlí její klan, ještě štěstí, že ho nemusím hledat. To by byl ještě větší malér, než je teď. Vyplavila by celou Konoha. Musím ji dostat, co nejrychleji do té jejich posvátné vody Kuria.
"Za chvíli už jsme tam. Rodiče ti pomůžou. Hlavně se musíš dostat do vody Kuria." Řekl jsem rychle a ještě udýchaně, jak pes a to jsem si myslel, že už budu mít padla. Klan Akira bydlí na kraji vesnice, hnal jsem, jak jsem jen mohl. To děvče bralo vodu i z obyčejných květináčů a z řeky. Doufám, že budou doma její rodiče, i když se zdá, že o tom nikdo neví. Ale už má tetování. Sakra děvče kolik ti je? Doběhl jsem k domu a stál tam někdo z členu.
"Kde je Kiyoshi!" Zeptal jsem se ho.
"Myslím, že jeho a paní Miyako zavolal Hokage kvůli misi. Co se stalo se slečnou Aya?" Odpověděl.
"No zrovna jsem chytal inspiraci u Lázní, ale jaksi tady děvče, začalo křičet a sebralo všechnu vodu z Lázní. Ne že by mi to vadilo, to naopak. Ty roštěnky byly úžasné, klidně bych tam zůstal a studoval dál, ale ten její jekot už nešel vydržet. Né, co to tu vykládám. Ihned dojdi k Hokage a dožeň Kiyoshi! Ať ihned přijde!" řekl jsem udýchaně.
"A co mu mám říct?" optal se.
"Zatraceně chlape, snad jsi člen klanu Akira, ne? Tak to snad vidíš, že tady slečna už dospívá! Řekni Kiyoshi, že jeho dcera už má skoro celé tetování." Zařval jsem na něj. Spadl ten chlap z višně nebo co?
"Ale to nemůže mít teď, toto se objeví až v den 12 narozenin a slečně Aya, teď bylo 11." Odpověděl, už jsem začal z něho kvést.
"No tak se ji to vybarvilo dřív. A rovnou mu řekni, že tě posílá Jiraiya, jinak ti nebude věřit. No co tu okouníš. Dělej!" vytřeštil oči a utíkal. No skvělé, jen aby je přivedl. Pošuk jeden. Podíval jsem se na Aya, tak myslím, že říkal její jméno.
"No a my musíme hned do Kuria, nebo tu vyplavíš celou Konohu." Utíkal jsem do domu. Můžu vám říct, že tu bylo šílené bludiště, nechtěl bych tu bydlet. Prošel jsem obývákem. Tam na gauči bylo také malé děvče, které rozšířilo oči, jakmile jsme vstoupili do místnosti.
"Aya! Aya-onee-chan! Aya!" Začalo to malé škvrně mluvit, nebo snad vykřikovat, nevím. Sápala se po nás, ale já musel odejít hledat jinou místnost! Vrátil jsem se zpět a šel na druhou stranu. Tohle byla kuchyň, která měla ještě šoupačky. Otevřel jsem je. Našel jsem to! Aya jsem položil do vody Kuria.
"Od teď to musíš zvládnout sama." Podíval jsem se na ni. Rozšířili se jí zorničky. Měla strach, zůstal bych tam s ní, ale kdybych tu zůstal při "zrození", nemusel bych to přežít, proto jsem byl nucen, ji tam nechat. Zavřel jsem za sebou dveře. Nic, už jsem neslyšel. Do té vody se dostala v čas. Vyšel jsem z kuchyně.
"Aya! AYA!" Volal dětský hlásek. Podíval jsem se do obýváku. To malé děvčátko leželo na zemi a mermomoucí se snažilo doplazit ke dveřím. Strašně plakalo. Šel jsem k ní.
"Ty budeš asi její malá sestřička. Neplakej Aya bude v pořádku." Zvedl jsem ji ze země. Divil jsem se, že tak velké děvčátko ještě neumí chodit, kolik jí může být 5, 6? A to děti už chodí od 1 roku. Šel jsem s ní ven. Svítilo sluníčko a z nebe se stáhla s pátky voda, odkud přišla a já sem rád, že Konoha neskončila pod vodou. Vypadalo to opravdu příšerně. Bylo jen slyšet vysoké šplouchání vody z domu. Malá dívenka mi vzlykala na rameno. Podíval jsem se před sebe a viděl jsem, že k nám běží Kiyoshi a Miyako.
"Přeji krásný den." Nasadil jsem milý úsměv a pozdravil jsem. Kiyoshi proběhl vedle mě jako fůrie a Miyako se zastavila u mne.
"Dobrý den Jiraiya-sama! Přiběhli jsme, jak to jen šlo. Já… já tomu nemůžu uvěřit." Měla slzy na krajíčku. Vzala si o de mě to malé škvrně a utěšovali se na vzájem. A odnesla ji do domu.
"Pojďte prosím dál. Musíte nám všecko povědět." Ještě stačila na mě zvolat, než zašla do domu. Mě nezbývalo nic jiného, než jít.

Satsuki OC Naruto

6. listopadu 2011 v 15:28 | Aya
Satsuki

Ták a je tu další OC, tentokrá je celé dělané v novém programu. =))) Už jsem se to tak nějak naučila =P Jo a co bych dodala k obrázku, no tu střední postavu jsem nějak neodhadla =D takže se omlouvám. Jinak Satsuki chtěla jsi komplikované oblěčení, tak jsem dělala pokusy s tričkem a jelikož čelenka měla být na rameni, tak jsem udělala, takovou vestičku =) No doufám, že se líbí, jeslti ne, tak reklamace =)) Jinak další na řadě je Niki.


Hisavi OC Naruto

5. listopadu 2011 v 18:41 | Aya
Hisavi

Tak a je tu konečně první bišík =P Patří Vívě a její přání bylo, abych ho udělala s Vívou, takže tady je! Snad se líbí. Ta mikina, ty jo mě nešla udělat kapuca =DD já se tu s tím patlala. Jo a ubrysi jsem dělala v tom novém programu a jinak vybarvovala jsem tom v obyč kreslení, protože v tom programu to neumím ještě =DD takže hotovo. Další na řadě je Satsuki. =))


Boj o lásku část 11

5. listopadu 2011 v 18:00 | Aya
Boj o lásku část 11

A tady ten slíbený za dnešek druhý díl. =P takže kometáře bych prosila *-* Ari *-*

Eny

Po tom incidentu v ÚKLIDOVÉ komůrce jsem se vrátila zpátky do ateliéru. Zvláštní, když jsem po cestě nepotkala skoro ani živáčka. Když už jsem někoho potkala, tak si mě ani nevšiml. No co se dá dělat. Po cestě jsem měla v hlavě jen Rika a Samuela. Proč? Asi mě to mrzí, nebo spíše rozhněvaná, nebo obojí? Já ani nevím.
"Eny!" zavolala na mě Kira. Viděla jsme, jak ke mně běží. Opět běží. Co se stalo tentokrát? Vybuchla atomová elektrárna? Jen jsem na ni hleděla a čekala, až ke mně doběhne.
"Eny… Do pytle! Nemohla jsem tě najít. Kde jsi byla?" oddechovala, nemohla ani popadnout dech.
"Kde jsem byla? Zkráceně řečeno byla jsem zavřená v ÚKLIDU se Samuelem. A všechno… je pryč, tak jak jsem chtěla." Nevěděla jsem, co jiného odpovědět.
"Ale Eny, to ne… Já jsem ti chtěla jen říct, že." Zastavila jsem ji.
"Kiro, neříkej vůbec nic! Já jsem ráda, že se se mnou Samuel nebaví. Alespoň se můžu v poklidu dál učit. Sice jsem ztratila kamaráda, ale myslím, že je to tak lepší." Těžko se mi to říkalo, ale jak už jsem řekla, je to tak lepší.
"Eny, přestaň a poslouchej mě, co ti chci říct! Samuel se kvůli tobě popere s Rikem! Já toho moc nevím jen jsem to zaslechla. Všude se o tom mluví na škole. Prý dneska ve 12"
"Co? A… a kde? To není pravda, vždyť ho Rik tak akorát zabije! Tak Kiro kde?" Začala jsem na ni naléhat.
"Promiň Eny, ale já nevím kde. On to asi nikdo neví. Je mi líto" Její lítost byla vidět v jejích očích. Zapřemýšlela jsem, kde by se tak mohli rvát a zadívala se z okna. Zahlédla jsem Samuela! Nevím proč, ale běžela jsem za ním.
"Kiro, musím běžet"
Mířil k parkovišti za školou. Musím ho zastavit. Běžela jsem chodbami a doufala, že najdu ten správný východ. Měl by to být tenhle! Ano, je to on a už vidím Samuela.
"Samuely! No, tak počkej! Samuely, Same! Stůj!" křičela jsem na něj. Zastavil a otočil se. Jak jsem k němu doběhla, začala jsem ho pěstmi bouchat do hrudi. Jako nějaké malé dětsko, které si tím, vždycky vyprosí to, co chce.
"Nikam nechoď! Samuely, prosím! Nechoď!" Nepřestávala jsem ho bouchat, nějak mu to zřejmě nevadilo.
Chytl mě jemně za bradu a pomalu ji zvedl. Podívala jsem se na něj a pomalu snižovala moji agresivitu. Díval se mi do očí a já do jeho, tak hřejivé, nedokázala jsem se odvrátit. Sklonil se a políbil. Co? On mě políbil? Jak to? Nedokázala jsem ho odstrčit. Najednou mi vše docvaklo, střípky se spojili do jednoho kousku. Já ho mám ráda. Znovu se na mě podíval, otočil se a odcházel k autu, aniž by řekl nějaké slovo. Já tam jen stála a hleděla na něj, jak nasedá do auta a neschopna říci jediné slovo.
"Samuely! Samuely, nejezdi!" Rozeběhla jsem se a běžela jsem k autu.
Snažila jsem se otevřít dveře, ale byli nejspíš zamčený.
"No, tak Samuely neblázni prosím! Nikam nejezdi, prosím!" Mlátila jsem do toho auta. Nikdy jsem takhle hysterická nebyla. No, paráda asi si začnu říkat hysterka a to jen kvůli tomuhle bláznovy. Ježkovy oči to snad ne. Začínám už i brečet.

Boj o lásku část 10

5. listopadu 2011 v 9:00 | Aya
Boj o lásku část 10

Další dílek =P jo a večer sem dám druhý: Boj o lásku část 11, protože se mi to zdá krátké a nejspíš už vás tím nechci napínat =D tekže krásné počteníčko =P jo a komentáře bych prosila =D

Samuel

"Tak, to už jsi vážně přehnal. Ty Hajzle!" Chytil jsem Rika za tričko a přimáčkl ke zdi.
Byl jsem pořádně rozzuřený ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Prostě jsem tam teď s ním stál.
"Proč už jí konečně nedáš pokoj! Co ti provedla!?" Křečovitě jsem ho držel, ale zřejmě mu to nevadilo. Koutkem oka jsem zahlédl ty jeho poslíčky, lépe snad ani nazvat nejdou. Rik se začal usmívat a snadno mě od sebe odstrčil.
"To je v pořádku, hoši. Tady jen mladý šváb, který nejspíše chce zjistit, kdo z nás je pro Eny ten pravý!" řekl Rik s úsměvem a banda poslíčků se k němu přidala.
"Ona není tvoje hračka! Nemůžeš ji do nekonečna děsit! Viděl jsi, jak kvůli tobě vypadá? Ty k ní stejně nemáš žádnou úctu! Ona už s tebou nechce být, pochopil jsi to vůbec někdy? N-E-CH-C-E!!" Už jsem začal na něj křičet. Bylo mi úplně jedno, že na nás všichni koukají, ale už se to prostě nedalo vydržet.
"Tak poslyš, ty švábe! Ený byla a je jen moje."
"Ale ona není kus ledajakého hadru, s kterým leda tak můžeš jen vytírat podlahu!" Už jsem začínal být zoufalí.
"Nehodlám se s nikým dělit! Takže pokud nejsi srab, necháš školy a budeš v 12:00 na srázu Vader. Sám! Rozmysli si dobře, co děláš, protože z tebe nezbyde nic jiného než kus pytle na brambory." Ušklíbl se a začal se smát. K němu se přidali jeho poslíčkové, jak ubohé.
Podíval se na mě a dodal: "Přijdu také sám. Je to jen mezi námi."
"Ale Riku!" Hned protestovali jeho poslíčkové. Hladoví psi, kteří se krmí jen jeho řečí.
"Klid hoši. Nic se neděje. Tady mladý pán se stejně ještě nerozhodl."
Je mi jasné, do čeho jdu. To že tam přijde sám, to mu ani za mák nevěřím. Ale co jiného mi zbývá? Mám to odmítnout, být za sraba a Ený by pořád obtěžoval, nebo to přijmout, být za dobráka a Ený by pořád obtěžoval? Co mi jiného pro ni mohu udělat, než to.
"Dnes v 12:00 hodin. Budu tam ani o minutu déle." Řekl jsem mu to do očí. Poté jsem se otočil a odcházel jsem.
Přišlo mi to jako dlouhá doba, když jsem odcházel z jeho třídy. Cítil jsem jejich úšklebky a jejich zrak zabodnutý do mích zad. A to nemluvím o tom davu, zde před třídou. Zvědavci, nic jiného je nezajímá, jen aby mohli o něčem drbat. Nechal jsem dav za sebou. Jediné co musím udělat jít za Willim.
"Ahoj Willi! Uděláš pro mě něco? Potřebuju, abys mně hned teď odvezl ke srázu Vader. Nekoukej na mě tak! Já to myslím vážně! Prosím!" Křičel a naléhal jsem na něj jako nějaké malé dětsko.
"Zbláznil ses? Za chvíli začne hodina. A vůbec, co tam chceš dělat?" řekl Willi s vyrovnaným hlasem.
"Willi, prosím. Já nemůžu ti nic říct, já se tam jen potřebuju nějak dostat, prosím. Je to mezi životem a smrtí a myslím, že já budu ta smrt." Pořád jsem na něj naléhal.
"Jo dobře vtipkuješ. Počkat… ty to myslíš vážně" Trochu ho zaskočilo.
"Ano," odpověděl jsem.
"No dobře, jdu nastartovat auto, ale jestli dostanu vynadáno od ředitelky, tak za to můžeš ty! Tak jdeš nebo ne!?"
"Jo hned tam budu. Přijeď na parkoviště za školou, já tam přijdu. Děkuju." Koukal jsem na něj, jak odchází a neví vůbec nic. Asi to nerozdýchám. Tak a jdu si pro smrt.

Pro ni?

4. listopadu 2011 v 23:36 | Aya
Pro ni?


áááá další povídka, kterou Lee napsala jen a jen pro mě. Je nádherná *-* a i jsem plakala =(( protože to bylo strašně kawai *-* Arigato Lee-chan. Pište, jak se vám povídka líbila. =O))

,,Podívej se na mě! Nenuť mě ti ublížit."zakřičel na dívku co klečela před ním.Neudělala to a muž jí udeřil.Z úst jí vytekl pramínek krve.Na krásné tváři jí zářil úsměv.,,Chci,aby jsi se podívala jak vypadají moje oči!Hledala jsi mě a teď se na mě nepodíváš?"přiletěla jí další rána,tentokrát jí odhodila na druhou staranu místnosti.,,Mluv!Kde je."zvedl jí ze země a přidržel si jí u tak aby měla ucho u jeho rtů.,,Zemřeš pro ní?"zněla tichá otázka podíval se jí dohnědých očí plných lásky a citu k té Jinchuuriky.Ucukla ,,Ano!" zněla odpověď.Nechal jí spadnout na zem na modrých vlasech kapičky krve.,,Hloupé zemřít pro dítě.Pro obyčejnou Jinchuuriky."
,,Není obyčejná."zakřičela na něj.Přišel další úder tentokrát jí poslal do mdlob.V mysli se jí přehrávaly ti kůli,kterým tady chtěla položit život.
,,Vstávej."někdo jí polil ledovou vodou.Zmateně otevřela oči,věděla že jenom takhle jí ochrání.Oba je milovala tolik že byla ochotná tohle vytrpět.,,Chci vědět kde je."zvedl jí ze země a zadíval se jí do očí.Věděla co v nich hledá nebo co chce.,,Jak chceš."v očích měl chlad,který obklopil celé její tělo.Vytáhl kunai a zarazil jí ho do stehna.,,Mluv." veděla že si nedělá legraci.,,Stojí ti za takovou bolest?"

Kunai jí zařízl do ruky.,,Myslíš že by to pro tebe udělala?"zeptal se posměšně a z rány jí sál krev.,,Můžu přestat.Když mi řekneš kde je."Pomalu zaryl zuby do její rány až cítil pachuť jejího masa.Její křik se rozlehl celou Akatsuki skrýší.Až ke vzdálenému lesu kde 16cti letá kinochi hledala to co jí ukradly.,,To je ona musím za ní."rozeběhla se,když jí zastavil černovlásek s odkrytým břichem.,,Nemůžeš jí pomoct,ne pokud by jsi neumřela."objal jí pevněji.,,Já pro ní chci umřít.PUST MĚ!!!"svezla se pomalu k zemi na kolena se zakrytýma ušima,když se ozval křik té,kterou tolik milovala.Její sestry.,,Necháš jí tam?"zakřičela na hnědovláska postávajícího v zadu od zuřící blondýnky.,,Tvrdil jsi že jí miluješ."slzy se dostaly na povrch.Byl to zajímavý pohled plačící Jinchuuriki.Každý si myslel že jsou bezcitní,ale tohle?Slzy Jinchuuriky prolité z opravdové citu.Hnědovlásek se odvrátil od jejího prosícího obličeje.

Věznitel jí roztrhl triko a kunaiem přejel po břiše,ale ne tak ,aby ji řízl.Tolik ráda by si ho kryla,ale nemohla.Po první ráně co jim uštědřila jí ruce svázaly.,,Jsi pro ni ochotná obětovat život svého dítěte?"zeptal se rádoby smutným tónem.Modrovláska uhnula pohledem od jeho tmavých očí.V hlavě vyděla obraz té kůli,které trpěla a sebe jak chová své vlastní dítě.Sklopila hlavu ,,Mluv."dotkl se jejího obličeje s kunaiem u jejího břicha.,,Neřeknu ti to."odvrátila pohled.Na obličej mu vystoupil krutý úšklebek ,,Hlupačko."rozpřáhl se,aby tak ukončil život dítěte,které ještě nemělo šanci ani žít,když dovnitř vtrhl blondýn ,,Přestaň.Jinchuuriky je tady.Chce,aby jsme pustily její sestru"otevřela oči.
Modrovlásku vyvedly ven ze sklepa.,,Budeš se koukat."chytl jí za paže a dovedl k soše.Blondýnka už tam stála,byl apořád stejná.Její krásný obličej byl ovšem stažen strachem.Hned se k modrovlásce rozeběhla ,,Nenechám tě to udělat."Zakřičela na ní téměř histericky.Klesla na kolena a Jinchuuriky k ní.Pevně ji objala.,,Udělala jsem to,protože tě miluju.Jsi moje sestra a čekáš mojí neteř.Máš manžela já nemám nic na mě tolik nezáleží."objala jí ještě pevněji ,,Lee prosím NE."zašeptala tichou prosbu.,,Ayo udělej pro mě něco."podívala se jí zoufale do očí.Přitáhla si její hlavu k sobě a zašeptala zoufale.,,Nesnáším bolest.Bojím se jí.Ayo vyřiť Saiovi že ho miluju."vtiskla jí do ruky svůj kunai a šla k soše.Objevyl se záblesk a ticho protrhl pronikavý dívčí jekot.Bolelo to ani nevěděla jak.Aya se rozhodla rychle hodila po Lee kunai,který zasáhl správný nerv a dívčí jekot utichl.Navždy.Aya udeřila jejího veznitele do obličeje a tím mu strhal masku.,,Shikamaru?Jak jsi mohl tvrdil si že jí miluješ".Poté jí udeřil a ona upadla do bezvědomí
,,Lee sakra holčičko,kde jsi?"za chvilku k Aye přiskákalo asi tak sedmileté děvčátko.,,Copak mamí?"zeptala se vsoko posazeným hláskem.,,Úkoly..."zavelela Aya a děvčátko se zašklebylo,ale šlo.Aya se usmála byla jí tolik podobná.Několik měsíců po Leeině smrti se narodilo děťátko.Pokřtily jí Lee.Když povyrostla narostly jí blonďaté vlásky a oči jí zůstaly překrásně modré.Byla tolik podobná Lee a když jí bylo pět let získala i Leeinu povahu.Lee se vlastně nikdy neztratila žila v malém děvčátku jménem Lee Ijima Akira.Leeina oběď nikdy nebyla zapomenuta.18.3 Aya,která se stala hokage prohlásila za Leein den a každý dal na její hrob bílou lilii.

Let me say "I love you"

4. listopadu 2011 v 23:29 | Aya
Let me say "I love you"

Autor: Chrissie-chan (Yoko) = http://chrissie-chan.blog.cz/


ÁÁÁÁ máme tady konečně jednu Yaoi povídku =P je skvělá *-* jsem si ji přečetla u tebe a tu několikrát, abych o nic nepřišla =DD a ráda si ji přečtu znovu =D Takže kdo má rád Yaoi ihned přečíst! =D Chrissie-chan úžasně kawai *-* prostě k tomu nelze nic jiného dodat =PP Takže všichni kdo přečtete napsat aurotce! nebo sem do komentů Arigato *-*




"Znáš tu holku… Ino?" Zeptal se svého kamaráda ukazujíc na krásnou blondýnku.

"Hm.. a?" Odpověděl nepřítomně černovlásek.

"No…a nic. Jen jsem slyšel, že se jí dost líbíš," pokrčil rameny.

"Vážně…? To ale pláče na špatném hrobě. Nemám zájem," odpověděl nevzrušeně.

"Škoda. Kamarádí se se Sakurou… mohli by jsme někam zajít… Jen my čtyři," vzdychl blonďáček.

Hned jak to dořekl, někdo se mu vrhnul kolem krku.

"Naruto-kun!!!" Zapištěla dívka s růžovými vlasy.

"Ahoj, Saky," usmál se na ni Naruto a objal ji.

Sasuke jen sklopil oči. Žárlil… a moc. Když Sakura blonďáčka pustila a zmizela do svojí třídy černovlásek se narovnal.

"No…. Víš Naruto…," kroutil se na své židli.

"Možná to s tou Imo přeci jen zkusím," zamumlal.

"Ino…," opravil ho Naruto.

"Jasně…"

"No fajn. Řeknu to Sakuře. Tak máš čas třeba ve čtyři-"

"Perfektní!" Skočil mu do řeči Sasuke.

"Ještě ani nevíš kdy…," upozornil ho.

"No jo.. jasně… Kdy?"¨

"V pátek?" Zeptal se ho.

"Perfektní," odpověděl s úsměvem před tím, než zazvonilo na hodinu.



Přesně jak se domluvili čekal v pátek nervózně ve čtyři před kinem. V dálce uviděl jak mu Naruto se Sakurou mávají. V tmavých očích se dala rozpoznat ta radost. Ovšem hned jak uviděl blondýnu, která šla s nimi úsměv na jeho tváři na tváři pohasl a ta radost doslova zmizela.

"Ahoj, Sasuke," pozdravil ho šťastně.

"Ahoj," usmál se na něj zpátky.

Chvíli tam jen tak stáli a pak trapné ticho prolomila Sakura.

"Tak půjdeme?" Zeptala se nevinně, chytla Naruta za ruku a táhla ho pryč.

Ten jen nervózně kývl směrem k Ino, která tam pořád nesměle stála.

Sasuke vzdychl a otočil se na ní. Donutil se k úsměvu, chytil ji za ruku a táhl ji do sálu, stejně jako Sakura Naruta.



Uvnitř sedělo jen pár lidí. Všichni byli natlačení co nejblíže k plátnu, takže vzadu bylo úplně volno. Naruto se Sakurou zamířili do nejvzdálenější řady a Sasuke s Ino je následovali.

"Ježíš!" Vykřikla Sakura.

"Zapomněli jsme na popcorn," řekla a táhla Naruta za sebou ven.

Sasuke už se zvedal, že půjde s nimi, ale blonďáčkův hlas ho zastavil.

"Zůstaňte tady. Jsme zas chvíli zpátky," otočil se za nimi.

Sasuke si zase sedl a snažil se dívat někam jinam než na blondýnku vedle sebe.

"Sasuke," zašeptala.

Černovlásek sebou trhl při zvuku jejího hlasu, ale ze slušnosti se otočil.

"Nechtěl… nechtěl by jsi mě políbit?" Zeptala se nesměle a tváře jí zrůžověly.

Normálně by to Sasukeho nevyvedlo z míry, ale kdyby ji odmítl, tak by se TO mohli všichni dozvědět. Viděl jak se Naruto a Sakura vrací s popcornem a kolou v ruce. Ne. Nemohl ji odmítnout. Rozhlídnul se kolem sebe, aby se ujistil, že jeho čin nebude mít i další svědky a potom Ino dlouze políbil na ústa.

Sakura z toho byla nadšená. To samé se ale nedalo říct o Narutovi.

Po celou dobu promítání filmu se kluci dívali do země a modlili se, aby to už skončilo, zatímco se na ně holky lepily.

Když se světla rozsvítila Sasuke rychle setřásl Ininu hlavu se svého ramene a mířil k východu, aby tam na ně počkal. Jelikož byla zima tak už se docela stmívalo.

"No… tak se mějte," zamávala Sakura Sasukemu a Ino a společně s Narutem odešla.

Sasuke věděl, že Ino musí doprovodit domů. Tak jen vzdychl a udělal co musel. U jejího domu ho Ino chtěla políbit, ale on uhnul.

"Hele Ino.. promluvme si," chytil ji za rameno.

"Já.. já tě nemiluju…. Nikdy jsem tě nemiloval. A promiň, že jsem tě nechal si myslet, že mezi námi… -"

"Ne, Ino prosím neplakej," řekl a setřel slzu, která stékala z jejích modrých očí.

"Promiň… nedokázal bych tě milovat, protože už dlouho miluji někoho jiného… Dobrou noc," řekl, otočil se a nechal ji tam stát se slzami v očích.



Další den se černovlásek vzbudil a zjistil, že zaspal. Rychle se oblékl a upravil a vydal se na autobus. Udýchaně vběhl do budovy školy. Zamířil do šaten jeho třídy, kde náhodou potkává Naruta. Když ho blonďáček zahlédne hned se k němu otočí a vlepí mu pořádnou facku. Sasuke si na bolavé místo přiloží dlaň.

"Za co?" Zeptá se ho.

"Ty se ještě ptáš?" Procedil skrz zuby.

"Volala mi Ino… Brečela do telefonu, žes ji hnusně odkopl. O to ti šlo, co?" Řekl a žduchl do něj.

"Chtěl si jí jen ukázat, že na tebe žádná nemá co?" Žduchl ho zase.

"Proč si takový hajzl?" Zeptal se blonďák.

"Co sem měl podle tebe dělat? Měl jsem s ní chodit a předstírat jak ji hrozně miluju? Nikdy jsem ji nemiloval!" Zakřičel na něj Sasuke.

"Tak proč si to dělal?!" Oplatil mu křik.

"Protože miluju tebe!" Zařval mu do obličeje Sasuke.

Až po chvíli si uvědomil co řekl. On to vážně řekl. Řekl to, co mu chtěl říct už tak hrozně dlouho.

Blonďáčkovi došli slova.

Podíval se do země a zamumlal "Miluješ jo?"

Sasuke polkl.

"Jo.. Miluju tě už tak strašně dlouho, ale neměl jsem odvahu ti to říct. Měl jsi Sakuru a vím, že by ses semnou už nebavil a já tě nechtěl ztratit jako kamaráda. Takže hádám, že tímto končí naše přátelství," sklopil hlavu a otočil se k němu zády.

"Máš pravdu. Končí," slyšel jeho hlas.

Černovlásek strašně litoval toho, že řekl pravdu. Chtělo se mu brečet, ale takovou radost svému kamarádovi udělat nechtěl.

"Tímto opravdu naše kamarádství končí," dodal Naruto, chytil ho za ruku a něžně ho políbil.

Po krásném dlouhém polibku se Narutovi podíval do očí.

"Nikdy ti neublížím, nezklamu tě. Slibuji," řekl přesvědčivě.

Naruto se na něj usmál.

"To doufám," zašeptal a znovu ho políbil.

To, že mají hodinu ani jednoho z nich netrápilo. V té chvíli pro ně okolní svět prostě přestal existovat. Milovali jeden druhého a na tom záleželo.

Nukenin s duší 4

4. listopadu 2011 v 23:27 | Aya
Nukenin s duší

Další další další! Yaho! =D je to naprosto skvělé *-* Takže pište do komentářu nebo autorce!

Vysvětlení Bonusů!

4. listopadu 2011 v 20:59 | Aya |  Oznámení

Vysvětlení Bonusů!
Takže znovu vysvětlím, jak je to s těmi bonusy =DD to je tak, že když ti v nějaké té části povídky bude třeba zajímat, co si myslel v té dané chvíli (např. Jiraiya, nebo Seiji atd.) Tak byste mi napsali, že by vás to zajímala (dávám příklad, co si myslel Seiji, když viděl utíkat Ayu, ale záleží jen na vás!) no já bych udělala ten bonus, kde to bude vypráávět tu danou chvíli, ze strany třeba toho Jiraiyi nebo Seijiho, nebo podle toho, kdo tam ještě bude. =)) a já to napíšu. =)) Snad jsem trochu vysvětlila =))

Můj život a důležité pro ty co čtou Život Aya Akira!

3. listopadu 2011 v 23:11 | Aya |  Oznámení
Důležité pro SB, co čtou Život Aya Akira o dstavec níže

Koho zajímá můj život
Ahoječky! No spíše dobrou noc =D ale nevadí, jen jsem chtěla říci, že dneska jsme konečně v mém pokoji dělali strop a zítra už bude kompletně celý hoptový! Jak říká Dor YAHOO =D Tak proto jsem sem dnes nic nedala, ale zítra vám to vynahradím! Sice zítra končíme dlouho =( ale kolem 6 bych měla být doma =)). Jinak, to Vám musím říci. Dnes jsem byla za Kira-chan *-* Božínku, ani nevíte, jak já jsem vždycky šťastná, že ji vidím!! (nedivte se ona a všichni příslušníci rodiny, je pro mne jako má druhá rodina a stále na tom trvám!) Kiru-chan považuji za svou sestřičku, takže si každy říkejte, co chcete =DD ale to jsem trochu odbočila =D Kira mě naučila dělat OC v novém programu, tak uvidíme, jak to smojí inteligencí dopadne =DJo a dnes jsem si byla vybírat pohovku do svého pokojíčku *-* áá za měsíc, až mi ji udělají, na ni budu hajat ve svojím pokojíčku! Yahoo =D

PRO TY CO ČTOU ŽIVOT AYA AKIRA
Takže vám bych chtěla jen říci, že jsem se rozhodla dělat bonusy. Abych pravdu řekla, chtěla jsem to udělat až úplně dopíši příběh, ale to bude za hodně dlouho a určitě už si na začátek ani nevzpomenete =D Takže, celý příběch je vykládán z pohledu Aya Akira (a to taky, tak zústane, protože to vypráví ona a Roko), takže kdyžby vám nebylo něco jasné, tak mi pište do komentářů, co konkrétně byste chtěli vysvětlit, nebo jaký ten danný okamžik z pohledu někoho jiného, napsat. =))) No doufám, že ste mě, alespoň trochu pochopili =DD Jinak pokud budete chtít, abych napsala bonusový díl, třeba na něco, co se stejně později dozvíte v příběhu, tak vám odpovím do komentářů. (Radím spíše vybírat z pohledu vedlejší postavy, ale záleží na vás.) Ari za přečtení *-*


Roka

2. listopadu 2011 v 23:17 | Aya
Život Aya Akira - Dětství

Další dílek =D ukecala mě Dor =D takže jsem ho psala od desíti do teď. Takže je načase chrupkat =D No ještě to moc štastné není, ale.. =D no nechte se překvapit =D takže piště do komentářů Ari *-*
Předchozí - Výkřik - díl 3

Roka

Náraz mi vyrazil dech. Nemohla jsem dýchat, ale když už jsem vzduch pochytila, do toho mě začala opět bolet a pálit zároveň ruka. Brečela jsem a volala o pomoc, i když nevím, jestli mi bylo rozumět, protože bolest neustávala. Neustále jsem si držela levé předloktí.
"Pomo…!!" Nedokázala jsem to vyslovit. Křičela jsem bolestí. Prosím! Pomocte mi někdo! Slzy se mi hrnuly do očí, už jsem přes ně nic neviděla, i když jsem se snažila očními víčkami setřást. Viděla jsem jen rozmazaně. Křečovitě jsem se válela na zemi a stále držela levé předloktí. Strašně to pálilo v jednom jediném bodě, ale bolest se mi hrnula po celé ruce a uvnitř sebe jsem cítila chlad.
"Pomocte!" Zkusila jsem znovu. Ale stále jsem do toho křičela. To mě tu nikdo neslyší! Jsem přece u Lázní, někdo tu přece jen musí být a slyšet mě. Skrze slzy jsem viděla něco temného na nebi. Ne, nebylo to temné, ale modré, já nevím. Najednou jsem uviděla něčí siluetu. Znovu jsem se pokusila zavolat o pomoc, ale mé slova udusil můj vlastní křik. Když ke mně ten někdo přistoupil. Chytl mi levou ruku a řekla bych, že ji i zkoumal.
"Tohle je malér. Tohle je hodně velký malér. Děvče, rychle tě odnesu, tady nemůžeš zůstat ani minutu." Řekl mužský hlas. Zvedl mě a vzal mě do náruče. Divila jsem se, jak mě dokázal držet pevně. Hodně jsem sebou házela, protože to předloktí šíleně pálilo. Prosím, ať mi tu ruku někdo uřízne. Tohle je nesnesitelné! Ten muž se rozběhl. Ani nevím, jak jsme se dostali z rokle. Mezi slzami jsem stále viděla to divné modro, či co to bylo.
"Za chvíli už jsme tam. Rodiče ti pomůžou. Hlavně se musíš dostat do vody Kuria." Mluvil na mě ten muž, co mě nesl. Proč se mám dostat do Kuria? Kuria se jmenuje ta voda u nás doma. Znamená to "Čirá". Pochybuji, že mi pomůže nějaká voda, já už jen chci, aby to přestalo pálit a bolet zároveň. Už jsme u domu. Před domem byl jeden z členů Akira, jinak se zdálo všude prázdno. Přistoupili jsme k němu. Snažila jsem se poslouchat, co si povídají. No oni to měli spíš těžší, protože jsem jim do toho křičela.
"Kde je Kiyoshi!" zeptal se muž jednoho člena Akira.
"Myslím, že jeho a paní Miyako zavolal Hokage kvůli misi. Co se stalo se slečnou Aya?"
"No zrovna jsem chytal inspiraci u Lázní, ale jaksi tady děvče, začalo křičet a sebralo všechnu vodu z Lázní. Ne že by mi to vadilo, to naopak. Ty roštěnky byly úžasné, klidně bych tam zůstal a studoval dál, ale ten její jekot už nešel vydržet. Né, co to tu vykládám. Ihned dojdi k Hokage a dožeň Kiyoshi! Ať ihned přijde!" Řekl ten muž.
"A co mu mám říct?" optal se Akira.
"Zatraceně chlape, snad jsi člen klanu Akira, ne? Tak to snad vidíš, že tady slečna už dospívá! Řekni Kiyoshi, že jeho dcera už má skoro celé tetování."
"Ale to nemůže mít teď, toto se objeví až v den 12 narozenin a slečně Aya, teď bylo 11."
"No tak se ji to vybarvilo dřív. A rovnou mu řekni, že tě posílá Jiraiya, jinak ti nebude věřit. No co tu okouníš. Dělej!"
"No a my musíme hned do Kuria, nebo tu vyplavíš celou Konohu." Opět se dal do pohybu. Vůbec jsem nechápala, o co jde. Nedokážu si dát nic do hromady. Co to se mnou je? Co je to tetování! Procházeli jsme domem. Už jsem byla strašně unavená, ale stále jsem křičela.
"Aya! Aya-onee-chan! Aya!" Tenhle hlásek poznám hned. Yuri! Zaklonila jsem hlavu. Ležela na posteli. V očích se jí zračilo zděšení. Yuri! Neboj se! Začala jsem brečet ještě více. Nechci tě ztratit. Yuri spadla z postele. I přes to, že nemůže chodit, se snažila k nám doplazit. Ten muž, Jiraiya mě položil na vodu. Ano, na vodu. Divila jsem se, vůbec jsem nepoužila chakru, taky jak bych mohla, ale prostě jsem ležela bez hnutí na vodě.
"Od teď to musíš zvládnout sama." Cože? Sama? Jiraiya rychle odešel a zavřel dveře. Už jsem neslyšela ani Yuri. Rozhlídla jsem se, všude byli zavřené dveře. Co tu dělám? Najednou jsem si uvědomila, že mě levé předloktí vůbec nebolí. Podívala jsem se na ruku, kde bolest přestala. Měla jsem tam divný tmavě modrý znak, nemohla jsem rozeznat, co to je. Ale všimla jsem si podivné věci. Voda Kuria mi malým proudem tekla přímo do toho tetování. Začala jsem ztěžka dýchat. Co se to děje!? Snažila jsem se to rukou setřást, ale nešlo to.
Najednou se všude kolem mě zvedla voda do výšky. Určitě to bylo výš, než je náš dům. Já se bojím, absolutně nevím, o co tu jde. Po celém těle jsem cítila chlad a bylo mi špatně. Voda přestala téct do tetování. Uvnitř sebe jsem cítila divnou rotaci. A přede mnou se začala voda točit výšky. Něco se z toho zhmotnilo. Šlo to směrem ke mně. Vlk? Vlk z vody? Měl upřímné oči, až jsem se ho bála a dokonce byl vyšší než já. Byl modrobílí, ale zhmotněný z vody. Zastavil se těsně u mě. Co mám dělat? V břiše jsem cítila něco podivného. Pomalu jsem natáhla ruku. Z klonil hlavu a nespouštěl mě z očí. Dotkla jsem se jeho místa nad jeho očima. V tu ránu, kdy jsem se ho dotkla, se rozprskl do všech stran a voda, která sahala do výšky, spadla. Vytvořila se vlna s bílou pěnou. Tentokrát jsem si stoupla. Divila jsem se, že oblečení mám úplně suché. Vlk se přede mnou opět zhmotnil, ale byl jiný. Na hlavě se mu objevil znak Voda. Někdo vrazil do dveří.
"Tati!" Viděla jsem jeho výraz. Nepřátelský výraz? Nedíval se na mě, ale na vlka.
"Mizu no ya!" řekl taťka a ukázal směrem ke mně a k vlkovi. Z vody se zhmotnil nějaký pták, který rovnou letěl na nás. Vlk si stoupl, přede mně a zavrčel. Potom se do sebe pustili. Podívala jsem se nevěřícně na tátu.
"Neboj se Aya. Napřed musí být boj, aby se osvědčil." Volal na mě táta. Já tomu, ale nemohla uvěřit. Proč boj! Vždyť já nechci, aby bojoval. On mě přece chrání! Viděla jsem, jak pták odhodil vlka stranou a znovu se na něj chce vrhnout. Rozběhla jsem se.
"Né! Roka!" Náraz toho ptáka byl neuvěřitelný. Skončila jsem někde pod vodou. Zavřela jsem oči. Roka. Přišla jsem na tvoje jméno. Roka, Bílá pěna na vlně.


Následující - Pravda - díl 5

Povídka pro Cannai

2. listopadu 2011 v 17:48 | Aya
Nic není ztracené

Tak Cannai slíbená povídka. =)) no snad se ti bude líbit. Zapojila jsem tam i Izumu, aby to mělo krapet šťávy =D Jinak mě se nejvíce líbí konec. =D Tak krásné počtení a hodně jsem se snažila. =)) Tak snad to bude něco, co jsi si přála =)) takže prosím, piště komentáře =))
Kdo v povídce vystupuje:
Kamizuki Izumo
Hagane Kotetsu
Kaori


Nic není ztracené


"Ta bradka šátek, či co to je, ti moc sluší Izumo." Upřímně myslela to ironicky, ale Izumo si toho hlasu nevšimnul, takže to bylo v pořádku. Popravdě to bylo naprosto příšerné pro Kaori.
"Opravdu? Díky Kaori, to je v dnešní době in!" Izumo vycenil zuby a objal Kotetsu.
" Že jo Kotetsu?" Kaori se začala smát. Prý in.
"Co je?" zeptal se Izumo a nevěřícně koukal na Kaori, která se mu smála.
"A kdo podle tebe v dnešní době, ještě nosí bradku?" Kaori prostě nechápala a stále se smála.
"Sarutobi Asuma a i sám Hokage jeho tatík. Asuma je můj vzor! Je tak úžasný! A… a." Teď vyprskl smíchy i Kotetsu.
"No ty se nesměj Kotetsu, ty jsi to samé." Kaori to nemyslela zle, no on to nebral nikdo vážně, protože se všichni smáli. Na tuto odpověď už prostě nikdo nedokázal nic říct. Ale Kaori se chtěla zeptat ještě na jednu věc, a to na jeho vlasy. Prostě si nemohla nechat ujít odpověď.
"Ehm, Izumo? A to i v dnešní době letí emáčská móda?" Kotetsu s Kaori se už smíchy váleli na zemi.
"To mi poradil Kotetsu! Počkat, Kotetsu Ty se mi směješ? Urazil jsi mě. Od dětství jsme byli spolu. Dokonce jsem tě zachránil před tím pštrosem!" Izumo se otočil zády k nim a nafoukaně zvedl hlavu. Stačilo by vzít jen špendlík a píchnout, aby se vypustil. Kotetsu se vyřechtal s Kaori, skočil po Izumovi a oba se svalili na zem.
"Ale no tak. Izumo, vždyť víš, že tě mám za bratra!" Kotetsu mu cuchal vlády.
"Já tě mám tak rád Kotetsu! Na tebe bych se nikdy nezlobil, ale abych pravdu řekl. Ty máš zase vlasy jako dikobraz."
"Jo, ale musíme vymyslet i něco na Kaori. Kaori ty máš vlasy jako…" Oba se na sebe nechápavě podívali. Kaori zmizela. Bylo to takhle pokaždé, vždy kdy byli všichni tři venku a Izumo s Kotetsu se nedívali, Kaori někam zmizela. Nikdo nevěděl, jak se cítí. Nikdo nevěděl, kde zrovna je. Ani proč vždycky zmizí.

"Kde zase vězí? Měla tu být už před hodinou! Kotetsu tobě to nevadí?" Izumo se podíval na Kotetsu a ten jen pokrčil ramena. Izumovi se na Kotetsu něco nezdálo. Poslední dobou se chová divně a nemá žádné narážky na Kaori. Jasně, Izumo to nikdy nebral vážně, měl Kaori rád, proto to bral jako kamarádské poštuchování, ale Kotetsu prostě nic. Nakonec Izumo zbystřil, Kaori si to šla pomalým krokem.
"Kde zas vězíš! Měli jsme se tu sejít před hodinou! Pospěš, a nechoď, jak nějaká modelka!" zařval na ní Izumo.
"Pořád lepší modelka, něž barbína." Zamumlal Kotetsu.
"Ty, tu nemel blbosti brácha." Mluvil Izumo na Kotetsu a potom se otočil na Kaori, která k nim mezitím dorazila s nakousnutým jablkem.
"A co jsi pro tentokrát dělala ty? A kde jsi vzala to jablko?"
"To je právě to, proč jsem přišla pozdě. Pomáhala jsem sbírat jablka."
"V Konoze? Co to plácáš v Konoze jablka nerostou!" Teď se zapojil i Kotetsu
"No a kde jsem to jablko teda vzala?"
"No to právě nevíme!" Kaori na oba dva koukala nevěřícně. Na to jablko koukají, jako hladoví psy. Zasmála se.
"Vy chcete to jablko?"
"Jo!" Oba dva to řekli nastejno. Kaori jim to hodila do vzduchu, Izumo a Kotetsu potom jablku skočili. Začali se prát. O jeden kus jablka. Musela se smát. Ne že by se rvali jako divý, ale oni se prali jako z legrace, ani jeden to nemyslel vážně. Kolik radosti stačí ke štěstí.
"Mám ho!" Zvolal Kotetsu a když se podíval na Kaori nebyla tam. Izumo skočil Kotetsu na záda a sebral mu jablko.
"Vítěz!" řekl Izumo, ale když si všiml Kotetsu a toho, že tam Kaori není. Posmutněl.
"Kam zase mohla jít?" Zeptal se Izumo Kotetsu.
"Já nevím. Začínám o ní bát, Izumo." Řekl Kotetsu.
"Tak ji jdi hledat. A jdi ji říct, že ji máš rád, protože když to neuděláš, budeš toho později litovat."
"Izumo… ty."
"Co já? Myslíš, že to na tobě není poznat? Ale věř, že jestli budete spolu, tak se mě nikdy nezbavíte." Izumo vycenil opět své krásné bílé zuby. Kotetsu se zasmál a vyrazil hledat Kaori.

Kaori se opět vzdálila od Kotetsu a Izumi. Když je viděla, znovu ji to popadlo. Oni byli tak šťastný. Oni už od malička spolu. Oni byli jediní, co ji přijali a Kotetsu byl jediný, kdo ji z toho šílenství dostal. Dříve byla tak šťastná a mohla by být i teď, kdyby ji otec nevyužíval. Proč to děla, sama nevěděla a teď nemá nikoho jen… Pomyslela na něj.
Kaori si sedla ke zdi opuštěného domu. Přitáhla si k sobě nohy a hlavu opřela o kolena. Nechtěla na to myslet, ale nešlo to. Proč zrovna ona? Vždy je veselá, ale když ji to popadne, nebo ji to něco připomene, je v koncích. V hlavě pořád slyšela hlas svého otce. "Kaori udělej to. Je to pro naše dobro a pro dobro celé Konohy!" Kaori měla zavřené oči a viděla obraz svého otce, který k ní šel s úsměvem plný odporu. Natáhl k ní ruku a chtěl ji chytit za rameno. Někdo ji, ale ve skutečnosti za rameno chytil.
"Ne! Nesahej na mě! Jdi pryč! Nech mě na pokoji!" Křičela a rozhazovala rukama všude kolem sebe.
"Kaori!" Někdo na ni zavolal a držel ji rukama podél tváří. Ten hlas byl vřelý a láskyplný. Otevřela oči.
"Kotetsu!?" Kaori vydechla úlevou, oči měla plné slz.
"Kotetsu." Řekla ještě jednou, pevně ho chytla za vestu a vrhla se mu na hruď. Kotetsu ji objal a políbil na vlasy. V té době začalo pršet.
"Kaori jsi v pořádku?" Zeptal se ji Kotetsu ustaraně.
"Ano,… Jsem v pořádku…"
"Kaori řekni mi, co tě trápí. Uleví se ti." Kaori se více rozbrečela.
"Já… Já… Zrazovala jsem Konohu! Kotetsu! Chápeš to!" Kaori si myslela, že ji pustí a už se s ní nebude chtít přátelit. Omyl. Kotetsu si ji blíže k sobě přitáhl a pevněji ji objal. Kotetsu už věděl, celý její příběh.
"Ne, Kaori. Ty jsi Konohu nezrazovala. To byl tvůj otec, ne ty. Ty jsi byla pouhý nástroj. Kaori slib mi, že už na to myslet nebudeš. Prosím. Máš tu mě, Izuma a ostatní, kteří jsou tu s tebou a mají tě rádi. A Já… já…" Oba si koukali do očí, ani jeden z nich neuhnul.

Kotetsu: Má tak nádherné hnědozelené oči. V životě jsem ji z takového pohledu neviděl. Vzpomněl jsem si na Izumova slova. Musím jí to říct.
Kaori: V duchu jsem se musela usmát. S mokrými vlasy vypadá jako zmoklá slepice. Ale bylo mi to jedno. Dívala jsem se do jeho černých, vřelých očí. Jeho slova mě vždy hřála u srdce. Kotetsu jsi tu vždy pro mě, vždy když tě nejvíce potřebuji. Kotetsu…
"Kaori." Kotetsu si nemohl pomoct. Měl hlavu tak blízko. Proč by to neudělal? Svoje rty přitiskl k těm jejím. Kaori sebou trochu trhla. Sakra bylo to moc unáhlené? V životě jsem nikoho nelíbal, pomyslel si Kotetsu, ale Kaori mu polibek opětovala. Líbali se opravdu dlouho.
"Miluju tě Kaori." Řekl Kotetsu mezi polibky, konečně to slovo řekl, konečně to ze sebe dostal. Kaori zamumlala něco ve stylu "Já tebe víc" a pokračovali v tom hřejivém a zamilovaném líbání. Kaori byla více než šťastná. Byla šťastnější než Kotetsu s Izumou dohromady. Měla jeho. On, který ji vždy nejvíce pomohl.

"Cože!? Já budu strejda!? Skvělé!" Byl šťastný jako malé kotě.
"Musím tě zklamat, ale za prvé nejsem těhotná a za druhé nejsi Kotetsův bratr."
"Ty jsi tak krutá! Kotetsu řekni něco!" Izumo se tam rozplakal.
"Ale jo budeš…" Kotetsu to nedopověděl, protože Kaori vrazila jednu Izumovi a Kotetsu políbila.
"Byl moc hlučný." Řekla, oba se usmáli a pokračovali v líbání.

Kurama OC Naruto (oprava)

1. listopadu 2011 v 22:11 | Aya
Kurama

Tak Kuram, vlasy jsem ti opravila =)) jinak se všem omlouvám, že sem sem nic nedala, ale dneska jsem opravdu vyřízená. Třeští mě hlava a... no nevadí. =) zítra možná přepíšu Cannai povídku =))


Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya