To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

The Lost hope

7. října 2011 v 23:13 | Aya
The lost hope

Autorka Chrissie-chan = http://chrissie-chan.blog.cz/

Tak a máme tu další povídku od Chrissie-chan. =) Jmenuje se The Lost hope, četla jsem ji dvakrát =D jí vím prostě jak už jsem psala miluji povídky a mohla bych si je klidně přečíst stokrát =)) V povídce vystupuje Sakura a později tam je i Naruto (Naruto svět). Tentokrát naše autorka udělala, smutnou povídku, ale né všechno musí končit šťastně, že? Příběch plný emocí, který se točí kolem Sakury. Chrissie-chan *-* opět nádherná povídka ( četla jsem ji už na tvém blogu, ale mám za to, že jsem ji nečetla celou. Nevím jak je to možné =D prostě jsem si vzpoměla na konec. Dávala jsi ji na blog na dvě části nebo na jednu? By mě zajímalo jestli já mám vypadky nebo že jsem četla jen konec =D) Všem doporučuji. Prosím komentáře do komentářích =D v případě pište autorce - blog výše uvedený =O))



Nemohla jsem spát. Ať jsem dělala, co jsem dělala nemohla jsem usnout. Zapálila jsem jen svíčku, abych nerušila rodiče a stoupla si k otevřenému oknu. Třásla jsem se zimou, protože jsem měla jen lehkou noční košili. Ten vítr byl ale uklidňující. Počítala jsem hvězdy na noční obloze, a doufala, že se tím alespoň na chvilku zabavím. Po pár minutách jsem okno zase zavřela a šla si lehnout. Když jsem procházela kolem nočního stolku rukou jsem šťouchla do několika papírů. Neochotně jsem se sehnula abych je zvedla když v tom jsem rukou zavadila o fotku rámečku. Rámeček spadl na zem a sklo, které bylo v něm se roztříštilo na tisíc kousků. Povzdechla jsem si a začala ty malé střípky sbírat. Nakonec jsem zvedla samotnou fotku. Usmála jsem se. Staré časy. Sklouzla jsem pohledem na černovlasého chlapce. Má bývalá láska. Nevyšlo to. Teprve nedávno jsem dostala rozum. Konečně jsem pochopila, že jsou na světě věci, které nikdy nedokážeme získat. On byl jednou z nich. Pomalu jsem na něj zapomínala, ale po zklamáním s ním už jsem nikdy nebylo schopná někoho tak milovat.

Můj pohled se teď obrátil k druhému chlapci. Měl blonďaté vlasy a krásné, modré oči.

"Naruto…," vydechla jsem.

Nikdy jsem mu nevěnovala moc pozornosti. Byla jsem až moc závislá na Sasukem. Vlastně vždycky, když se mnou chtěl mluvit tak jsem ho odpálkovala. Zastyděla jsem se. Vůbec se mu nedivím, že poslední dobou moc nemá o komunikaci semnou zájem. Proč by taky měl mít, když pokaždé, když se mě zeptal jestli bych s ním někam nešla jsem se jen začala smát div jsem se nezadusila. Teď mě to všechno mrzí. Vždyť ke mně byl pořád tak hodný.

Dokonce řekl…. Sakuro, ochráním tě i za cenu vlastního života.

Ani jsem… mu nepoděkovala. Do očí se mi draly slzy. Nelítostně jsem si je setřela. Popadla jsem bundu a zabouchla za sebou dveře.

Venku bylo chladno, neboť bylo okolo jedenácti hodin v noci. To mě, ale nezastavilo. Musela jsem se mu omluvit. Hned teď. Chtěla jsem ho obejmout a říct mu jak mě to všechno mrzí. Rozběhla jsem se k jeho domu. Zastavila jsem u dveří a popadala dech. Zaklepala jsem. Zprvu jsem klepala lehce, ale když ani po pěti minutách neotvíral bušila jsem stále silněji. Byla jsem odhodlaná mu i vykopnout dveře, ale to už bych se mu musela omlouvat hned nadvakrát. Rozum zvítězil. Nechala jsem svůj plán omluv na zítřek a pozorujíc hvězdy jsem se pomalu vracela domů.













Budík se rozdrnčel přesně v půl osmé, tak jak jsem ho předešlý den nastavila. Na nic jsem nečekala Bez váhání jsem na sebe naházela oblečení a vyběhla ze dveří bez sebemenšího pohledu do zrcadla. Bylo krásné ráno. Kapky rosy zářily ve slunečním svitu jako diamanty. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vydala se směrem k jeho domu. Na ulici jsem nepotkala moc známých tváří. Přece jen byla neděle a to si každý rád pospí. To byl hlavní důvod mého brzkého vstávání. Zastihnout ho dřív, než zase stihne někam zmizet. Zastavila jsem se před jeho dveřmi a přemítala zda mám zaklepat. Nakonec jsem přeci jen nesměle zaklepala s napjatě čekala před zavřenými dveřmi. Po pěti minutovém čekání už mě to přestalo bavit.

"Naruto! Ty idiote! Vím, že tam jsi! Otevři," křičela jsem a vztekle bušila do dveří.

Že by přece nebyl doma? Zvažovala jsem tuhle možnost. Vím kdo mi na tohle dá odpověď.

"Neviděl jste Naruta, staříku?" Zeptala jsem se kuchaře v jeho nejoblíbenější restauraci.

"No.. pravdou je, že jsem ho tady neviděl už pár dnů. To je u něj skoro věčnost. Neposlala ho Tsunade na nějakou misi?"

Aha! Mise! To mě nenapadlo. Ani jsem nepoděkovala a rozběhla se přímo k domu páté Hokage.



"Potřebuji vědět kam Naruto odešel," vtrhla jsem do její kanceláře bez zaklepání, div jsem popadala dech. Blondýnu za stolem to nijak nerozčílilo.

"Proč to potřebuješ tak nutně vědět?" Zeptala podezřívavě.

"N-no.. j-já.. víte… Pro-tože se o něj bojím," vylezlo ze mě nakonec.

Nehodlala jsem ji přece říct o svých plánech útěku. Jí zřejmě takový důvod stačil.

"Odešel do chrámu Ohně společně s Hinatou, Kibou a Shinem," řekla klidně, ani nezvedla oči od papírů ležících na stole.

Hinatou? Ucítila jsem osten závisti. Tak ona je s ním a já tvrdnu tady? Nesmím už ztrácet ani minutu. Zatřásla jsem hlavou abych ty žárlivé myšlenky odehnala. Poděkovala jsem a vycouvala z kanceláře Hokage.

Takže chrám Ohně jo? Ušklíbla jsem se. Ještě štěstí, že znám cestu. Vyrazím hned jak to bude možné.





Když už jsem byla doma promyslela jsem do detailů svůj plán. Jediná doba kdy můžu nepozorovaně zmizet z vesnice je přesně v poledne, nebo o půlnoci, kdy se střídají hlídky. Rozhodla jsem se pro druhou možnost, abych se mohla pořádně připravit. Do půlnoci zbývalo ještě dost času a navíc jsem byla pořádně unavená. Vždyť jsem dnes naspala asi jen pět hodin. Rozhodně jsem to musela dospat. Lehla jsem si na postel s polštářem pod hlavou a do pěti minut jsem usnula.



Probudila jsem se okolo jedenácté hodiny v noci. Akorát na přípravy. Do batohu jsem ji naházela pár dobře naostřených kunaiů, pár jablek, mikinu a deku. Nad fotkou se mi zastavila ruka. Pousmála jsem se a přitiskla jsem si ji k srdci.

"Už jdu Naruto," řekla jsem si v duchu a fotku hodila do batohu.

Batoh jsem si hodila na záda a opatrně jsem zavřela dveře svého pokojíku.

"Sbohem," zašeptala jsem směrem k ložnici rodičů a vydala se k hlavní báně Konohy.

Přišla jsem přesně včas. Hlídky právě odcházeli. Přebíhala jsem z jednoho rohu ke druhému a nakonec proběhla nepozorovaně branou. Když jsem se dostala do lesa, už jsem vůbec neměla strach, že by mě mohli chytit.přesto jsem spěchala. Chtěla jsem ho vidět. Chtěla jsem ho vidět po dlouhé době jinak než jako "otravného, úchylného pitomce". Chtěla jsem ho poprvé za život vidět jako někoho koho mám ráda. Pro koho jsem ochotna i utéct z vesnice.



Cesta mi vůbec neubíhala. Běžela jsem teprve hodinu a půl hodiny, ale připadalo mi to jako půl dne. Chrám už byl docela blízko a já začala být trapně nervózní. Co mu vlastně řeknu? Bude se ptát, proč jsem přišla. A co mu odpovím?

Teď, když jsem sama pro sebe měla tolik otázek, mi cesta uběhla velmi rychle. V dálce už byla vidět střecha chrámu. Okolí bylo velmi tiché. Skočila jsem ze stromu na zem a šla po štěrkové cestě směrem ke dveřím. Ať jsem klepala jak jsem mohla, nikdo mi nepřišel otevřít.

Přišlo mi to trošku zvláštní, tak jsem se rozhodla, že se porozhlédnu po okolí. Chodila jsem mezi stromy a v tom jsem ho uviděla. Ležícího na zemi v kaluži krve.

"Naruto!" Zakřičela jsem a rozběhla se k němu.

"S-sakuro…," namáhavě otevřel oči.

"Jsem tady Naruto," polykala jsem slzy.

"P-proč jsi ta-" vykašlal krev.

"Jsem tady pro tebe," řekla jsem a začala ho léčit.

Chytl mě za ruce dřív, než z nich stihla vytrysknout má léčivá čakra. Tázavě jsem se na něj podívala.

"Musíš… t-ty musíš… žít," pohladil mě mně zakrvácenou rukou po tváři.

Normálně bych mu za to asi jednu střelila, ale teď jsem jeho ruku stiskla.

"Ty budeš taky žít! Naruto! Neumřeš! Nesmíš!" Křičela jsem.

"Protože já tě… Naruto já…tě- Naruto!" Zatřásla jsem s ním, když jsem zjistila, že mě už přestal poslouchat.

Víčka mu klesla, ruka ztěžkla a bez jakéhokoli náznaku života ležela v té mé.

"Naruto, já pořád mluvím," zasmála jsem, protože jsem pořád snažila přesvědčit sama sebe, že si ze mě dělá srandu. Asi jsem doufala, že za chvíli otevře oči a zakřičí "Naletěla jsi!"

Až pak mi to začínalo docházet. Pořád jsem na něj mluvila, přesto, že jsem věděla, že mě nemůže slyšet. Houpala jsem ho v náručí a těkala očima po jeho bezvládném těle. Utřela jsem si uslzený obličej. Jednou. Ani jednou jsem ho nedokázala zachránit. Chtěla jsem mu oplatit kolikrát on zachránil mě. Ale nedokázala jsem to. Seděla jsem s jeho hlavou na kolenou a vzlykala. Uvědomila jsem si, že už nikdy neuvidím jeho krásné pomněnkové oči, nezahlédnu jeho povzbudivý úsměv na tváři, neuslyším jeho sametový hlas volat mé jméno.

"..miluju…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Chrissie-chan Chrissie-chan | Web | 8. října 2011 v 12:01 | Reagovat

Jůů.. ! děkuji za zveřejnění a za chválu :D a jinak jsem dala dva díly na blog a pak ten poslední jsem dopsala až za měsic... :) ale fakt jsem ráda, že se ti líbí :)

2 Aya Aya | E-mail | Web | 8. října 2011 v 12:04 | Reagovat

[1]: tak to bude asi tím, že jsem četla konec =D jinak není vůbec zač *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya