To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Říjen 2011

What will win? Love x Hate

30. října 2011 v 20:50 | Aya
What will win? Love x Hate

Autor: Chrissie (Yoko) = http://chrissie-chan.blog.cz/

Chrissiina úžasná povídka =P psaná pro Lee, kde je také hlavní hrdinkou! Ta povídka se mi děsně líbí, četla jsem ji u tebe Chrissie a když jsi mi ji poslala, tak jsem si ji přečetla ještě třikrát =PP prostě nemám slov =P nebudu vám vyprávět děj, ale, co vám povím, je že je to plné emocí a hlavně láska a nenávist vůči "sourozencům" Lee a Itachi. Prosím komentáře do komentářu, nebo pište přímo autorce (blog výše) Arigato. Chrissie skvělá práce =P


"Proč zrovna já?" Stěžoval si mladý ninja v kanceláři páté Hokage.
"Nikdo jiný tady není," odpověděla mu a dále se přehrabovala papíry.
"Tak… tu misi můžu splnit sám. Nedokáži spolupracovat s někým jako je ONA!" Řekl a ukázal prstem do rohu místnosti.
"Nápodobně," ozvala se modrooká blondýna a dále si pilovala nehty.
"Tak a dost!" Zakřičela Tsunade-sama.
"Tuhle misi splníte společně ať chcete nebo ne! A teď jděte..! JDĚTE!"
"H-hai!" Řekli ninjové dvojhlasně a opustili spolu její kancelář.
Blondýnka si povzdychla. Neměla nejmenší chuť plnit misi s někým tak otravným.
"Nepleť se mi do cesty," varoval ji Itachi.
"To si piš, že budu!" Odsekla a šla si po svých.
"To bude nejtěžší mise vůbec… s ní," povzdechl si kluk s havraními vlasy a vydal se domů.

Netrvalo to ani hodinu a ti dva se spolu zase byli nuceni vidět.
"Jdeš pozdě," rýpnul si mladý Uchiha, když už na Lee čekal více než deset minut.
"Ach. Tak to se velice omlouvám, ale já zase nejsem tak žhavá trávit s tebou čas víš?"
"A ty si myslíš, že já se na tebe těšil?" Obhajoval se Itachi.
Lee už otevírala pusu, aby mu odpověděla, ale Asuma-sensei ji vyrušil.
"No to jsem rád, že jste se tady konečně sešli. Dneska vás budu trénovat ve spolupráci," řekl jim.
"Tss… nepotřebuji trenéra. Navíc s touhle fiflenou spolupracovat ani nejde. Jen se mi bude plést pod nohy," protestoval Itachi.
"Říkal jsi něco, vrásčitá hubo?" Osopila se Lee.
"No jde vidět, že tento trénink potřebujete jako sůl," usoudil Asuma.
"To si nemyslím," dala si blondýnka ruce v bok.
"Nikdo se tě neptal," setřel ji Itachi.
Vrčeli na sebe ještě dobrých pět minut a pak s protesty souhlasili s tréninkem.
"Teď na mě zaútočte," řekl Asuma a založil si ruce na prsou.
Itachi a Lee na něj jen koukali.
"No ták… spolupracujte," pobízel je Asuma.
Mladí ninjové na sebe kývli a oběhli ho každý z jedné strany. Dřív než však stihly zaútočit se ale srazily uprostřed.
"Sakra! Proč se cpeš do středu, barbíno?" Nadával Itachi.
"Možná, kdyby ses mě pořád nesnažil v něčem porazit, tak bys nedělal takový chyby!"
"Jaký chyby? Tys do mě vrazila, protože se pořád snažíš být první!"
"V tom není nic špatného být číslo jedna! Ty jsi ovšem fanda nuly že?" Škádlila ho Lee.
"Sklapni už! Moc mluvíš, blondýno," nadával Itachi a sbíral se ze země.
"Cos to řek?" Zeptala se a podkopla mu nohy.
Itachi neudržel rovnováhu a skončil zase na zemi. Lee se mu škodolibě smála.
"Ty… jedna… blonďatá krávo!" Neudržel se.
"Tos neměl, blbečku s půlkou mozku!" Naštvala se Lee a začala se s ním prát.
Váleli se po zemi a rozdávali si facky a kopance.
"Ehm.. já jsem tady," zavolal na ně Asuma.
Ti dva ho, ale vůbec nevnímali a dále pokračovali ve své dětinské bitce.
Asuma to vzdal. Odešel domů a je tam nechal ať se válí po zemi jak dlouho chtějí.

Oba dva přišli domů s napuchlými obličeji a roztrhaným oblečením.
"Panebože, co se ti stalo?" Upustila Hinata mísu s ovocem, když ve dveřích spatřila zmlácenou Lee.
"To ten idiot Itachi…," stěžovala si přiložila si led, který jí Neji podal na bolavou tvář.
"Proč ti to provedl?" Ptal se Neji starostlivě.
"No.. vlastně.. já ho začala mlátit první, ale on začal nadávat. To on za to může! Je to takový… malý, odporný, otravný HAJZL!" Zatínala pěsti až jí zběleli klouby.

Bohužel se s ním ale musela další den zase setkat.
"Dobré ráno, vaše výsosti," pozdravil ji ironicky, div nevyprskl smíchy při pohledu na její modřiny v obličeji.
"Dnes jdete pro změnu pozdě?" Utrousil suše.
Lee se na něj ale vůbec nepodívala.
"Ale no ták!" Zasmál se a chtěl ji chytit za ruku.
"Zpátky Uchiho!" Řekla chladně.
"Copak jsi pořád naštvaná kvůli včerejšku? Dyť ty sis začala!" Hájil se Itachi.
Na Lee šlo vidět jak moc by mu chtěla odpovědět, ale statečně si udržovala chladný výraz.
Itachi už na ni dále nemluvil. To bylo pod jeho úroveň.
Když jejich klient, kterého měli doprovodit do jeho vesnice dorazil, Lee na něj konečně promluvila.
"Jestli chceš, jdi domů. Nepotřebuji zbytečné pomocníky," řekla ledovým hlasem.
"To si piš, že půjdu taky," řekl vesele a překročil bránu Konohy.
Oběma ninjům se cesta zdála nekonečné. Bylo to tím tichem. Tahle poklidná atmosféra ale netrvala dlouho. Z lese vyskočilo asi dvanáct ozbrojených mužů a zastoupili jim cestu.
Itachi chtěl předvést jak je strašně silný a šel s nimi hned bojovat. Ukázalo se ale, že to nejsou obyčejní zloději. Jsou to ninjové jako oni a jsou velmi dobří. Lee z nich dostala strach, když jí Itachi už asi po sedmé spadl k nohám.
"Itachi, nech toho… ! Nemůžeš je porazit!" Prosila ho.
"A co mám podle tebe dělat?! Mám utéct?" Zakřičel na ni.
Věděla, že má pravdu.
"Jdi se schovat, Lee. Vezmi pana Matashiho a vypadněte," nařídil jí Itachi.
"Nenechám tě tady!" Trvala na svém modrooká kunoichi.
"Lee! Prosím!"
Ona se ale odmítla vzdát. Poprosila pana Matashiho, aby se šel ukrýt bez ní a také se dala do boje. Ani ona ale neměla šanci proti někomu jako byli oni. Bojovala se třemi muži najednou a nekryla si záda. Jeden z nich na ni hodil osm kunaiů. Lee se otočila a viděla jak nože letí směrem k ní.
"Lee!!" Zakřičel Itachi.
Blondýnka už neměla šanci se jim vyhnout, tak jen zavřela oči.
Slyšela jak se kunaie zabodly do kůže, ale necítila nic. Otevřela oči a před sebou uviděla jeho. Z ran mu vytékala čerstvá krev a kapala na zem.
"Proč…," zašeptala.
"Proč mě chráníš!?" Křičela na něj a začaly jí slzet oči.
"Pro… protože… záleží mi na tobě," zašeptal a málem upadl.
Lee ho chytila do náruče. V tom okamžiku viděla Hinatu a Nejiho jak běží k nim. Než se stihla vzpamatovat porazili všechny nepřátelé. Plácli si do dlaní a utíkali k Lee.
"Jak to, že jste tady?" Ptala se Lee zatím co je objímala.
"Máme misi v zemi vln, což je náhodou touhle cestou," usmála se Hinata.
"Aha.. chápu," řekla Lee sklesle, když se podívala na Itachiho.
Nejspíš usnul vyčerpáním… Když ji musel ochraňovat. Lee začaly neovladatelně téct slzy po tváři.
"Víš určitě, že to zvládneš?" Zeptal se Neji při pohledu na její uslzený obličej.
"Jasně, jen běžte," políbila je na tvář a dívala se jak mizí v dálce.
"Jste v pořádku? Lee-san?" Zeptal se starostlivě pan Matashi, který zrovna vylezl se své skrýše.
"Oh, ano v pořádku," utírala si oči.
"Milujete ho, viďte?" Hádal stařík a ukázal na Itachiho v Leeiné náruči.
"Cože?! Ne!.. Ne to.. to je .. ne. Určitě ne," zasmála se Lee.
"Ale on vás ano, nemám pravdu?"
Lee zčervenaly tváře.
"Ne… myslím, že ne. Popravdě.. asi že mě nenávidí," svěsila hlavu.
"Tak to si vážně nemyslím," poplácal ji stařík po zádech.
Lee se na něj vděčně usmála a s jeho pomocí odnesli Itachiho do provizorního úkrytu.

Mladý Uchiha otevřel oči a mžoural se světle plápolajícího ohně. Nad ohněm se skláněla dívka. Plakala. Itachi vstal a zaskučel bolestí vystřelující po celém jeho těle.
"Itachi!" Rozběhla se k němu Lee.
Podepřela ho a pomohla mu si sednout na kámen vedle ní.
"Itachi, já jsem tak ráda, že jsi v pořádku," řekla Lee upřímně.
"Už nikdy, nikdy, nikdy nic takového nedělej," prosila ho.
"To ti nemůžu za žádnou cenu slíbit," odpověděl jí.
"Proč ne?" Divila se blondýnka.
"Co myslíš, že by se stalo, kdybych to dneska neudělal?" Podíval se jí do oči.
Lee sklopila pohled. Věděla, že mu vděčí za to, že tady teď je. Ale i přesto…
"Lee…," promluvil a chytil její obličej do dlaní.
"Já to myslel vážně," podíval se jí do očí.
"C-co jsi myslel vážně?" Nechápala.
"Ž-že…že mi na tobě záleží," zašeptal.
Lee to tak vyvedlo z míry, že nevěděla co dělá. Jejich hlavy se k sobě pomalu přibližovaly. Lee zavřela oči, aby si vychutnala ten polibek. U jedné nevinné pusy ale rozhodně nezůstalo.
Itachi ji začal líbat. Jeho ruka sjela po blonďatých vlasech až k pasu, kde hbité prstíky začaly rozepínat knoflíky její košile.
"Ne! Itachi já nechci!" Zastavila ho včas.
Itachi byl chápavý. Pustil ji a ona mu slezla z klínu.
Lee si šla do jeskyně, kde ležel pan Matashi trošku odpočinout. Ještě se ale otočila na Itachiho.
"Promiň…" zašeptala a zmizela ve tmě.

Ráno se vzbudila jako poslední. Itachi i jejich klient už byli na nohách připraveni vyrazit. Celou cestu bylo ticho. Itachi nevzrušeně kopal do kamínků a pobrukoval si melodie písniček. Předstíral, že se včera nic nestalo. Asi to tak bylo nejlepší.
Brzy dorazili do vesnice. Rozloučili se s panem Matashim, otočili se na podpatku a vraceli se zpátky do vesnice. Jediné, co vydávalo zvuk byl štěr chrastící pod jejich nohama. Ticho bylo z obou stran hodně nepříjemné, ale ani jeden nemohl přijít na nic co by mohl říct. Teprve když se blížili k vesnici Itachi otevřel pusu.
"To co se stalo včera…," začal váhavě.
"Nebudeme o tom mluvit," přerušila ho Lee.
Itachi se zarazil.
"Jo, nebudeme o tom mluvit," souhlasil hned.
"Stejně by to nešlo," zasmál se.
"Proč ne?" Zpozorněla Lee.
"Jsme rodina, chápeš… to přece nejde," vysvětlil.
"Ne, nejsme..," odporovala blondýnka.
"Ale ano Lee. Jsme. Můj otec měl bratra. A ten měl dceru. Tebe. Jsem tvůj bratranec Lee," začal se smát.
"Nešlo by to," zamumlal a bylo slyšet zklamání v jeho hlase.
"Jasně," zašeptala Lee a zrychlila krok, aby co nejdříve byla v objetí svých přátel.
Hinata s Nejim je vyhlíželi a když rozpoznali z dálky Lee utíkali jí naproti.
"Lee! Tolik jsi mi chyběla," objala Hinata svou nejlepší kamarádku.
"Ty mě taky," zabořila obličej do jejích fialových vlasů.
Neji nejistě postával vedle nich. Lee se na něj usmála.
"Tys mi taky chyběl," řekla a objala ho.
Neji zčervenal, ale nevykroutil se jí. Mezitím k bráně dorazil i Itachi.
"Páni ty vypadáš," komentovala Hinata.
"Oba vypadáte hrozně. Tsunade vás dá alespoň na jeden den do nemocnice," hádala.

A opravdu. Jakmile je viděla tak bez řeči museli naklusat do pokojů v nemocnici. Oba dva už leželi v postelích. Měsíc byl v úplňku a krásně svítil. Oba mysleli na to, že je od sebe dělí jen tenká vrstva stěny.

Proč musím milovat zrovna ji? I kdyby mě i ona milovala, tak bychom nikdy nemohli být spolu. I přes to všechno se nedokáži přinutit ji přestat milovat.

Proč jsem se musela zamilovat zrovna do něj? Určitě ke mně nic necítí. I kdyby ano, nemohli by jsme být spolu. I přesto, že to všechno vím nejde mi ho nemilovat

Boj o lásku část 9

30. října 2011 v 20:32 | Aya
Boj o lásku - část 9

Tak slíbený dílek v něděli =)))

Eny

To, co se stalo na oslavě, se rozneslo velice rychle. Celkem jsem to všechno přežila, ale že mají Rika za velikého borce, to nepřežiju.
Pokračovala jsem na mém obraze. Obraz neměl ani hlavu ani patu. Najednou jsem za sebou cítila stovky pohledů. Otočila jsem se. Zírala a ukazovala na mě snad celá škola. Je to strašlivý pocit. Pocit bezbrannosti.
"Co tu všichni chcete! Hleďte si svého!" zakřičela jsem na ně. Bylo mi z toho nanic. Ale nikdo neodešel, přicházelo více lidí.
"Eny!" Slyšela jsem Kiřin hlas, ale neviděla jsem ji. Potom jsem ji zahlédla. Snažila se dostat přes hromadu lidí. Podařilo se jí to a spěchala ke mně.
"Eny, tohle všechno zařídil Rik. Chce něco prohlásit před tebou a jimi!" ukázala na skupinu před ateliérem.
"Měla by ses někam hodně rychle zdejchnout, nechci, aby ti ublížil ještě víc!" řekla starostlivě.
Ještě víc? Co mi ještě může udělat. Už mě to nebaví.
Tahala mě, a proto jsem se rozhodla, že ji raději poslechnu. Prodrala jsem se skupinou lidí a utíkala jsem dlouhou chodbou.
Kira za mnou neběžela, musela jsem ji ztratit, když jsem se prodírala skupinou školáckých tupců. Zatočila jsem za roh. Ježkovy oči" Vlétla jsem Samuelovi rovnou do náruče.
"Ups. Ahoj." Řekl mi, ale já už ho nevnímala. Hledala jsem nějakou místnost, kde se schovat. Slyšela jsem za sebou hlasy lidí, ale zatím nebyl nikdo vidět. Hledej Ený! Hledej!
Nevědomky jsem strčila Samuela do dveří s nápisem ÚKLID. Byla to těsná místnůstka a tma jako v pytli, ale na úkryt to stačilo. Najednou jsem si uvědomila, že je tam se mnou i Samuel.
"Ehm, ahoj. Jak se máš?" Celá v rozpacích jsem nevěděla co dělat a říkat. Tohle jsem nechtěla. Ne jeho do toho zaplést. Stačí, že už je v tom zapletená Kira a možná i Erik. Nestojím o to. Prostě jsem se snažila o normální rozhovor.
"Jo, celkem to jde…" Nedořekl to. V tu ránu někdo otevřel dveře. Jsem prozrazená. Jsem v pasti. Když jsem se zadívala na tu osobu, která otevřela dveře, spadl mi kámen ze srdce, ale uvědomila jsem si, v jaké jsem situaci.
"Ehm, promiňte, jdu si jen pro koště." Řekla uklízečka s vykulenýma očima.
"Ano, jistě," Podala jsem jí koště. "ono není to, jak si myslíte, jen se tu skováváme."
"Dobře, nebudu rušit. Jen se dál schovávejte." Trochu nerozvážně zavřela dveře a odešla. To byla katastrofa. Horší to snad ani nemohlo být. Sesunula jsem se po zdi na zem.
"Proč se tu schováváš?" I když byla v místnůstce tma, cítila jsem, jak na mě upíra oči.
"Nic, jen tak. Trocha klidu nikdy neuškodí." Snažila sem se do našeho rozhovoru vnést trocha optimismu. Dělat jako by nic. Usmála jsem se. Zvenku se ozvaly hlasy, ale dlouho netrvaly. Ale zřejmě to moc nepomohlo, protože mi neuvěřil. Poprvé jsem ho viděla rozzuřeného v tom záblesku světla. Jak rozrazil ty dveře a odešel pryč. Zlobí se na mě? Je to takhle lepší? Vrátit se do starých kolejí? Nevím, ale cítím se mizerně, když jsem přišla o kamaráda.

Boj o Lásku část 8

29. října 2011 v 9:00 | Aya
Boj o lásku část 8

Tak další dílek, no a jelikož jsem zjistila, že ty další kapitolky jsou dost krátké, tak až bych v něděli přijela domů, hodila bych vám sem další dílek =))

Samuel

Zatracený Erik! Já kdybych mohl hned bych tomu Rikovi utrhl hlavu! Ale Erik: "Ne, teď tam nesmíš, co by si pomysleli." Řekl to tak s klidným hlasem. Navíc tam stejně šel sám a vlepil Rikovi pořádné pěstí!
Potom jsem akorát viděl, jak si Eny vzala sklenku s vodkou a odešla. Teď absolutně nevím, kde ji hledat.
"Proč nejdeš za Eny." Řekl Erik.
"Bohužel nevím, kde je. Ztratila se mi," odpověděl jsem trochu naštvaně.
"Vždyť to je na tom to nejlepší. Hledání ztracených dívek," řekl to s pobavením.
Na to jsem nic neřekl. Vlastně měl pravdu. Vydal jsem se ji znovu hledat. Povedlo se mi ji najít. Seděla na kopečku za domem.
"Někdo je v nesnázích, a proto hned musíš podat pomocnou ruku, že?" řekla to s ubrečeným a nenávistivým hlasem. Docela mě to zaskočilo, ale už jsem si zvykl na nenávist ke všem klukům.
"Jak se máš?" řekl jsem a divil se, že mě nenapadlo nic lepšího.
Podívala se na mě. "Jo, paráda, moc dobře se mi daří. Zkazila jsem oslavu mojí nejlepší kamarádky. Přišla jsem o svůj řetízek a můj bývalý mě nenechá na pokoji. Perfektní den, moc dobře se vydařil." V jejím hlase byla slyšet ironie.
"Tak všechno už víš, tak můžeš zase odejít." Ukázala mi cestu zpátky na oslavu. Ale já nešel a sedl jsem si k ní.
Vzdychla. "Ty se nikdy nevzdáš." Usmála se.
Chvíli jsme tak seděli a pozorovali hvězdy. Ený mi začala vypravovat o škole, ( bylo to zábavné, ) a i o Rikovi.
"Já jsem slyšel od Williho, že jste spolu chodili v prvním ročníku." Udiveně jsem k ní vzhlédl.
"Víš, je hodně věcí, co o mě Willi neví. Vždycky je lepší svoje soukromí chránit. Stačí, když si svoje věci trochu pozměníš. Ředitelka nemusí vědět všechno." Eny se neudržela a zasmála se. Moc jí to sluší, když se směje. Poslední dobou se směje velmi zřídka.
Už byla hromada hodin. Eny a já jsme se šli rozloučit s oslavencem, mezi tím jsem šel poděkovat Erikovi.
"Neděkuj." Toto mi řekl podruhé!
Šel jsem doprovodit Eny na autobus.
"Děkuji za příjemný večer. Promiň, jestli tě unavovali moje řeči." Usmála se a zavřely se dveře autobusu.
"Vůbec nechápeš, proč tohle všechno dělám." Řekl jsem do tmy a mlčky se díval na odjíždějící autobus.

Kurama OC Naruto

26. října 2011 v 0:08 | Aya
Kurama

tak a tady je Kurama =P abych pravdu řekla, tak jsem tě měla už hoovou asi v něděli, protože jsem čekala na důležitou odpověď od Cannai, tak se nezlob, že jsem tě takto nechala čekat, ale beru všechno popořádku =))) Doufám, že je to, alespoň trochu podle tvých představ =)) Jinak nevím ví, co k tomu dodat, doufám, že se alespoň trochu líbí. =)) Když ne, tak reklamaci přijímám =D Další na řadě... ano Víva s jejím bišíkem, na něho se těším, konečně nějakej chlap =DD


Cannai OC Naruto

25. října 2011 v 23:42 | Aya
Cannai

Jupí Cannai je na světě =)) snad se líbí, já vubec nevěděla jak to udělat, aby byli takhle spolu a jediné vhodné obrázky byli tyto =)) Tak snad se líbí =P jinak čelenku máš kolem pasu, ale na šikmo, zdá se mi takhle lepší, přece jen by tu čelenku zakrývala ta vesta. Jinak k tomu nemám, co dodat =)) Takže doufám, že se líbí a další na řadě je Kurama =O))


Záchrana duše

24. října 2011 v 21:26 | Aya
Povídka pro mě od Lee *-* = http://uchihalee.blog.cz/
Lee já ti fakt moc děkujiiii *-* krásná povídka prostě úžasná, já sem úpa skoro plakala *-* Tohle nemá slov prostě. Píšu si o další =D ááá lidi miluji vaše povídky!!!!!!!!! *-*-*-* pište do komentářu toto je fakt nejvíc =O))

Nukenin s duší 3

24. října 2011 v 17:03 | Aya
Nukenin s duší 3

Autorka: Uchiha Lee = http://uchihalee.blog.cz/

Další dílek Nukenin s duší od Lee =O)) áá prostě další skvělí díle. Že by se nakonec Lee přece jen se opravdu rozhodla odejít z Akatsuki? No, to se dozvýte tady v dalším pokračování! Jinak jsem hrozně zvědavá na další díl. Normálně mi to nedá spát =D pořád přemejšlím, jak to bude dál =DD Jinak vy to taky nevíte, takže si musíte počkat =DD prosím po přečtení pište komentáře do komentářů =DD a nebo hlavně autorce na blog uvedený výše. Děkuji Aya :O) *-*

Nukenin s duší

Poslední dobou měla deprese tolik jí chyběla Yoko a ostatní tady sice měla Koinaku,Saki a ostatní,ale vzpomínky byli horší.Uvědomovala si že je pro ně zbraň,kterou můžou použít a zahodit.Rozhodla se celkem rchle a ještě tu noc utekla,ale zanechala dopis pro Saki.

,,Itachi víš co je divný?"zavrtěl nechápavě hlavou čekal,že mu řekne jak byl dobrej a ono nic.,,Lee už nějak dlouho nic neprovedla."zvedla se a vzala si spodky a podprsenku ,,Saki to jsou moje trenk."poukázal na její ,,vkusný"dolní díl.,,To je jedno sluší mi víc než tobě."vydala se chodbou tam kde měla Lee pokoj a jaké bylo překvapení když tam nikdo nebyl.Jen dopis adresovaný jí na postely.

,,Drahá Saki,
měla bys vědět že to není zrada,ale bolest co mě k tomuhle dovedla.Mám tě moc ráda,ale nejde to nezvládám to.Nehledej mě a nikomu to neříkej,prosím.Neopustila jsem tě jenom nechci čekat a ani vidět až zjistí že já jsem poslední Jinchuriki,kterou hledají.Mám strach.

Sbohem tvá Lee.

Na papíře psaným její rukou byli kapky od slz.Byli její bylo jí to jasné.Jakou bolest a strach cítila.Bylo jí ze sebe samé zle.Udělala to co nikdy nechtěla opustila ji.
,,Vylez ať si kdo jsi."zakřičela na celý les.Pak ucítila ránu do hlavy a sesunula se na chladnou zem.,,Je to ona?"zeptal se hlas,který jí byl tolik cizí.,,Jo je,Lee Hyuuga Uchiha."zasmál se ten druhý.Potom se propadla do milostivého bezvědomí.
,,Lee."Yoko se posadila a promnula si oči.Pak se rozhlédla po pokoji až zrakem spočinula na osobě vedle sebe.Usmála se na obličej svého červenovlasého snoubence.Oči měl otevřené byl to pohled plný lásky a něhy ,,Promiň že jsem tě vzbudila."posadil se a dychtivě jí políbil.,,Co se ti zdálo?"zeptal se mezi polibk,kterými jí zahrnul.,,O Lee.Vrací se."usmála se a hledala jeho rt,když je,ale nenašla.Otevřela oči a zadívala se svýma smaragdama do těch jeho.,,Co se děje?"zeptala se s náznakem paniki v hlase.,,Lee."přiznal po chvíly ,,Našel jsem jí byla na mostě,kde jí chytil Zabuza a Haku."ucukl před jejím pohledem ,,Zabuza a Haku?Ona je nezabila že ne?"zeptala se obličej v bolestné grimase ,,Nedokázala to a vyprosila u Hokage svobodu."
,,Kde je teď?"
,,Ve sklepě Haku jí mluví do duše."
,,Můžu pak za ní?"
,,Jo."poté se oddávaly předmanželskýým povinostem.
,,No tak bude ti líp když to vipiješ."přemlouval Haku Lee,která se krčila v koutě sklepa.,,Jo jasný asi jako když si tvrdil že když sním tu bylinu cos mi dal že se nepozvracím."zavrčela a nakrčila nos.,,Proč mi nedáš pokoj.Stejně se odtud dostanu."došel k ní a sedl si k ní na bobek.,,Pořád jsi krásná."uznal tiše a pak si jí přitáhl ke svým rtům....

Výkřik

23. října 2011 v 2:23 | Aya
Život Aya Akira - Dětství

A je tu 3 dílek mého příběhu, tentokrát s názvem Výkřik. Doufám že se bude líbit =) Trochu jsem se rozepsala, takže doufám, že vydržíte číst =O) pište kdyžtak do komentářů. Arigato *-*

Výkřik

Domů jsem se vrátila pozdě večer. Čekala jsem, že na mě budou doma čekat rodiče, ale zmýlila jsem se. Zvenčí se v domě nikde nesvítilo, takže nejspíš šli všichni spát, což je vlastně dobře. Prošla jsem domovními dveřmi předsíně. Potichu jsem sundala boty a šla jsem směrem do svého pokoje. Do svého pokoje musím jít přes kuchyň ven na terasu. Tedy ona to není terasa jako terasa, ale… Náš dům je postaven do obdélníka na kraji Konoha. Přímo uprostřed domu je čistá voda, takže, když vylezete z kuchyně ven, tak hned první pohled a připadáte si, jako kdybyste byli v přístavu bez lodí a obklopeni dřevěnou stavbou domu.
Šla jsem chodbou ke kuchyni, tu máme napravo od vchodových dveří. Moc věcí tu nemáme, protože ostatní členové se v domě moc dlouho nezdrží, většinou jsou všichni na misích, proto se zdá být dům prázdný. V kuchyni se svítilo. Přece jen tu někdo je. Opatrně jsem nakoukla do kuchyně. V tu ránu mě viděla paní Kagami, která po mě skočila a začala mě objímat. Ona je něco jako moje a Yuri chůva, není z klanu, je to jen prostá paní s havraními vlasy stočené na temeni hlavy.
"Aya, měla jsem o tebe strach! Kde jsi byla? Stalo se ti něco? Čekala jsem tu na tebe celou dobu, co jsem dala Yuri spát. Už jsem chtěla povolat všechny z klanu Akira, aby tě šli hledat." Všechno to na mne vychrlila. Nezmohla jsem se na slovo, kdyby alarmovala všechny z klanu, byl by to veliký průšvih. A táta by nejspíš vyváděl, ale to ne… on takový není, no to je jedno, už mi to teď nějak nemyslí. Byla jsem strašně unavená a chtěla jsem si jít lehnout.
"Nechceš mi něco říct?" Ptala se mě. Ach už zase. Ano! Ano chci a moc!
"Paní Kagami, omlouvám se, že jsem způsobila komplikace. Rodičům to vysvětlím, pokud jim můj pozdní příchod řeknete. Já… já. Pokud vám to nevadí, jsem unavená a šla bych si lehnout do svého pokoje." Abych odlehčila situaci, usmála jsem se, i když jsem měla k úsměvu hodně daleko.
"Jistě dítě. Rodičům to neřeknu, ale příště mě alespoň upozorni, že se někde zdržíš." Byla jsem neskutečně ráda, že jim konečně něco neřekne, i když jsem si tím naprosto jistá nebyla. Stejně to byla ona, kdo jim všechno vždy řekl. Navíc teď mi tady něco nehrálo.
"Kde jsou rodiče?" Zeptala jsem se Kagami. Bylo moc neobvyklé, že zrovna Kagami čeká v kuchyni. Ona má svůj pokoj, vlevo od předsíně. Vždy, když jsou tu rodiče, do kuchyně nechodí. To oni by čekali spíše v kuchyni a myslím si, že by mě už dávno hledali, ale to je jen moje domněnka.
"No, ráno je Hokage povolal na další misi." Odpověděla.
"A kdy se vrátí?" Optala jsem se.
"To nevím Aya." To je skvělé! Já vím, že jsou mise velmi důležité, ale… ale jsou to moji a Yuri rodiče a my je potřebujeme!
"Mám tě zítra ráno vzbudit?"
"Ne, to je v pořádku. Já vstanu sama. Dobrou noc Kagami." Vylezla jsem z kuchyně ven na terasu. Místo toho, abych šla do svého pokoje, tak jsem zabočila do Yuri pokoje. Nerozsvítila jsem, abych Yuri nevzbudila, dobře jsem věděla, kde má Yuri postýlku, tak mi ani tma v pokoji nevadila. Yuri spala sladce, byla trochu odkrytá, tak jsem ji znovu přikryla. Dala jsem jí pusu na čelo. Trochu se zavrtila, ale spala dál. Chvíli jsem tam, tak stála a dívala jsem se na ni.
"Nikdy tě neopustím." Zašeptala jsem do tmy.
Vyšla jsem ven a pokračovala jsem do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a snažila se usnout. Po dlouhém převalování jsem usoudila, že usnout prostě nemůžu. Znovu jsem vylezla na terasu. Bosé nohy jsem ponořila do vody. Voda byla chladná a studená, i přes to, že venku bylo teplo. Měsíc byl v úplňku a tvořil překrásný obraz na hladině vody. Snažila jsem se přemýšlet, proč máme vodu přes celou plochu. Někdo by si pomyslel, že dům stojí přímo na vodě, ale není to tak. Prostě ji tu máme. Přemýšlela jsem i o tom, proč se v té vodě nesmíme koupat. Abych pravdu řekla, jednou jsem to porušila, když jsem trénovala udržování chakry, ale nikdo mi víc nevysvětlil. Myslím si, že tu mezi námi členy klanu Akira, je až mnoho tajemství, ale proč ty tajemství nedokážou říci svým dcerám. Vůbec nic nechápu. Tyhle ty otázky byly na mě, až moc únavné. Aniž bych si to uvědomila, vyndala jsem nohy z vody a lehla jsem si na podlahu.

Dnes je opět krásný den. Slyším hvizd ptáku a cítím dopadající paprsek slunce na můj obličej. Otevřu oči a mžourám do dálky. Vidím něčí siluetu, zamžourám pořádně. Chlapec? Také měl modré vlasy, tedy spíše tyrkysové, ale stále modré, což znamená, že musí být z klanu, ale jak to, že ho vidím poprvé. Nezdá se mi to? Ne, vždyť všechno vnímám, i záda, které mě bolí od tvrdé podlahy. Zvednu se do sedu a pročistím si rukou oči, abych se na něho pořádně podívala. Byl na druhé straně vody, a když mě uviděl, lekl se a utíkal se schovat nejspíš do svého pokoje.
"Né, Počkej, prosím!" Zavolala jsem, no, spíše jsem zařvala, ale on už byl pryč. Byl ve stejném věku jako já. Kdo je to? Ještě jsem ho neviděla mezi klanem. Za mnou, se otevřely dveře.
"Aya. Děje se něco? A co tu děláš?" Vylekaně se na mě dívala Kagami.
"Ohayo Kagami. No asi jsem tu omylem usnula a dnes jsem viděla nějakého chlapce. Tam." Ukázala jsem na druhou stranu vody.
"To se ti asi jen zdálo. Jdi se obléct, udělám ti svačinu. Za chvíli musíš na akademii." To slovo akademie se mi nelíbilo! Na akademii nepůjdu, i kdyby mě měli rozkrájet na malinké kousíčky.
"Kagami, prosím. Mě není nějak dobře." Kagami se na mě podívala a šla mi sáhnout na čelo.
"Jsi nějaká pobledlá… To ne, jsi úplně rozpálená. Běž do postele, já ti přinesu obklady a čaj." Ještě že, když jsem spala, na mě svítilo to sluníčko, jinak nevím, jak bych se vymluvila. Šla jsem tedy do pokoje, tam jsem si lehla na postel a přemýšlela jsem nad tím, kdo to mohl být. Mezitím mi Kagami přinesla čaj a obklady. Yuri jsem vidět nemohla, abych ji náhodou tím mým simulováním nenakazila, což to mi nejvíc trhalo srdce. Ale na druhou stranu jsem byla zase ráda, že jsem nešla na akademii, ale takové-hle obelhávání mi ranilo ještě více.


Uběhl rok a půl, za dva měsíce jsme měli skládat zkoušky na Genniny. Na mé 10 narozeniny, byli rodiče na misi. Byla to velmi důležitá mise. Byli jsme a ještě jsme ve válce se skrytou deštnou vesnicí. Takže jsem narozeniny ani slavit nechtěla, jen jsem doufala, aby se máma s tátou vrátili v pořádku domů. Vrátili se, z čehož mi spadl kámen ze srdce.
Yuri zatím chodit neumí, i když jsem se hodně snažila. Ale umí říkat mé jméno, ale to je vše, co vysloví. Nechápu to, co je špatně? Proč neumí mluvit a chodit, jako ostatní děti ve věku 5-6 let? Ale alespoň tu je pořád naděje, že se dokáže učit. Za což jsem vděčná. Neboj se Yuri, ty budeš chodit a mluvit.
Akademii jsem se vyhýbala, co to šlo. Ale je jasné, že jsem tam taky někdy musela jít, obzvlášť když doma byli rodiče. Musela jsem opět snášet ty nesnesitelné posměšky. Seiji jsem se taky vyhýbala. Při hodinách jsme stejně nemohli bavit a jindy nezbyla příležitost si povídat, proto bylo lepší se všem vyhýbat. Na Seiji bylo vidět, že se hodně pere. Byl většinou pomlácení, co jsem do akademie šla. A dnes to bylo to samé. Hned po zvonění jsem vyběhla ven a šla se projít po Konoha směrem k domu. Na jednou zaslechnu, jak mě někdo volá mým jménem.
"Aya! Aya!" Otočím se za hlasy. Zprava se ke mně řítili tři chlapci stejného věku jako já. Byly to mí spolužáci. Doběhli ke mně celý udýchaní. Nevěděla jsem, co od nich očekávat. Co si zase vymyslí za urážku. Ale oni na to nevypadali, vypadali příliš ustaraně a naléhavě,
"Aya! Prosím, pomoc nám! Nikdo tu v okolí není, jen ty! Pomoc." Snažili se vydolovat slova ze sebe.
"Co se děje?" Sledovala jsem je.
"Aya, prosím, tam… tam… ve veliké rokli, pod Lázněmi. Tam… spadl tam Hikaru! Prosím, pomoc mu. On se nehýbe. A ty jediná umíš udržet chakru na chodidlech a dostat ho ven!" Všichni tři spolužáci byli naléhavý. Až teď jsem si všimla, že jsou jen tři, vždy chodili čtyři, takže to pravda je. Navíc si na toho čtvrtého vzpomínám. Hikaru… ten ve třídě byl snad nejhlasitější, nikdy neřekl nic na můj účet, ale většinou se smál, kdo co povykládal. Musím, jim pomoc. Nikdo tu v okolí není, zbývá to na mě. Třeba by se se mnou už začali bavit.
"Zaveďte mě tam!" Všichni jsme se rozeběhli a utíkali směrem k Lázním. Doběhli jsme na kraj rokle. Uf, byla hodně velká.
"Tam." Ukázal jeden ze tří spolužáků. Někdo tam ležel a nehýbal se. Na tu dálku nebyl rozeznat obličej, prostě nic. Bez myšlenkovitě jsem nahromadila chakru na chodidla a šla jsem dolů do rokle. Nevnímala jsem okolí, je jsem se soustředila na chakru. Došla jsem na konec a rozeběhla jsem se k Hikaru. Opatrně jsem odkryla oblečení z obličeje, kdyby náhodou měl něco poraněné. Lekla jsem se a vyskočila. Vždyť to je sud s namalovaným obličejem! Ty tři kluci se rozchechtali a ukazovali na mě.
"Baka! Baka! Baka!" Posmívali se dál a potom utekli pryč. Ještě dlouho jsem slyšela jejich smích. Stála jsem tam jako opařená. Já chtěla jen pomoc. Proč zase! Nenávidím tento svět! Emoce se mnou šíleně cloumali. Vířili mi v hlavě, vířili mi po celém těle. Cítila jsem chlad po celém těle, ale nevšímala jsem si toho. Šla jsem ke stěně rokle, znovu nahromadila chakru a ochotná vylézt. V polovině stěny rokle, jsem vyjekla bolestí. Chytla jsem si levé zápěstí a padala dolů. Letěla jsem, dokud jsem zády nenarazila o zem. Vykřikla jsem.

Následující- Roka - část 4

Boj o lásku část 7

22. října 2011 v 20:15 | Aya
Boj o lásku - část 7

Normálně já se omlouvám, já jsem na Vás úplně zapomněla =D Kdybych nedávala sem Leeiny příběhy Nukenin s duší, snad bych úplně zapomněla, že je sobota a mám sem dát Boj o Lásku =D takže ještě jednou gomene =O)) takže už nebudu rušit. Prosím, kdyžtak piště do komentářů =))

Eny

"Přejiti všechno nejlepší k narozeninám Kiro. Mám tě moc ráda a doufám, že se ti dáreček bude líbit," řekla jsem plná radostí, odejmula jsem ji a políbila na tvář.
"Děkuji."
"Vidím, že jsi s pozvánkami nešetřila," zasmála jsem se. Náhodou jsem měla pravdu, byla tu snad půlka školy, ještě že je Erik z bohaté rodiny.
"Eny! To… to ne! Jak jsi to mohla sehnat? Můj ty božínku. To jsi opravdu nemusela. Děkuji, děkuji." Skočila po mě, skoro mě i porazila. Koukla jsem ji na obličej a plakala štěstím. " Děkuji, to je nejkrásnější dárek, co jsem dostala," pustila mě z obětí a rozeběhla se k ostatním, kteří na nás celou dobu koukali. "Dostala jsem pravý podpis od Seto Kouji."
Měla jsem z ní velikou radost. Už jako malé děti jsme si dávali malé dárečky, byly a jsme nerozlučná dvojka.
"Ahoj, Růžičko." Ztuhla jsem hrůzou. Co on tady dělá. Kira by ho sem nikdy nepozvala.
"Co tu děláš?" Vyhnula jsem se jeho obětí.
"Tenhle tón se mi u tebe nelíbí. A navíc jsem se dozvěděl, že se tu koná oslava, tak jsme přišli, když už nás nikdo nepozval." Řekl, tak jsme přišli? Podívala jsem se za něj. Měl tam nejspíš svoje kamarády. Co? Jsou to ti tři, co mě uhodili před školou.
"To máš pravdu, že tě a je, nikdo nepozval, takže prosím odejdi," řekla jsem poněkud přísně.
"Ale, ale, nezdivočela jsi mi, náhodou?" řekl s pobavením.
"Já nejsem tvoje, ani nikoho jiného! Kolikrát to mám opakovat!" Už jsem začínala být vzpurná. Ale on byl k nevydržení jako malý dítě, když chce lízátko. Viděla jsem, jak mi dává ruku kolem pasu, ale rychle jsem ji setřásla.
"Už na mě nesahej." Utrhla jsem se na něj. Chtěl něco namítnout, ale moje zlatíčko - Kira, mě zachránila.
"Plašíš, vyrušuješ a kazíš nám tu oslavu. Navíc nemáš pozvánku, tak laskavě vypadni a už se nevracej. Nebo!"
Představovala jsem si, jak Kira drží pánvičku a napřahuje se, aby ho mohla praštit po hlavě.
Ale moje představy se vypařily. Jenom jsem tam stála, koukala na ně, jak se hádají. Nic jsem neudělala. Když už jsem se vzchopila, abych se vtěsnala do hádky, uviděla jsem něčí napřáhnutou ruku k pěsti. Nevěděla jsem, komu ta facka patřila, ale v té chvíli mě někdo odstrčil.
"Tady nemáš, co pohledávat a nikdo si nepřeje, abyste ty a tvá partička, zde byli." Řekl Erik s rozzlobeným, ale pořád s vyrovnaným hlasem.
Koukla jsem se na Rika, měl pořádně zarudle levé oko. Rik nic neříkal, přistoupil ke mně a zašeptal.
"Já u tebe ještě neskončil. Jsi a budeš jen moje. A tohle si vezmu na památku, když mi nechceš nic dát!" řekl Rik s pobavením a strhl mi řetízek z krku a odešel i s tou tupou bandou. A já? Já tam jen stála a všichni se na nás koukali.
"Eny jsi v pořádku?" zeptala se mě Kira se starostlivým úsměvem.
"Ano, jsem… jdu se, akorát někam uklidnit, za chviličku přijdu." Pohlédla jsem na ni.
Nebyla to pravda, nebyla jsem v pořádku a Kira to dobře věděla, ale nedala to najevo. To co se stalo. Zkazila jsem oslavu a přišla jsem o svůj řetízek po babičce a nedokázala jsem nic udělat. Co se to se mnou děje? Jindy bych dokázala udělat cokoliv, aby mě nechal na pokoji. A teď? Nic, vůbec nic!


Nukenin s duší 2

22. října 2011 v 20:09 | Aya

Nukenin s duší - část 2

autor: Uchiha Lee = http://uchihalee.blog.cz/

Druhý dílek Nukenin s duší. Božínku krása (teda já to četla už dřív =D) prostě, když jsem to četla ani jsem nedutala =O)) Lee pokračuj další, další, další =)) Takže se do toho vrhněte a napište do komentářů, nebo autorce (blog výše) jak se vám to líbilo =)) ari *-*
Nukenin s duší
,,Lee co je s tebou dneska jsi se nepokusila zabít Hidana.To se ti nepodobá."Saki si sedla na k Lee na postel a pohladila jí po blonďatých vlasech ,,Hmm tak já to půjdu napravit chceš?"zvedla se a odcházela.Saki pohodila hlavou přičemž jí modré vlasy padaly do obličeje.Nechápala to měla Lee moc ráda,ale nikdy jí úplně nepochopila.Ta něžná blondýnka vždycky tíhla k Sasukemu a Itachimu.Po chvíly se ozval křik,který patřil Konan.Saki si domyslela že se zase vyspala s Hidanem,aby naštvala Peina.Musel to být šok.Po pár minutách se Lee vrátila s Hidanovo hlavou,hodila jí Saki ,,Dárek."pomalu odešla a snažila se působit neutrálně.Po tom co jí Sasuke málem zabil Itachiho měla horší náladu.I když dobře věděla že nemůže dostat toho koho tolik miluje.Jak tak procházela chodbou nabourala do Itachiho a ráčila se k zemi ,,Si normální dávej pozor."vyjela na něj ,,Co je?Věčinou by jsi my vyrvala všechny vlasy."pomohl jí na nohy ,,Sklapni a jdi za Saki čeká na tebe."odrátila se od něj a pokračovala v cestě.
,,Saki?"dal jí dlaně na oči.Usmála se a položila si jeho dlaně na tváře ,,Itachi?".Objal jí kolem pasu ,,Nevíš co je s Lee?"Saki pokrčila rameny a přisála se na Itachiho rty ,,Lee říkala že jsi spal s Konaiku."udeřila na něj ve chvíly kdy jí chtěl začít vslékat.,,Nee."bylo jasné že lže.Vduchu se zařekl že Lee zabije až jí zase potká.,,Lžeš."vpíjela se mu do černých očí ,,Pořád jenom lžeš."oktávu po oktávě se jí zvyšoval hlas.,,Byl to jenom úlet.Miluju tebe."pohladil jí po tváři ,,A co Konan nebo Sasori?"zvedla se od něj.Konejšivě jí pohladil po modrých vlasech.,,Lee si to vymyslela víš jaká je spal jsem jenom s Konaiku."přiznal se a uhnul očima.Po chvilce se Itachi rozhlédl ,,Kde je Uzu?"usmál se a položil Saki na postel ,,Nevím asi loví?"pokrčila rameny ,,To je dobře nechci aby mě kousl do zadku jako minule když jsme chtěly..."úmyslně přerušil větu a sklonil se pro polibek..
Aya koukala jako každé ráno na jezero připadalo jí to vzláštní.Tolik jí chyběl,vzpomínala na společné chvilky strávené s ním.Ačkoli si to nechtěla přiznat milovala ho a on byl navždycky pryč.,,Co tady děláš?"otočila se a uviděla za sebou tu blondýnku,které nepřiřišla na chuť.,,Víš vždycky jsem se tě chtěla zeptat kdo je ten kluk na,kterého tolik myslíš?"vykulila na ní oči,jak o tom sakra ví?Lee se posadila vedle ní,nevěděla co to má znamenat,ale také se moc chtěla svěřit.,,Umřela mi sestra a nejlepší kamarád mi zemřel."odvrátila se od ní a zadívala se na hladinu jezera ,,Toť vše."usmála se ,,A jakej je tvůj příběh?"otočila se na Lee,ale ta už byla pryč.Položila si bradu na nohy a dál přemýšlela.
,,Sasuke?"zeptala se Koinaku a položila mu hlavu na hrudník ,,Co se děje?"
,,Máš mě rád nebo mě chceš jenom do postele?"zeptala se a sedla si a zadívala se do jeho černých očí.,,Kdybych někoho chtěl jen do postele tak si vyberu Karin a pak jí odkopnu.Takže co myslíš?"usmál se a políbil jí na nosík.,,Konaiku,Sasuke můžu se tady schovat?Saki my chce urvat hlavu."zavřela dveře a až teď se otočila ,,Já asi půjdu?"začervenala se a utekla pryč..

Nukenin s duší

22. října 2011 v 20:00 | Aya

Nukenin s duší

Autor: Uchiha Lee = http://uchihalee.blog.cz/

Tak a máme tady dílovky od Lee *-* Je to úžasný příběh hrdinky Lee (svět Naruto). Příběh je plný emocí, je úžasný! Těším se na další, až Lee bude pokračovat. V příběhu Nukenin s duší, jsou i vedlejší postavy a to jsou hlavně Leeiny SB, které do příběhu zakomponovalo a o to je to úžasnější =D *-* Leein život se hlavně odehrává v Akatsuki. Takže přiju krásné počtení *-* šup, šup a hlavně napiště do komentářů, nebo autorce (blog výše), jak se vám příběh líbil =))

Nukenin s duší

,,Lee pojď ublíží ti no tak."blondýnka se posměšně usmála dívala se do smaragdových očí.Pořád se na ní dívaly s láskou.
,,Ona mi nic neudělá jděte nebo vám ublíží náš souboj."popohnala dvě dívky pryč.Ujistila se že jsou dostatečně daleko,aby neslyšely.Vedle červenovlásk se mezitím oběvyli všechny tými,které znala dokonce i Garra.Byli si vědomi toho že by je hnutím prstu zničila.,,Yoko."usmála se jedovatě na zelenookou kinochi ,,a vy ostatní.Ráda vás vydím."usmála se jedovatě vypadalo to spíš jako škleb než usměv k její krásné tváři se to nehodilo.,,Aby bylo jasno tak se vrátíš zpátky do vesnice."zakřičela na ní Yoko a její tvář zrudla ,,Šetři dech mám lepší věci na práci než se od tebe nechat po takový době seřvat od toho mám Konan."setřela ji Lee a zmizela ,,LEEEEE."zaječela vztekle Yoko,její malá sestřička ji vážně přiváděla k šílenctvý.,,Já ji vážně zabiju."Lee se Saki smály na stromě.Modrovláska se velmi bavila s Lee si byli velmi blízké což bylo v pohodě jelikož byli sestřenice i když byla o tolik starší tak si velmi rozuměly.Tiše se dívaly jak odchází ,,Nepřemýšlíš o návratu?"zeptala se najednou modrovláska své blonďaté sestřenice.Blondýnka se zastavila ,,Ne,vím totiž že to nejde."její sebevědomí bylo pryč a v hlase jí zněla bolest.,,Promiň zlatíčko."rozcuchala jí vlasy tak nějak že Lee sletěla ze stromu.Yoko se otočila a celou scénu viděla rozeběhla se tam kam viděla Lee dopadnou,ale nic tam nebylo.Klesla na kolena a utírala si slzy bolesti,lásky a ztráty.,,Pojď oko."pohladil svojí červenovlásku po vlasech mladý Kamikage.Pomohl jí ze země a odváděl jí prč,všichni vypadaly smutně.Lee pro ně znamenala víc než si kdy myslel.
,,Nemrzí tě to někdy.Vím že tajně chodíš do vesnice."otočila se na svou zadumanou sestřenici.,,Hmm...a já zase vím že spíš s Itachim."pokrčila rameny a přidala do kroku.,,Kam spěcháš Lee,ještě máš na vybranou Yoko pro tebe u hokage vprosila poslední šanci a má tě přivéct."postavyla se jí modrovláska odhodlaně do cesty ,,A co Neji a Hinata?"chytla jí za zápěstí.Neodpovídala jen hleděla do země.,,Nechápeš to je pro posměch celé vesnici jenom,protože se tě zastala."
,,Jsem nukenin."odpověděla tiše až teď si Saki všimla že jí po tváři stékají veliké slzy.,,Pamatuješ na Haka?T nejsi špatná na to jsi moc hodná."pohladila ji po tváři.Lee si to opravdu moc dobře pamatovala,ale to Saki nezabránilo aby jí trochu pomohla ,,Pokud vím měla jsi misi ho zničit.Nechala jsi ho jít.Ty jediná jsi věděla jakou má duši."usmála se na ní.,,Nech mě."odstručila ji Lee a utekla.Modrovláska věděla že ji musí nechat.I po tolika letech to tolik bolelo a ještě víc že ji bude muset opustit.

Kaori OC Naruto

22. října 2011 v 1:27 | Aya
Kaori

Takže tu je další OC =) no, teď je 1: 21 hodina ráno =D dělala jsem na tom o 8, takže podstatě 5 hodin =D Cannai omlouvám se, ale tebe jsem opravdu už nestihla =DD ty budeš zítra (tedy respektive už dnes =D) s tím oblečením jsi měla pravdu, bylo hodně komplikované, hlavně s tou vestou to jsem měla nejvíc problémy, jinak se mi moc nepovedlo, aby byly oba dva hodně vysmátí, tak jsem je udělala alespoň s úsměvem =)) ale vše jsem snad dobře zvládla. =) i přes to, že tu už mžourám a skoro nevidím na obrazovku (nesuďte mě kdyby tu byly nějaké chyby =D) se mi ten obrázek hodně líbí =D tak soufám, že se líbí i tobě Kaori - Cannai. =)) Jestli se ti nelíbí beru reklamaci =D Další na řadě je Cannai =O))


Lucy Uchiha OC Naruto

20. října 2011 v 19:12 | Aya
Lucy Uchiha

Dnes jsem konečně byla schopna udělat další OCčko =)) Omlouvám se všem, ale měla jsem tuten týden hodně učení, navíc jsem se měla učit na Technologii, protože zítra z ní píšeme asi z deseti stran, ale jelikož jsem toho měla v hlavě moc, šla jsem udělat radši OC-Lucy Uchiha. Lucy dala jsi mi těžký úkol, víš o tom =D Takže zrobila jsem to podle sebe, protože moc informací jsi mi nedala =D takže doufám, že se ti to líbí, snad budeme mít alespoň trochu stejný vkus =)) Kdyby se ti nelíbila postava, napiš mi a já udělám reklamaci =DD takže tu je, a já se jdu učit opět na technologii. Další na řadě je Cannai, to bych mohla udělat zítra =))


Dětství - plné bolesti

17. října 2011 v 21:19 | Aya
Dětství - plné bolesti

Další dílek: Život Aya Akira, je na světe =))
POZOR: jména neskloňuji
Předchozí - Děství - část 1

Ráno jsem se nasnídala a vyběhla jsem do ranního čistého vzduchu. Co mě dnes čeká? Nic, bude to pořád stejné.
Šla jsem jinou cestou, než chodí ostatní děti. Z domu jsem vyšla dříve, proto jsem se potulovala jinde. Užívala jsem si čistý vzduch, dokud nejsem na akademii. Šla jsem okolo Ichirak stánku s Rámenen.
"Ohayo Aya!" Otočila jsem se. Volal na mě Teuchi. Zrovna svůj stánek otevíral.
"Ohayo Teuchi-sama!" Opětovala jsem mu pozdrav.
"Proč jsi tak brzo vzhůru? Škola ti začíná až za dvě hodiny!" Volal na mě Teuchi.
"Chtěla jsem se projít při ranním vzdoušku!" Usmála jsem se na něj. Teuchi jsem měla moc ráda. Byl sice mladý, ale zatím byl jediný člověk, který nedělal mezi lidmi žádný rozdíl. Občas jsem k němu chodila na Rámen.
"Tak to jo. Tak ať se ti daří a nezapomeň zase přijít ke mně na Rámen!" Zamával mi a dále se věnoval svému stánku. Ještě jsem na něj zavolala, že určitě zase přijdu a opětovala jsem mu mávání, usmála se a vyrazila dál. Cestou jsem potkala pár ninjů, kteří se vraceli z misí, nebo teprve na mise šli. Už se těším, až ze mě bude pořádná kunoichi, ale mám pro… No to je jedno.
Vyšla jsem si na kopec. Nevím, ani jestli se tomu dá říkat kopec, ale je tu odtud nádherný výhled na Konoha. Je tu hlavně klid. Sem hodně často chodím, když si chci odpočinout od okolního světa. Je to moje tajné místo. Zadívala jsem se na skalní sochy Prvního, Druhého a Třetího Hokage. Obdivuji všechny Hokage. Dokázali položit životy za svou vesnici. Myslím si, že náš Třetí Hokage - Sarutobi Hiruzen (současný Hokage) dobře vede naši vesnici a řídí ji tak, aby tu nenastal zmatek, jak ve vesnici, tak i ve světě.
Otočila jsem se a z tajné kapsy jsem si vytáhla shurikeny. Tajné proto, že je do akademie nosit nemůžeme. To prý můžeme až budeme starší na Ninja akademii. Chvíli jsem se dívala na shurikeny ve svých dlaních, a poté jsem jimi začala házet o nejbližší strom. Snažila jsem se strefit, ale zkrátka v tom nejsem zase až tak dobrá. Není divu, takhle trénuji vždy sama. Trénovala jsem asi hodinu a už bylo načase, abych šla na akademii.
Šla jsem lesní stezkou, bylo to kratší, než kdybych šla okolo celého kopce. Chvíli jsem se ještě procházela po Konoha, ale už jsem musela jít tam, kam jsem celou dobu nechtěla a snažila se to oddálit. Zastavila jsem se před akademií a musela jsem se stěží přemoci, abych vešla dovnitř. Všichni na mě upírali pohledy, bylo to strašně nepříjemné. Snažila jsem si broukat jednu melodii sama pro sebe, abych nezaslechla, jak se o mě znovu povídají. Vešla jsem do třídy a přišourala jsem se ke svojí lavici, která stála úplně vzadu u okna. Vždy jsem seděla sama. Nebyla jsem tu dost dlouho, ale všechno bylo pořád při starém. Nic se nezměnilo, vůbec nic. Podívejte se na ni, že se vůbec ještě ukázala po té době. Kde jsi byla, na obarvovací kůře? Modrá! Modrá!. Yamete! Dost! Prosím už ne! Tyhle slova se mi pořád honila hlavou. Slyšela jsem i jak se tomu ostatní smějí. Zacpala jsem si nenápadně uši, aby to vypadalo, že si pročísnu vlasy. Poté jsem bolestí zavřela oči. Když jsem i přes moje ruce na uších uslyšela, že třída poněkud umlčela. Otevřela jsem oči. Do naší třídy vešel náš Sensei.
"Ohayo třído!" Pozdravil nás.
"Ohayo Sensei!" Opětovali jsme pozdrav.
"Vítám tě tu Akira. Rodiče tě omluvili, takže je všechno v pořádku. Ovšem budeš muset dohnat všechno, co jsme se tu za tu dobu, co jsi byla pryč, naučili." Díval se na mě Sensei pohledem, který jsem nedokázala identifikovat. "Protože za necelý 2 roky budete skládat test na Genniny, ovšem pokud se budete stát kunoichi." Dva roky opravdu krátká doba! Sensei je až moc starostlivý.
"Ano, já vím, proto jsem studovala doma, abych nebyla pozadu. Můžete mě klidně vyzkoušet od vytvoření klonů po udržování chakry." Odpověděla jsem zdvořile. Dělání klonů mi nedělalo žádný problém. Horší to je v hromadění chakry. Snažila jsem se udržet u nás doma na vodě, ale většinou jsem skončila pod ní. Udržím se maximálně 5 minut. Stejně podle učebních plánů máme probírat hromadění chakry až asi za 3 měsíce.
"Tak dobře příště…" začal Sensei, ale nedořekl to, protože v tu chvíli do třídy vlezl nějaký kluk s rozježenými, hnědými vlasy.
"Ijima už zase pozdě!" Sensei se na něj díval přísně a spolužáci se začali smát.
"Gomenasai Kyoto-Sensei. Zabloudil sem po Konoha." Odpověděl chlapec.
"Ijima, co s tebou mám dělat? Ijima do školy chodíš už týden. Psaní rodičům nezabírá a ty stále den, co den chodíš pozdě. Takže pro příště si, alespoň vymysli originálnější omluvu." Sensei to slovo "originálnější" důsledně zdůraznil.
"Arigato za radu Kyoto-Sensei." Chlapec se usmál a šel směrem ke mně. Ani mu Sensei nestačil říci, aby si sedl na místo. Jen jedno jediné místo bylo volné a to bylo vedle mě. Čekala jsem, že si vezme židli a odsune se pryč, ale on si sedl přímo vedle mě.
"Ahoj. Ty budeš ta, co byla dlouhodobě nemocná. Já se jmenuju Seiji… Ijima Seiji a ty?" pořád se usmíval. Nějak jsem to asi nedokázala pochopit. Ale v tu chvíli mě něco zahřálo na hrudi.
"Ahoj, já jsem A…" Vyvedlo mě z míry, pohledy ostatních. Jak jsem je viděla, nedokázala jsem odpovědět. Hned na to promluvil náš Sensei.
"Ijima sedni si. Na seznamování budeš mít dost času, až skončíme." Řekl mu Sensei a chlapec… tedy Seiji něco zamumlal, znuděně si sedl a hlavu si opřel o ruce.
Kyoto-sensei začal vykládat látku a o nahromadění chakry. Ale dlouho vykládat nevydržel. Uprostřed vykládání, Jak udržet nahromaděnou chakru na chodidlech vletěl do třídy nějaký ninja, kteří říkal něco Sensei. Poté odešel a Sensei se na nás podíval.
"Teď vám uděluji samostatnou výuku. Než půjdete domů, přečtěte si na straně 106 další kapitolu: Jak se udržet nad vodou. Zatím nashle." Sensei odešel a všichni ve třídě se rozkřikly a povídali si, co se asi děje.
Seiji se na mě podíval. Teprve teď jsem si všimla, že má zelené oči a vlasy, které mu trochu spadly má trochu delší. Už otevíral pusu, že mi něco řekne, ale někdo ho zavolal a on se otočil.
"Seiji, nepůjdeme na hřiště?" Ptali se ho ve třídě.
"Jasně!"
Všichni se sebrali a šli. Jen já tu zůstala sama. Jako vždycky. Co budu dělat? Kapitolu o Chakře už mám několikrát přečtenou. Domů to nejde, kdyby se náhodou Sensei vrátil dříve. Ve třídě opravdu nevím, co dělat. Jediné, co mi zbývá je, že půjdu za ostatními en na hřiště před akademii. Navíc by mě zajímalo, co mi chtěl Seiji říci. Rozhodla jsem se.
Venku bylo nádherně. Svítilo sluníčko a nikde na obloze, nebyl ani mráček. Na hřišti si hráli i menší děti. Jak moc ráda bych tu viděla pobíhat mojí malou sestřičku Yuri, jenže to je nejspíš nesplnitelný sen. Pořád doufám, že to je pouhý omyl Tsunade-sama. I přes to, že je Tsunade-sama nejvýznamnější lékařská kunoichi, která nám sdělila, že už je téměř nepravděpodobné, že by se Yuri někdy postavila na nohy, protože je ochrnuta, stále věřím, že jednoho dne uvidím Yuri chodit. Stále se nezdávám té naděje, že jednou spolu půjdeme bosy po mokré, zelené trávě. Jsou jí teprve 4 roky
Když jsem se blížila k ostatním, opět jsem cítila pohledy ostatních. Snažila jsem se je ignorovat, mezitím si malé děti hrály s míčem. Jedna holčička hodila míč té druhé, řekla bych až moc hrubě, sice jsem nedokázala pochopit, jak malá holčička na svůj věk, dokáže hodit míč takovou silou, až uhodila tu druhou holčičku do hlavy a ona začala plakat. Rozběhla jsem se k ní a chtěla ji pomoct.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ji a pohladila jsem ji po hlavičce. Holčička se na mě podívala a chtěla mi něco říct, ale v tu ránu ji, nejspíš to byla její starší sestra, chytila za ruku a táhla ji pryč.
"A ty se ji už nikdy nedotýkej! Ty… ty… Modrá." Houkla na mě.
Opět se mě nikdo nezastal. Co bych také chtěla? Utekla jsem pryč. Bylo mi už jedno, jestli jsme měli samo výuku. Já už mezi nimi nebudu ani minutu. Ještě jsem za sebou slyšela posměšky a narážky na mě, ale já běžela a běžela. Tam, kde mě nikdo nenajde. Tam, kde se mohu ukrýt před nimi. Tam, kde jsem se tak vykřičela a pořádně vyplakala slzy s bolestí, které mě tak tížili.

Následující - Výkřik - část 3

Sometimes something ends, but something better will start

17. října 2011 v 19:20 | Aya
Sometimes something ends, but something better will start

Autor Chrissie-chan (Yoko) = http://chrissie-chan.blog.cz/

A máme tu další jednorázovku od mojí věrné SB Chrissie-chan. Povídka s převelice dlouhým názvem Sometimes something ends, but something better will start, Vás v táhne do kůže Sakury (hlavní postava), Kibi, Shikamaru, Hinata a hlavně Gaara. Abych pravdu řekla, když jsem začala číst, absolutně mi neseděl pár Sakura a Shikamaru, to se přiznám, že mi to nesedělo =DD ale vyprávění povídky dál se opravdu vcítíte do kůže Sakury. Chrissie, povídka byla úžasně napsaná *-* a perfektně se četla. Miluji š´tastné konce a konec v téhle povídce byl naprosto skvělí. Klidně bych místo Sakury vlezla já =D Kawai *-* Takže pro ostatní, jak se vám líbíla tato povídka? Pište autorce na blog (ýše) nebo do komentářů *-*






"Miluji tě," zašeptal černovlásce do vlasů.

"Miluji tě, miluji tě, miluji tě," opakoval Kiba a líbal ji na krk.

Ona jen vystrašeně stála, ale neprotestovala. Líbilo se jí to. Byl to její dávný sen, který se stal jako zázrakem skutečností.



"Hodně jsi se změnila," řekl a přitlačil růžovovlásku ke kmenu stromu.

"Jak moc?" Vydechla.

"Tak moc, že tě možná i miluji," řekl a něžně ji políbil.



Oba tyto vztahy započaté ve stejný den, by možná trvaly věčně, kdyby…



"Poslouchejte," rozkázala pátá Hokage.

Všichni poslušně zvedly hlavy. Nebyla sama.

"Tohle je Gaara z Písečné vesnice. Pár let tady bude s námi, tak mu to tady ukažte," nakázala.

"Chcete říct, že je novým členem naší party?" Zeptal se Kiba.

"Není to jedno? Prostě se postarejte ať se tu cítí jako doma," řekla unaveně a odešla.

"Ahoj" řekl tichým hlasem a čekal až mu odpovíme.

Je docela pěkný, říkala si Hinata.

"Já jsem Hinata, moc mě těší," řekla a usmála se.

"Kiba," řekl lhostejně, ani nezvedl oči od svých papírů.

"Já jsem Shikamaru a tohle představování je pěkná otrava," řekl jako obvykle znuděně.

Všichni se už zase vrátili k práci, jen Sakura na něj zírala jako v transu. Nevěděla, co ji na něm tak okouzlilo. Jeho rudé vlasy spadající do čela, jeho lhostejný výraz ve tváři, a nebo ty krásné, černou tužkou obtažené, modré oči, které ji doslova hypnotizovali? Na zádech ucítila nervózní pohled svého kluka.

"A j-já jsem.. to-totiž… mé jméno je... j-jmenuji se…j-já," snažila se ze sebe vypravit něco, co dávalo smysl. Jeho pohled ji upoutal natolik, že nevěděla co říká.

"Sakura! Jmenuje se Sakura, Panebože," vykřikl naštvaně Shikamaru.

Ona jen smutně sklopila oči.

"Těší mě, Sakuro," řekl a podíval se na ni.

Zvedla hlavu a jakmile viděla, že se na ni dívá, začervenala se a radši ji zase sklonila.

"Jo, skvělý. Taky nás všechny velmi teší a jen tak mezi námi. Sakura je to MOJE holka," dodal načepýřeně Shikamaru.

Sakura zčervenala ještě více. Styděla se za něj, že tak vyvádí. Nejraději by taky něco řekla, ale už dobrou chvíli ji to se Shikamarem neklapalo, tak jako dříve. Nechtěla to dělat ještě horší. Chtěla jejich vztah udržet za každou cenu, a tak se po zbytek dne Gaarovi vyhýbala obloukem.



Za pár měsíců si už na něj všichni zvykli. Všichni až na Shikamara, který ho probodával pohledem, kdykoliv ho přistihl, že se jen koutkem oka podíval po Sakuře. K ní se, ale nechoval jinak.

"Proč na něj pořád tak civíš?" Zeptal se jí šeptem.

"Já necivím. A i kdyby tak ti to může být jedno. Já si můžu civět na koho budu chtít," zašeptala rozzlobeně.

"Můžeš. Na všechny kromě něj," mírně zvýšil hlas.

"Odkdy máš právo mi diktovat co mám dělat?!" Rozkřikla se na něj a praštila pěstí do stolu tak silně, že všichni, kteří byli v místnosti leknutím nadskočili.

"Od té doby co mi na tobě záleží. Pokud vím, ty chceš náš vztah taky zachránit, ale tím, že se budeš dívat po jiných klucích ho určitě neudržíš," odpověděl neméně hlasitě.

"Fajn, možná, že ani nechci," křičela.

"Nechceš? Skvěle! Takže tohle je konec!" Zařval jí do obličeje a s prásknutím dveří odešel.

"To doufám!" Zakřičela za ním ještě.

Když zjistila, že ji všichni pozorují otočila se k nim zády, ovšem nepřestala po očku sledovat jeho. Gaaru. Neuměla z jeho pohledu vyčíst co se mu děje v hlavě. Jeho pohled jí připadal nechápavý, vystrašený a soucitný zároveň. Nevěděla jak se má zachovat. Vzdychla a odešla.

"Sakuro!" Zavolala za ní Hinata, ale zůstala sedět.

Hnědovlasý však na nic nečekal a vyběhl za ní.

Opírala se o zábradlí a plakala.

"Takže už jsi volná," řekl a chytil ji kolem pasu.

Lekla se tak, že málem spadla dolů.

"Neboj držím tě," zašeptal jí do ucha.

"Co tu děláš? Pusť mě," vzlykala.

"Ale no tak. Když brečíš, jsi vážně sexy," dodal vášnivě.

"Vážně? Myslí si to taky tvá přítelkyně?" Zeptala se ironicky.

"Na ni teď zapomeň. Pořád otravuje. Stejně jsem ji nikdy nemiloval," řekl a otíral si rty o její tvář.

Píchlo ji u srdce. Hinata, byla její nejlepší kamarádka a ona se teď dozvěděla, že chudák Hin je až po uši zamilovaná do někoho kdo ji nikdy doopravdy nemiloval.

"A co její city, hm? To ti na ní ani trochu nezáleží?" vpálila mu do tváře.

"Koho zajímají její city," odpověděl a začal ji líbat na krk.

"Mě ano! Mě zajímají city mých kamarádek! Proto bychom spolu nikdy nemohli být. Nikdy! Rozumíš?" Křičela.

"Řekl jsem, že mě nezajímají ty její, ale ty tvé bych rád poznal na vlastní kůži," řekl klidně.

"Další věc, o které můžeš jen snít," setřela ho a snažila se mu utéct.

Jeho sevření bylo, ale příliš pevné.

"Hned ji pusť," řekl chladný hlas.

Sakuře zamrzla krev v žilách. To je přece…

Překvapený Kiba stále přisátý k jejímu krku neochotně vzhlédl.

"A ty mě jako donutíš?" Zeptal se ho pobaveně.

"Když budu muset…," odpověděl a zkřížil ruce na prsou.

"Takový pako..," zamumlal.

"Nevšímej si ho, kotě" zašeptal jí do vlasů a jeho chladné rty se zase dotkly jejího krku.

"Řeknu to ještě jednou. Okamžitě ji pusť," zvýšil hlas rudovlasý.

Hnědovlásek mu ovšem nevěnoval žádnou pozornost. Gaara se zjevně vzdal myšlenky, že to půjde po dobrém a přibližoval se zezadu ke Kibovi.

Chytil ho za krk tak pevně, že byl nucen uvolnit sevření Sakuřiných rukou. Sakura se zděšeně dívala jak rudovlásek bezcitně drtí Kibův krk v rukách a z bezmoci se rozplakala.

"Nechte toho!! Nechte toho oba dva. Přestaňte! Prosím…," křičela v slzách.

Na Gaaru Sakuřin hlas fungoval lépe než Kibovi nadávky a kopance. Když viděl její zoufalý výraz okamžitě ho pustil. Kiba spadl na zem.

"Fajn, tak si ji nech! Stejně není o co stát," řekl a nasupeně odešel.

Rudovlasý se obrátil zpátky na Sakuru a pomohl jí vstát. Hypnotizoval ji pohledem.

Jeho oči říkali "Jsi v pořádku?"

Jeho rty však zůstaly zavřené. Přesto ji ale nepřestal sledovat.

"No…t-tak.. D-díky..," řekla rozklepaně a obrátila se k odchodu.

Ještě se na něj naposledy otočila a on zahlédl jak se v jejích smaragdových očích třpytí kapičky slz. Rozběhla se ke svému domu a on se jen mohl dívat jak mu mizí z dohledu. Natáhl ruku.

"Sakuro….," zašeptal neslyšně.



Nakonec ji našel. Seděla na schodech kousek od svého domu a plakala. Zem pod ní smočili kapky jejích slz. Připlížil se k ní zezadu a položil jí ruku na rameno. Prudce sebou škubla a když zjistila, že je to on rozplakala se o to víc. Neváhal a přisedl si k ní. Objal ji rukama kolem ramen a houpal ji v náruči. Sakura pořád vzlykala, ale teplo jeho těla, jeho vůně, vůbec pocit, že není sama ji uklidňoval. Když se dostatečně uklidnila utřela si rukou slzy a zvedla hlavu. Nedíval se na ni. Díval se někam do dálky, ale jeho ruce ji nepřestávaly hladit po zádech. Teprve až ucítil na tváři její pohled podíval se na ni.

"Proč… proč tohle děláš? Proč…?" Ptala se ho a napjatě očekávala odpověď, které se však nedočkala.

Chvíli ji hypnotizoval očima, ale pak uhnul pohledem a zamyšleně se díval do dálky před sebou. Sakura se opřela o jeho hruď, vdechovala jeho vůni a čekala na odpověď. Ve chvíli, kdy se chtěla zvednou, že půjde domů ji zastavil jeho hlas.

"Nechceš se projít?" Zeptal se.

Růžovovláska mlčky přikývla.

"Jdi se nejdříve převléct. Jsi celá mokrá. Nastydla by jsi," řekl bez náznaku ironie.

"J-jasně. Půjdu .. se převléknout… Převléknu se.. a pak… až se převléknu .. pak už budu převléknutá a..pak…," blekotala pořád dokola.

"Počkám tady," umlčel ji.

"Dobře," souhlasila a pospíchala ke svému domu.

Když celá zadýchaná doběhla ke svému domu rychle odemkla, zula si boty a zamířila do svého pokoje.

První její ruka zavadila o černé tričko s velkým výstřihem, krátkou bílou sukni a síťovaných punčocháčích. Prohlédla se v zrcadle.

Taková já přece nejsem, říkala si v duchu a oblečení si zase sundala.

Nakonec si oblékla pohodlné červené tričko, bílou mikinu a černé džíny. Moc jí to slušelo. Odešla do koupelny, aby si rozčesala vlasy. Její oči zůstali viset na světle růžové rtěnce. Nakonec přeci jen otevřela její víčko a lehce si přetřela rty. Nakonec se navoňala máminou voňavkou.

Co to dělám? Ptala se sama sebe.

Proč jsem tak nervózní? Vždyť o nic nejde ne? Je to kamarád jako každý jiný… jen kluk z party kámošů nic víc. Je to jako kdybych šla ven s Ki- Tam se ve svých myšlenkách zastavila.

Ještě včera by to dořekla bez problémů, ale po dnešním incidentu ho už nemohla považovat za kamaráda. Nadechla se a stiskla kliku u dveří. Pořád tam byl. I po půlhodinovém čekání zaviněné jejím fintěním tak na ni stále čekal. Neváhala. Zavřela dveře a vydala se k němu. Už byla skoro u něj, ale on jí nevěnoval pozornost. Stále hypnotizoval kopce daleko před ním.

"Promiň, že si musel tak dlouho čekat," začala, aby odvrátila jeho pozornost.

Konečně se k ní otočil.

"V pořádku…, můžeme?" Zeptal se a zvedl se ze schodů.

"Jasně," řekla růžovovlasá a následovala ho po cestičce vedoucí do parku.

Kolem bylo spoustu řvoucích dětí a maminek, které si četly na lavičkách. Spoustu lidí tu venčilo psy nebo rekreačně běhali. On stále nic neříkal. Pro Sakuru bylo to ticho už nesnesitelné.

"Měl jsem ho tam rovnou zabít," zamumlal ve chvíli, kdy chtěla z úzkosti začít mluvit o počasí.

"Ne, to neměl," odpověděla téměř okamžitě.

"Když jsem viděl, jak se na tebe lepí a ocucává tě tak…," povídal rozrušeně.

"Tak?" Pomáhala mu nedočkavě.

"No.. řekněme, že jsem nebyl zrovna šťastný," odpověděl vyhýbavě.

"Proč? Vždyť ti to mohlo být úplně jedno," řekla dívajíc se mu do tváře.

"Sakuro, od prvního okamžiku co jsem tě uviděl mi rozhodně nejsi jedno," vzdychl.

"Myslíš, ten den, jak sem ti ani nedokázala říct jak se jmenuji?" Zeptala se ironicky.

Usmál se. Bylo to poprvé co viděla úsměv na jeho rtech.

"Jo, to přesně myslím," nepřestával se usmívat.

"Proč vlastně?" Zeptal se jí.

"Asi jsi mě zhypnotizoval," řekla a zahihňala se.

"A čím, prosím tě?" Vyprskl smíchy.

"Tím tvým pohledem… byl takový, hypnotizující," vysvětlovala.

"To proto, že jsem od tebe od nemohl odtrhnout oči," řekl zcela vážně.

Dřív než mohla Sakura něco říct, zase otevřel pusu.

"Co by jsi mi řekla, kdybych ti pověděl, že jsem do tebe celou dobu co se známe zamilovaný?" Zeptal se a podíval se růžovovlásce do očí.

Sakuře, se rozbušilo srdce. Dříve než si to stihla uvědomit otevřela pusu.

"Řekla bych, že jsem na tom stejně. Co bys mi pak, řekl ty?" Zeptala se s úsměvem.

"Nic," odpověděl.

Pak se usmál a políbil ji. Byla tak šťastná. Nemohla uvěřit, že to o čem už tak dlouho snila se stalo skutečností. Vrhla se mu kolem krku a on ji zvedl do výšky. Opřel si hlavu o její rameno a stiskl ji tak, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit.

Boj o Lásku část 6

15. října 2011 v 14:57 | Aya
Boj o Lásku část 6

Tak máme tu další část Boje o Lásku. tentokrát nám zase vypráví Samuel. Tato část vyšla trochu kratičká, tak jestli budete chtít dám sem dneska ještě jeden, ale to si napište. přeji krásné počtení a komentáře dolů =))

Samuel

Šel jsem ke skříňce pro svou kytaru, abych se mohl připravit na hodinu. Když jsem otevřel skříňku, vypadl z ní nějaký lísteček. To bude asi nějaký lístek od holky, anebo si zase někdo střílí. Pouze ze zvědavostí jsem ten lístek otevřel a přečetl si co v něm je.
Oslava narozenin
13.4.- sobota
Srdečně Vás zve Kira

Bylo tam ještě, kde se to koná, ale já tu holku vůbec neznám, tak proč bych měl chodit na její oslavu. Vím jen to, že chodí s Erikem, se kterým chodím do stejné třídy. Ani nevím, proč jsem tu pozvánku dostal. Zmuchlal jsem ten lístek, hodil do koše a šel do třídy.
Měl jsem opět plnou hlavu Eny. Pořád mám před sebou její obličej. Při odpoledkách jsem se chodil na ni dívat do ateliéru. Samozřejmě jsem na ni necivěl, jako když
lev chce ulovit svou kořist. Byly to jen chvilky, nechtěl jsem, aby mě uviděla.
Konec hodiny a já ani nevím, co jsme brali. Měl bych se konečně vzpamatovat a soustředit se víc na učení. Ve třídě nikdo nebyl, až na Erika.
Když jsem se na něj podíval, pomalu se ke mně přibližoval. Nic neřekl. Pořád se přibližoval a já začal couvat, až jsem narazil do zdi. Naklonil se ke mně.
"Proč jsi zmuchlal tu pozvánku?" zeptal se přátelským tónem.
"Já… já neznám tvojí holku a nevím, co bych tam dělal." Nevěděl jsem, co mám říct.
"Co se asi dělá na oslavách. Popíjí, tancuje a oslavuje se. Pokud chceš, můžeš přinést i dárek, ale myslím, že se bez toho obejde," řekl. Nevím, co po mě chtěl, ale prostě jsem nechtěl na žádnou oslavu.
"Promiň, ale já nepiji a netancuji. Takže se omlouvám, vyřiď Kiře, že ji, přeji všechno nejlepší."
Sklonil jsem se a podlezl jsem jeho ruce, co mě věznili u zdi. Chtěl jsem už odejít. Když v tom, byl zase u mě a strčil mi do rukou pozvánku.
"Zkus trochu přemýšlet. Kdo se asi nejvíce kamarádí s Kirou? Kdo je její nejlepší kamarádka? A kdo určitě její narozeniny nevynechá?" řekl s úsměvem.
A já na něj jen koukal. Najednou jsem si všechno uvědomil. "Eny." Můžu jí vidět a můžu s ní znovu mluvit. Viděl jsem, že se Erik usmál ještě víc. Už měl nakročeno ven ze třídy. Nadechl jsem se, abych mu mohl poděkovat, ale on mě předběhl.
"Neděkuj. Nemysli si, že to děláme kvůli tobě. Jen máme o Eny strach," řekl důvěrně a odešel ze třídy.
Strach? Tohle jsem nechápal, možná, že časem na to přijdu. Ale stejně mu děkuji. Nikdy jsem nevěděl, že je tak milí a důvěryhodný.
Už jsem se nemohl dočkat soboty. Také jsem odešel ze třídy s pozvánkou v ruce.

Viky OC Naruto

15. října 2011 v 13:06 | Aya
Viky

Tak omlouvám se za spoždění. Musela jsem to dodělat ještě dnes. Jestli to není podle představ ráda udělám nový =) protože jsem tohleto dělala ještě v tedy, kdy po mě lezly dětska a řvali mi do ucha, že chtějí nakreslit šmoulu =D. Nejvíce práce mi daly zabrat boty. Nemohla jsem se trefit do barvy. Modrá se k šatům absolutně nehodila a žlutá, té tam je až až a nebylo to ono. Tak jsem zvolila černou, ta je taková neutrální. =) Jinak zvolila jsem japonský střich šatů a trochu jsem si je podle sebe upravila. Tak kdyby se opravdu nelíbilo, tak přijímám každou vítku =O)) další na řadě je Lucy Uchiha.


Dětství

11. října 2011 v 20:00 | Aya
Dávám sem první kapitolu života Aya Akira, chci se podělit o její příběh s vámi. Jak to doopravdy bylo se dozvíte v několika kapitolách Život Aya Akira. Doufám, že se vám bude líbit a prosila bych vás o komentáře. Arigato přeji krásné počtení. =)
POZOR: jména neskloňuji! =)

Dětství


Iruka se psychicky připravoval na další hodinu. Dnes má vypravovat život Aya Akira, ale jak už dobře zná svoji třídu, věděl, že většinou nikdo poslouchat nebude, obzvlášť Naruto. Měl Naruta moc rád, kdysi se k němu zachoval ošklivě. Odsuzoval ho kvůli Kyuubimu v jeho těle. Ale potom si díky Kakashimu, Sandaime Hokage a hlavně díky Narutovi uvědomil, že není tak špatný. Iruka byl moc rád, když vzal s sebou Naruta na Rámen, horší to bylo, když vždy Iruka musel platit. Ale byl rád, že Naruto už není sám.
Iruka vstoupil do svoji třídy, a hned ve dveřích mu na hlavu spadla houba na tabuli, a aby to ho nebylo málo, byla ke všemu ještě mokrá. Naruto. Jak jinak. Začal se šíleně smát, až se za břicho popadal. Ostatní měli obličeje téměř bez výrazu, někdo se tomu jen uchechtnul. Narutovi vtípky už nikdo nebral vážně. Iruka si jen povzdychl a otočil se ke třídě.
"Jelikož už brzo budete skládat zkoušky na Genniny, tak dnes nás čeká život Aya Akira. Který…" Iruka to nestačil ani doříct, protože v tu chvíli se začali všichni studenti mezi sebou bavit. Jen jediný studen hulákal přímo na něj.
"Iruka-sensei! Iruka-sensei! Proč se máme učit nějakej příběh o nějaký ženský!?" Ti, kteří slyšeli Naruta se přidali k němu a už se ten hluk nedal vydržet.
"Buďte všichni ticho!" zahulákal Iruka. "Naruto! Tohle není ledajaký příběh nějaké ženské. Ta žena se jmenovala Aya Akira. A všichni mají povinnost znát její život!" Když to Iruka dořekl, zvedl se ve třídě povyk. Slyšel akorát, jak Naruto zabručel: Jaký další stařík tohle vymyslel? Abychom se tu učili o nějaké Aya. Iruka to nevydržel.
"Naruto! Tohle nařídil sám Yondaime Hokage. Tohle to se musí učit všichni! A všichni tento příběh o životě Aya Akira musí znát! Jasné?" Iruka se pochybovačně podíval na Naruta. Bylo mu jasné, že Naruta to absolutně zajímat nebude, ale bude se snažit, aby ho alespoň někdo poslouchal.
"Tak už konečně začněte. Je to zatím ztráta času, když tu budete hulákat na ostatní." Ozval se chladný hlas.
"Sasuke-kun!" Teď se rozkřikly dívky a zamilovaně koukaly na Sasukeho, který si jich nevšímal jako by tam vůbec nebyly. Irukovi nezbývalo nic jiného než souhlasit a přeřvat ten holčičí kravál. Sedl si před třídu a začal číst ze svitku.
Skláněla jsem se nad svojí malou sestřičkou, byla ještě v postýlce. V pokoji jsem byla sama, tak jsem si s ní povídala.
"Ahoj Yuri. Kéž bys už uměla mluvit. Víš, já si nemám s kým povídat. Mamka s taťkou jsou většinou na nějaké misi a my jediné dvě, jsme vždy spolu sami. Teda to bych nesměla počítat ostatní členy klanu Akira. A ve škole si se mnou nechce už vůbec nikdo povídat, nevím proč? Yuri slib mi, že budeš vždy se mnou." Usmála jsem se na Yuri a ona si se svými malými prstíčky začala hrát s mými modrými vlasy. Yuri byla jediná, ke komu jsem měla nejblíže.
"Aya! Aya, kde jsi?"
"Mami! Malou chviličku Yuri." Rychle jsem se otočila a rozeběhla jsem se ke dveřím, do kterých nakoukla máma.
"Tady jsi Aya. Já věděla že budeš u Yuri. A jak se mají moje dvě malé holčičky?" Objala mě a potom přišla k Yuri a vzala si ji do náruče.
"Kde je táta?" zeptala jsem se mámy, které jsem se pořád pevně držela.
"On je ještě u Hokage. Něco vyřizují. Já jsem se akorát od nich oddělila, abych mohla po dlouhé době vidět, jak mé holčičky opět vyrostli." Usmála se na nás. Vždy když ji vidím, cítím se v bezpečí.
"Mami, že teď nepůjdete s tatínkem na žádnou misi." Zeptala jsem se ji, nechtěla jsem, aby zase někam odešli a my dvě tu byly s chůvou.
"Zlatíčko, vždyť víš, jaký jsou teď časy. Země válčí mezi sebou a my abychom udrželi spojenectví, alespoň se dvěmi zeměmi, musíme jim pomáhat."
"Ale tak…" nedopověděla jsem to.
"Žádné ale. Neboj se, klan Akira má velikou zbraň. Ale to nikomu nemůžeš říkat. Nikdo nesmí vědět, co máme za zbraň. Jsme vybraní v týmech, kde ninjové o našich zbraních vědí.
"Ale já to taky nevím. Co je to za zbraň?" zeptala jsem se a našpulila pusu.
"Ty se to dozvíš, až budeš starší. Teď si o tom nedělej starosti." Do dveří vešel muž s tmavě modrými vlasy.
"Tati!" Vyskočila jsem od mámy, běžela za tátou a pevně ho objala. Teď jsme všichni byli doma.
"A proč o nás neví více lidí?" Koukala jsem z jednoho rodiče na druhého. Třeba kdyby věděli spolužáci o tom, že máme nějakou tajnou zbraň, třeba by se se mnou začali bavit.
"Aya. To tě nesmí ani napadnout vykládat o našem tajemství někomu cizímu. Naše tajemství ví jen málo kdo. Kdyby někdo zjistil, že máme silnou zbraň, všichni by nás využívali. Možná i něco horšího, kdybychom neutajili to, co vlastní náš klan, nejspíš bychom tu ani nebyli." Odpověděl tatínek. No nebyla jsem z toho dvakrát moudrá. Stále jsem nevěděla, co to je za tu zbraň. Byla jsem zklamaná, chtěla jsem se dál vyptávat, ale ukončila to máma.
"Je načase večeře. Tak šup. Aya připrav si do školy prosím a hned za námi přijď dolů." Políbila mě na líčko a s taťkou a Yuri odešla. Poslechla jsem mámu.
Když se za rodiči a Yuri zavřeli dveře. S námahou jsem si šla připravit věci do akademie. Divila jsem se, že o mně rodiče ještě nevědí tu novinu. Nechce se mi tam, vždyť si se mnou nikdo nechce povídat. Bylo mi to strašně líto. Proč? Copak jsem, tak odlišná od ostatních? V hlavě pořád slyším jejich hlasy a posměšky. Ona má divné vlasy. To je ten divný klan Akira. Všichni mají modré vlasy. Nepřibližuj se k nám, jsi divná. Proč? Co jsem jim udělala? Jediný, s kým si opravdu mohu povídat, je Yuri, která ještě neumí mluvit.
Věci jsem měla sbalené, a tak jsem sešla schody a vyrazila za rodiči na večeři. Na stole jsem viděla skutku výtečná jídla a hlavně…
"Mňam, my máme dnes sushi?" Nebyla to otázka, protože vím, jak sushi vypadá a já na něj zrovna koukala. Byla jsem moc ráda, sushi miluju.
""Ano, udělala jsem ho hlavně pro tebe Aya." Máma se na mě podívala a usmála se. Všichni jsme si poklekly ke stolu a pustili se do jídla. Bylo ticho. Dost nepříjemné ticho. Čekala jsem, že něco přijde a nakonec přece jen přišlo.
"Aya!? Těch čtrnáct dní, co jsi chyběla na akademii, ti omluvíme, ale slib nám, že už od zítřka budeš pravidelně chodit do akademie." Tak a přece jen se to provalilo. Hlavní slovo měl táta. Při jeho tónu hlasu mi naskočila husí kůže. Táta je vždy na mě hodný, ale vyžaduje respekt.
"Ano, slibuji, že už se to nestane." Po obou dvou jsem poslala omluvný pohled.
"Aya, nechceš nám něco říci? Máš na akademii problémy? Svěř se nám, vždyť víš, že ti vždy pomůžeme." Máma mě přes stůl chytla za ruku. Usmála se na mě, ale v očích se ji bleskl smutek. Nemůžu jim říci, jak to doopravdy je. Prostě si těch spolužáků nebudu všímat. Musím si nějak poradit. Chci přece, aby ze mě byla kunoichi.
"Ne, všechno je v naprostém pořádku. Já jsem jen nechtěla nechat Yuri samotnou. Teda ne samotnou, byla tu přece paní Kagami, ale když jste tu nebyli…" Nedokázala jsem se vyjádřit.
Oni to ale pochopili. Zbytek večera jsme propovídali a já jsem se rozhodla, že už půjdu spát. Rozloučila jsem se s rodiči a hlavně s Yuri.
"Mám tě ráda onee-chan." To jsem ji pošeptala so ouška a šla jsem do pokoje. Sedla jsem si na postel a vzdychla. Zítra po dlouhé době opět na akademii. Nechci tam… Bojím se…



Katsuri OC Naruto

10. října 2011 v 22:09 | Aya
Katsuri-chan

Tak máme tu další OC postvu =)) Je pro Katsuri-chan. Snad je podle tvých představ =)) Dala jsem jí sítovaný návleky na lokty, protože na nohou se mi to zdálo už moc přehnané. =) Fialovou jsem dala světlou jak jsi chtěla a snažila jsem se tam dát né moc křiklavou. Náhrdelní jako Itachi tam máš. Jinak už nevím co dadot. Doufám, že se ti to líbí =)) Další na řadě je Viky. =O)


Natsuko OC Naruto

8. října 2011 v 21:05 | Aya
Natsuko

A máme tu už 6 obrázek OC postav Naruto. Je to pro Natsuko, tak sna se bude líbit. Snažila jsem se vymyslet nějaky klan, ale nějak jsem nevěděla =D napadl m akorát půlměsíc s paprskami. Ta snad se páčí. =O)) Jinak jsem přemýšlela jak zakomponovat černou barvu s šedivou a tak jsem těmito barvami olemovala šaty. Aby ty šaty nebyli úplně stejné jako Sakura. Udělala jsem jen jeden rukáv. Šedá barva je i zakomponována v měsíci v černým pozadí. Další na řadě je Katsuri-chan. =O))


Boj o lásku část 5

8. října 2011 v 11:42 | Aya
Boj o lásku část 5

A dávám sem 5 část: Boj o lásku! Přeji krásné počtení, rozhodla jsem se, že kapitoly už prozrazovat nebudu =) Koho to baví, ten si to přečte celé. Jen jsem chtěla říci, že Boj o lásku mám dopsaný, ale budu to vydávat jen v sobotu po kapitolkách =) jak, už je zvykem =) Jinak mám rozepsaný další příběh (bohužel zatím nevím, jak se bude jmenovat). A rozhodla jsem se, že už konečně začnu psát příběh o Aye z Naruta. Tak přeji krásné počtení a pište do komentářů =) Arigato *-* Aya

Eny

"Haló?"
"Ahoj Kiro. Přijdeš za mnou? Prosím. Potřebuju ti něco říct," řekla jsem s napětím.
"Jasně, klidně. Hned tam budu." Řekla to trochu nerozvážně, asi ji zaskočil můj hlas. Byla jsem tak trochu vynervovaná. Potřebovala jsem to, už někomu říct. Jedinému komu jsem se mohla svěřit, je Kira, Erik a… ne on ne. Nebo jo, sama ani nevím, minulí týden mi pomohl - Samuel. Tak jo, patří tam, ale o něm jsem si právě chtěla promluvit.
"Děkuju. Těším se." Vypnula jsem mobil a zadívala jsem se na zeď, kde jsme si s Kirou obtiskli ruce a podepsali jsme se. Na to nikdy nezapomenu. V hodně věcích mi pomohla a za to jsem ji nesmírně vděčná. Kéž by bylo více lidí, jako je ona na světě.
"Eny, ahoj. Jak se máš? A co jsi potřebovala? V mobilu jsi byla slyšet jako by vymřela celá Zeměkoule. No jo, já vím, zase přeháním." Zasmála se. Skočila na mou postel, letmo mě obejmula a sedla si naproti mně s tyčinkami v ruce. "Tak povídej. Já mám pro tebe taky zprávičku." Usmála se na mě.
"Jak si se sem dostala?" řekla jsem úplně překvapená. Možná i trochu vyplašeně.
"Tvůj bratříček mi otevřel. Byl tak rozkošný…," odpověděla.
"Brzdi. Brácha už má holku." Zasmála jsem se. "Čím bych měla začít," řekla jsem si nahlas pro sebe. Kira na mě visela pohledem. "Víš, jak zůstávám v ateliérech, když skončí škola. Tak minulí týden za mnou přišel Rik a…"
"Cože?" řekla Kira.
"No, a zase začal dorážet a šáhl na mě. Chtěl vědět, kde jsem přišla k tomu natrženému obočí. A víš, kdo mi pomohl? Samuel a on…" Nemohla jsem dokončit větu, protože mi do toho skočila.
"Co? Fakt? Jé já se snad rozplynu. Opravdu ti pomohl Samuel Watson? A kde jsi přišla k tomu obočí? Kdo ti to udělal? Já ho hned zbiju. A co zase chtěl ten idiot? A proč jsi mi to neřekla, už…"
"Kiro, počkej. Na všechno ti odpovím, ale nehrň na mě ty otázky takhle rychle. Já sama se musím vzpamatovat z toho, co se stalo," řekla jsem víc nahlas, abych ji překřičela. Všechno jsem jí vyprávěla do podrobna.
"Jé, že byste se vy dva dali dohromady? Ty brko! Já budu žárlit, ne, dělám si srandu, ale on je tak úžasný," řekla s takovým nadšením.
"Ne, promiň, že ti kazím radost, ale jsme jenom kamarádi," řekla jsem s lhostejností.
"A to říkáš jenom tak? Já kdybych neměla Erika, tak bych hned skočila po Samuelovi."
"Jo, jenomže ty jsi ty a já jsem já." usmála jsem se "A co jsi mi chtěla říct ty?"
Musela jsem to něčím zamluvit. Nechtěla jsem to dál rozvádět, tak doufám, že se toho chytne.
"Eny, Erik mi uspořádá příští týden oslavu. Údajně si můžu pozvat, koho chci, jenomže by to byl asi dlouhý seznam a Erik by se nedoplatil." Obě jsme se zasmáli. "Budeš na prvním místě. Přijdeš?"
"Jasně, že přijdu. Přece si nemůžu nechat ujít narozeniny mojí nejlepší kamarádky." Viděla jsem její úsměv na tváři a byla jsem šťastná, že mám takovou kamarádku. Opravdu si jí cením, jen málo lidí dokáže někoho ocenit.
"Já už budu muset jít, jestli ti to nevadí. Čeká na mě Erik. Jdeme spolu do kina, nechceš jít s námi?" zeptala se Kira.
"Ne, jen jděte sami. Já se musím podívat na učení, však víš. Užijte si to. Ahoj a pozdravuj Erika." Usmála jsem se.
Koukla na mě a obejmula mě."Zas to učení. To tě někdy zabije," zasmála se "budu ho pozdravovat a ty se v tom učení neutop. Měj se. Ahoj."
Spokojená jsem si sedla na postel a ponořila jsem se do světa učení.

Sasoa OC Naruto

7. října 2011 v 23:15 | Aya
Sasoa

Tak a další můj výtvor pro Sasou =)) Mě osobně se líbí, ale nevím jak tobě =D Jinak jsem přemýšlela jestli postavě Sasoe udělat návleky na ruce, podobné jako má Sasuke, ale pořád jsem nevěděla, tak jsem je tam potom nedávala =)) Tak doufám, že se ti líbí =)) Příště na řadě je Natsuko =)) bude už možná zítra =))


The Lost hope

7. října 2011 v 23:13 | Aya
The lost hope

Autorka Chrissie-chan = http://chrissie-chan.blog.cz/

Tak a máme tu další povídku od Chrissie-chan. =) Jmenuje se The Lost hope, četla jsem ji dvakrát =D jí vím prostě jak už jsem psala miluji povídky a mohla bych si je klidně přečíst stokrát =)) V povídce vystupuje Sakura a později tam je i Naruto (Naruto svět). Tentokrát naše autorka udělala, smutnou povídku, ale né všechno musí končit šťastně, že? Příběch plný emocí, který se točí kolem Sakury. Chrissie-chan *-* opět nádherná povídka ( četla jsem ji už na tvém blogu, ale mám za to, že jsem ji nečetla celou. Nevím jak je to možné =D prostě jsem si vzpoměla na konec. Dávala jsi ji na blog na dvě části nebo na jednu? By mě zajímalo jestli já mám vypadky nebo že jsem četla jen konec =D) Všem doporučuji. Prosím komentáře do komentářích =D v případě pište autorce - blog výše uvedený =O))



Nemohla jsem spát. Ať jsem dělala, co jsem dělala nemohla jsem usnout. Zapálila jsem jen svíčku, abych nerušila rodiče a stoupla si k otevřenému oknu. Třásla jsem se zimou, protože jsem měla jen lehkou noční košili. Ten vítr byl ale uklidňující. Počítala jsem hvězdy na noční obloze, a doufala, že se tím alespoň na chvilku zabavím. Po pár minutách jsem okno zase zavřela a šla si lehnout. Když jsem procházela kolem nočního stolku rukou jsem šťouchla do několika papírů. Neochotně jsem se sehnula abych je zvedla když v tom jsem rukou zavadila o fotku rámečku. Rámeček spadl na zem a sklo, které bylo v něm se roztříštilo na tisíc kousků. Povzdechla jsem si a začala ty malé střípky sbírat. Nakonec jsem zvedla samotnou fotku. Usmála jsem se. Staré časy. Sklouzla jsem pohledem na černovlasého chlapce. Má bývalá láska. Nevyšlo to. Teprve nedávno jsem dostala rozum. Konečně jsem pochopila, že jsou na světě věci, které nikdy nedokážeme získat. On byl jednou z nich. Pomalu jsem na něj zapomínala, ale po zklamáním s ním už jsem nikdy nebylo schopná někoho tak milovat.

Můj pohled se teď obrátil k druhému chlapci. Měl blonďaté vlasy a krásné, modré oči.

"Naruto…," vydechla jsem.

Nikdy jsem mu nevěnovala moc pozornosti. Byla jsem až moc závislá na Sasukem. Vlastně vždycky, když se mnou chtěl mluvit tak jsem ho odpálkovala. Zastyděla jsem se. Vůbec se mu nedivím, že poslední dobou moc nemá o komunikaci semnou zájem. Proč by taky měl mít, když pokaždé, když se mě zeptal jestli bych s ním někam nešla jsem se jen začala smát div jsem se nezadusila. Teď mě to všechno mrzí. Vždyť ke mně byl pořád tak hodný.

Dokonce řekl…. Sakuro, ochráním tě i za cenu vlastního života.

Ani jsem… mu nepoděkovala. Do očí se mi draly slzy. Nelítostně jsem si je setřela. Popadla jsem bundu a zabouchla za sebou dveře.

Venku bylo chladno, neboť bylo okolo jedenácti hodin v noci. To mě, ale nezastavilo. Musela jsem se mu omluvit. Hned teď. Chtěla jsem ho obejmout a říct mu jak mě to všechno mrzí. Rozběhla jsem se k jeho domu. Zastavila jsem u dveří a popadala dech. Zaklepala jsem. Zprvu jsem klepala lehce, ale když ani po pěti minutách neotvíral bušila jsem stále silněji. Byla jsem odhodlaná mu i vykopnout dveře, ale to už bych se mu musela omlouvat hned nadvakrát. Rozum zvítězil. Nechala jsem svůj plán omluv na zítřek a pozorujíc hvězdy jsem se pomalu vracela domů.













Budík se rozdrnčel přesně v půl osmé, tak jak jsem ho předešlý den nastavila. Na nic jsem nečekala Bez váhání jsem na sebe naházela oblečení a vyběhla ze dveří bez sebemenšího pohledu do zrcadla. Bylo krásné ráno. Kapky rosy zářily ve slunečním svitu jako diamanty. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vydala se směrem k jeho domu. Na ulici jsem nepotkala moc známých tváří. Přece jen byla neděle a to si každý rád pospí. To byl hlavní důvod mého brzkého vstávání. Zastihnout ho dřív, než zase stihne někam zmizet. Zastavila jsem se před jeho dveřmi a přemítala zda mám zaklepat. Nakonec jsem přeci jen nesměle zaklepala s napjatě čekala před zavřenými dveřmi. Po pěti minutovém čekání už mě to přestalo bavit.

"Naruto! Ty idiote! Vím, že tam jsi! Otevři," křičela jsem a vztekle bušila do dveří.

Že by přece nebyl doma? Zvažovala jsem tuhle možnost. Vím kdo mi na tohle dá odpověď.

"Neviděl jste Naruta, staříku?" Zeptala jsem se kuchaře v jeho nejoblíbenější restauraci.

"No.. pravdou je, že jsem ho tady neviděl už pár dnů. To je u něj skoro věčnost. Neposlala ho Tsunade na nějakou misi?"

Aha! Mise! To mě nenapadlo. Ani jsem nepoděkovala a rozběhla se přímo k domu páté Hokage.



"Potřebuji vědět kam Naruto odešel," vtrhla jsem do její kanceláře bez zaklepání, div jsem popadala dech. Blondýnu za stolem to nijak nerozčílilo.

"Proč to potřebuješ tak nutně vědět?" Zeptala podezřívavě.

"N-no.. j-já.. víte… Pro-tože se o něj bojím," vylezlo ze mě nakonec.

Nehodlala jsem ji přece říct o svých plánech útěku. Jí zřejmě takový důvod stačil.

"Odešel do chrámu Ohně společně s Hinatou, Kibou a Shinem," řekla klidně, ani nezvedla oči od papírů ležících na stole.

Hinatou? Ucítila jsem osten závisti. Tak ona je s ním a já tvrdnu tady? Nesmím už ztrácet ani minutu. Zatřásla jsem hlavou abych ty žárlivé myšlenky odehnala. Poděkovala jsem a vycouvala z kanceláře Hokage.

Takže chrám Ohně jo? Ušklíbla jsem se. Ještě štěstí, že znám cestu. Vyrazím hned jak to bude možné.





Když už jsem byla doma promyslela jsem do detailů svůj plán. Jediná doba kdy můžu nepozorovaně zmizet z vesnice je přesně v poledne, nebo o půlnoci, kdy se střídají hlídky. Rozhodla jsem se pro druhou možnost, abych se mohla pořádně připravit. Do půlnoci zbývalo ještě dost času a navíc jsem byla pořádně unavená. Vždyť jsem dnes naspala asi jen pět hodin. Rozhodně jsem to musela dospat. Lehla jsem si na postel s polštářem pod hlavou a do pěti minut jsem usnula.



Probudila jsem se okolo jedenácté hodiny v noci. Akorát na přípravy. Do batohu jsem ji naházela pár dobře naostřených kunaiů, pár jablek, mikinu a deku. Nad fotkou se mi zastavila ruka. Pousmála jsem se a přitiskla jsem si ji k srdci.

"Už jdu Naruto," řekla jsem si v duchu a fotku hodila do batohu.

Batoh jsem si hodila na záda a opatrně jsem zavřela dveře svého pokojíku.

"Sbohem," zašeptala jsem směrem k ložnici rodičů a vydala se k hlavní báně Konohy.

Přišla jsem přesně včas. Hlídky právě odcházeli. Přebíhala jsem z jednoho rohu ke druhému a nakonec proběhla nepozorovaně branou. Když jsem se dostala do lesa, už jsem vůbec neměla strach, že by mě mohli chytit.přesto jsem spěchala. Chtěla jsem ho vidět. Chtěla jsem ho vidět po dlouhé době jinak než jako "otravného, úchylného pitomce". Chtěla jsem ho poprvé za život vidět jako někoho koho mám ráda. Pro koho jsem ochotna i utéct z vesnice.



Cesta mi vůbec neubíhala. Běžela jsem teprve hodinu a půl hodiny, ale připadalo mi to jako půl dne. Chrám už byl docela blízko a já začala být trapně nervózní. Co mu vlastně řeknu? Bude se ptát, proč jsem přišla. A co mu odpovím?

Teď, když jsem sama pro sebe měla tolik otázek, mi cesta uběhla velmi rychle. V dálce už byla vidět střecha chrámu. Okolí bylo velmi tiché. Skočila jsem ze stromu na zem a šla po štěrkové cestě směrem ke dveřím. Ať jsem klepala jak jsem mohla, nikdo mi nepřišel otevřít.

Přišlo mi to trošku zvláštní, tak jsem se rozhodla, že se porozhlédnu po okolí. Chodila jsem mezi stromy a v tom jsem ho uviděla. Ležícího na zemi v kaluži krve.

"Naruto!" Zakřičela jsem a rozběhla se k němu.

"S-sakuro…," namáhavě otevřel oči.

"Jsem tady Naruto," polykala jsem slzy.

"P-proč jsi ta-" vykašlal krev.

"Jsem tady pro tebe," řekla jsem a začala ho léčit.

Chytl mě za ruce dřív, než z nich stihla vytrysknout má léčivá čakra. Tázavě jsem se na něj podívala.

"Musíš… t-ty musíš… žít," pohladil mě mně zakrvácenou rukou po tváři.

Normálně bych mu za to asi jednu střelila, ale teď jsem jeho ruku stiskla.

"Ty budeš taky žít! Naruto! Neumřeš! Nesmíš!" Křičela jsem.

"Protože já tě… Naruto já…tě- Naruto!" Zatřásla jsem s ním, když jsem zjistila, že mě už přestal poslouchat.

Víčka mu klesla, ruka ztěžkla a bez jakéhokoli náznaku života ležela v té mé.

"Naruto, já pořád mluvím," zasmála jsem, protože jsem pořád snažila přesvědčit sama sebe, že si ze mě dělá srandu. Asi jsem doufala, že za chvíli otevře oči a zakřičí "Naletěla jsi!"

Až pak mi to začínalo docházet. Pořád jsem na něj mluvila, přesto, že jsem věděla, že mě nemůže slyšet. Houpala jsem ho v náručí a těkala očima po jeho bezvládném těle. Utřela jsem si uslzený obličej. Jednou. Ani jednou jsem ho nedokázala zachránit. Chtěla jsem mu oplatit kolikrát on zachránil mě. Ale nedokázala jsem to. Seděla jsem s jeho hlavou na kolenou a vzlykala. Uvědomila jsem si, že už nikdy neuvidím jeho krásné pomněnkové oči, nezahlédnu jeho povzbudivý úsměv na tváři, neuslyším jeho sametový hlas volat mé jméno.

"..miluju…"

Artemis OC Naruto

6. října 2011 v 22:42 | Aya
Artemis

Tak a tady je můj další výtvor =)) Snad se bude líbit =)) Kdyby ne.. napsat a já udělám nové =D na korzet jsem dala šńurky, protože se mi ten korzet zdál takový prázdný, tak doufám, že nevadí =)) Tak a další na řadě je Sasoa, tak pokud mi vyjde čas mohla by být už zítra =))


Mé bohatství

6. října 2011 v 20:35 | Aya
Mé bohatsví

No nijak jinak jsem to nemohla nazvat =D Dávám pár fotek =O)) na ty placky jsem obzvlášť pyšná =D vše jsem koupila letos na Adviku 2011 =P a já pevně doufám, že na Advíku 2012 se má sbírka placek rozšíří =DD
Takže moje taška *-* Jestli někoho uvidíte s touhle taškou a s těmi to placky, tak to budu nejspíš já =DDD


Tady jsem vám dala větší detail. Myslím, že všichni otaku by je poznali =D ale kdyžtak vám to ještě popíši. z leva (Kaname Kuran - Vampire Knight, Gaara - Naruto, L Lawliet - Death Note, Naruto a Sasuke - Naruto Shippuden, Sebastian Michaelis - Kuroshitsuji. )

Tady mám přívěšek s Pandora Hearts *-*


A zde přívěšek z Kuroshitsuji ( od těch klíčů je už trochu poškrábaný =D)


No a jak říkám doufám, že toho budu mít z advíku 2012 více =D Vím, že oproti někomu, tak to neni nic, ale jsem na tohle strašně pyšná =D Aya

Pro mě od SB *-*

6. října 2011 v 18:03 | Aya
Povídky od SBček pro mě *-*

Od Chrissie (Yoko)
(jednorázovka)

Od Lee
(jednorázovka)

Pro ni?
(jednorázovka)

Od Adrin
(jednorázovka)

I will be waiting

6. října 2011 v 17:46 | Aya
I will be waiting

Autor Chrissie-chan = http://chrissie-chan.blog.cz/

Tak toto je povídka pro mě Ayu a jsem z ní tak děsně unešená *-* Krásná, nádherná, prostě posuďte sami. Já miluju takto romantické příběhy, prostě miluju. Arigato -**-** CHrissie-chan. Je naprosto nádherná. Všem doporuču! Pište do komentářu své názory, nebo přímo autorce na blog - výše.



"Ne, pusť mě na zem!" Pištěl dívčí hlas.

"Víš, že se bojím výšek," nadávala, když ji hnědovlásek konečně postavil na nohy.

"No tak se nečerti," vyplázl na ni jazyk a pak ji objal.

Aya se na od něj odtáhla a podívala se mu do očí. Byl to moment jako stvořený k polibku.

"Ehm, ehm… promiňte, že ruším…," řekla Tenten.

Modrovláska se rychle sklopila pohled.

"V pohodě," řekla a tváře jí zrůžověly.

"Stejně jsem už chtěla jít. Tak se měj Senji," mávla na něj a odkráčela se svou nejlepší kamarádkou.

"Týjo, je mi to fakt líto, že jsem vás vyrušila právě v nejlepším," chichotala seTenten.

"Ale prosím tě, o nic nešlo. Stejně by se nic nestalo," vzdychla Aya.

"Jak to myslíš? Mezi tebou a Senjim to jiskří už půl roku," ubezpečovala ji.

Byla to pravda. Ti dva si byli hodně blízcí už ve školce, kdy spolu stavěly hrady z písku. Teď na střední škole se vztah mezi nimi upevnil ještě více.

"Ještě kdyby to bylo oboustranné," ušklíbla se Aya.

V té době každý kdo nebyl blbý a slepý věděl, že má velkou slabost právě pro Senního. Každý kromě něj.

"A co plánuješ dělat dál? Budeš čekat, až ti ho někdo čmajzne?" Ptala se nevěřícně Tenten.

Aya na ni za jejími zady udělala směšnou grimasu.

"Ty si vážně trdlo. Proč mu to prostě neřekneš?" Ptala se Ayi.

"Jo, máš pravdu. 'Ahoj, nevím jestli sis toho všiml, ale víš… už asi půl roku k tobě něco cítím' No jasně, fakt trapný!" Zamítla tenhle nápad.

"Zapomeň, že tě budu litovat, až budeš mít zlomené srdce," varovala ji.

"To chceš vážně čekat, až ti něco řekne sám?" Zeptala se nevěřícně.

"Co jiného můžu dělat. Čekám na věc, která se nikdy nestane," vzdychla Aya.

Autobus přijel na zastávku a holky se rozloučily.


Další den, Aya nepřišla do školy.

"Nevíš co s ní je?" Ptal se Senji starostlivě Tenten.

"Fakt nevím. Copak? Už to bez ní nemůžeš vydržet?" Popichovala ho.

"C-co to povídáš?" Zčervenal.

"Nejsem blbá. Líbí se ti, že je to tak?" Napjatě na něj zírala a čekala odpověď.

"No já… To jde tak vidět?" Zhrozil se.

Tenten vzdychla a obrátila oči v sloup.

"Tak na co čekáš? Jdi za ní a řekni co cítíš," pobízela ho.

"Radši ne," vykrucoval se.

"To myslíš vážně?! Proč ne?"

"Víš…Ona pořád říká jak moc si váží našeho přátelství. Opakuje pořád dokola, že jsem její nejlepší kamarád. Proto. Jsme kamarádi a nevypadá to, že by na tom chtěla něco měnit," sklopil pohled.

"Musím vážně všechno dělat za váš?" Usmála se.

"Co?" Nechápal Senji.

"Prostě za ní běž, řekni jí pravdu a já ti můžu odpřísáhnout, že tě neodmítne. Jestli ano, tak mi můžeš klidně zakroutit krkem," řekla.

"Tak jo!" Takhle nabídka se mu velmi líbila.


Po škole šel opravdu k Aye domů. Nervózně přešlapoval přede dveřmi. Nakonec zazvonil a přišla mu otevřít Ayiana maminka.

"Dobrý den paní Akiro. Je Aya doma?" Zeptal se zdvořile.

"Ale jistě, že je Senji. Pojď dál," pokynula mu.

Vyšel nahoru po točitých schodech a nesměle zaklepal na dveře. Otevřel je a spatřil Ayu ležící v posteli. Měla nezvykle zelenou barvu a v puse teploměr.

"Ty jsi přišel…," řekla zesláble a usmála se.

"Pro tebe všechno," řekl podle pravdy.

"Víš.. já jsem hodně přemýšlel…," odmlčel jsem.

"O nás.. a tak víš.. A myslím, že máš právo to vědět. Já… mám tě rád. Moc," podíval se jí zhluboka do očí.

Aya zapomínala dýchat. Tato chvíle byla něco, na co tak dlouho čekala. Litovala, že je to za takových okolností, ale nemohl si stěžovat. Nejradši by se mu vrhla kolem krku, ale její zesláblé tělo jí to nedovolovalo.

"Já…taky tě mám, moc ráda," zaskřehotala alespoň.

Senji na tváři vykouzlil oslňující úsměv a chytil ji za ruku.

"Nezklamu tě," zašeptal a políbil hřbet její ruky.

"Dáš mi to písemně?" Zeptala se se smíchem a objala ho alespoň jednou rukou.

Udělala mu místo a on si lehl vedle ní.

"O tomhle sním roky," pohladil ji po tváři.

"Věř, že já ještě déle," usmála se tak, že ve vzduchu byly skoro vidět částečky štěstí kroužící nad hlavami těch dvou.

Víva OC Naruto

4. října 2011 v 22:15 | Aya
Víva

Tak dnes jsem dělala OC postavu z Naruta pro Vívu. Tak a tady je! Snad se líbí a snad nějak bude podle tvých představ, doufám =DD No s tím ďábelským obličejem no nevím, posuď sama spíš je naštvaná =DD ale nevadí. Co mi dalo asi zabrat byly ty šaty =D Tak jsem zvědavá na tvůj názor a samozřejmě i všech! Jinak jdu ještě oběhnout SB a hurá spát =D Další na řadě je Artemis!


I will always be by your side

3. října 2011 v 22:43 | Aya
I will always be by your side

Autor povídky Chrissie-chan = http://chrissie-chan.blog.cz/

Tak z této povídky jsem byla absolutně nadšená. Můžu říci, že mi do očí vehnala slzy. V povídce s názvem I will always be by your side vystupují dvě hlavní postavy - Hinata a Naruto (Naruto svět). Pvídka je o lásce stydlivé Hinaty k Narutovi. Naruto to vše pochopí, až když si myslí, že její zranění zavinil on, když se ho pokusila zachránit. Kdo má rád v povídce lásku a statečnost doporučuji přečíst tuto povídku. Chrissie tato povídka je snad ještě lepší než ty předešlé. =)) Opravdu moc povedená. Prosíla bych vás, aby jste napsali autorce na uvedenou adresu výše, nebo napsali do komentářů, jak se vám povídka líbila. =O)


"Hinato! Jdi pryč! Zachraň se, slyšíš?!"
Slyšela jsem moc dobře. Jeho slova jsem slyšela tak zřetelně, jako kdyby vycházela z mé hlavy. Přesto jsem je paličatě odmítla poslouchat. Dívala jsem se na něj. Uvězněný v tom jeho elektromagnetickém vězení vypadal tak bezmocně. Sklouzla jsem pohledem na jeho věznitele a kousla se do rtu. Moc dobře jsem věděla, že proti němu nemám nejmenší šanci, ale už jsem to nemohla vzdát. Ne teď… ne tady. Mé nohy se rozhodně pohnuli vpřed.
"Hinato! Co to děláš? Uteč! Slyšíš mě?"
Jak ráda bych utekla. Utíkání bylo něco, co mi šlo vážně výborně. Vždycky jsem byla zvyklá utíkat, vzdávat se a volit tu nejsnadnější cestu. Tentokrát jsem, ale útěk v plánu neměla. Jak bych mohla opustit osobu mě dražší něž vlastní život?
Bez jakéhokoli váhání jsem se rozběhla proti nepříteli.
"Hinato!" Volal v zoufalství, protože věděl, že teď už mě nic nezastaví.
Ani jsem se nestihla vzpamatovat a letěla jsem vzduchem na druhý konec řeky. Prudkým nárazem jsem přistála na kameni.
"Hned přestaň! Nemáš šanci ho porazit, Hinato! Jestli neutečeš, zemřeš!"
To jsem věděla i bez něj, ale byla jsem pevně rozhodnutá dokončit co jsem začala.
"Jak bych mohla utéct? Jak bych mohla opustit milovanou osobu a sama se zachránit? Kdybych teď utekla ztratím něco důležitějšího než svůj život… důvod proč žít!"
Ta slova jsem až křičela abych se ujistila, že mě slyšel.
"Co tím myslíš? Jaký důvod?" Díval se na mě nechápavě.
Povzdechla jsem si. Takové vysvětlení mu asi nestačilo. Za ty dlouhé roky co jsem v jeho blízkosti zapomínala dýchat a ztrácela vědomí si ničeho nevšiml?
"Myslím tím…," zhluboka jsem se nadechla, "ty jsi ten důvod, Naruto. Ty mi dáváš sílu. Díky tobě stojím tady. Díky tobě jsem neutekla."
Jeho zmatený pohled mě pálil do tváře. Bylo jasné, že nevěděl co mi na to má odpovědět. Ani já sama nevěděla co jsem chtěla slyšet.
"Tak to by stačilo! Chce se mi zvracet," řekl znechuceně můj protivník.
V mžiku byl u mě a drtil mi krk ve velkých studených rukách.
"Nech ji být!" Vykřikl Naruto.
Z jeho hlasu šlo poznat, že byl naštvaný, ale uvnitř jeho vězení nemohl dělat prakticky nic.
Nepřítelovo sevření mi činilo velké potíže s dýcháním.
"Tak už to ukončíme," řekl a vytáhl dlouhý meč schovaný za zády.
Z toho pohledu mi ztuhla krev v žilách. Tak tohle bude opravdu konec? Takhle umřu? Zavřela jsem oči abych se nemusela dívat na svůj konec. Po chvíli jsem ucítila ostrou bolest. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela oči a uviděla jeho meč zapíchnutý v mém levém boku. Nechápala jsem. Proč nezasáhl žádný životně důležitý orgán? Tím by mi zajistil okamžitou smrt. Asi mě nechtěl hned zabít. Chtěl mě jenom znehybnit, což se povedlo perfektně.
Uvolnil sevření a já se svezla na špinavou zem.
"Hinato!!!"
I když mě bolest omračovala jeho hlas jsem slyšela perfektně. Byl rozzuřený.
Nevím co bylo horší. Jestli ta bolest nebo vědomí, že jsem bezmocná. Že jsem neudělala nic, co by mu alespoň trošku pomohlo. Nepřítel vytáhl meč a obrátil se ke mně zády.
Potůčky krve mi stékali po oblečení a zabarvovali zem pode mnou načerveno. Přitiskla jsem si dlaň na ránu, abych zastavila krvácení. Ještě jsem nebyla připravená zemřít.
"Za to zaplatíš!" Slyšela jsem známý hlas.
Motala se mi hlava, ale přesto jsem jasně viděla jak se jeho krásné modré oči mění na zuřivě rudé. Zmocnila se mě panika. Oranžové světlo mě oslepovalo. Proč se to děje?
"N-naruto… promiň….m-mi…to….," to byla má poslední slova než jsem upadla do bezvědomí.

Z černé temnoty spánku mě probral studený vítr a šustění stromů. Pomalu jsem začala otvírat oči a zjistila jsem, že letím lesem. Někdo mě držel v náruči. Podívala jsem se mu do tváře. "N-naruto?"
"Hinato!" Hned se zastavil.
Položil mě na zem a opřel o strom. Nebyl sám. Rozeznávala jsem obličeje Kiby, Shina, Choujiho a Sakury. Všichni se na mě upřeně dívali.
"C-co … se stalo?" Zeptala jsem se a přese všechnu bolest, kterou jsem cítila jsem se snažila postavit.
"No.. byla jsi v bezvědomí. Ostatní nás našli v čas a Sakura vyléčila většinu tvých zranění," odpověděl Naruto a něžně mě zatlačil zpátky do sedu.
"Děkuji," obrátila jsem se pohledem na Sakuru.
Ta jen kývla.
"A.. co se stalo s ním? Myslím tím co tě uvěznil? Pamatuji si oranžové světlo. A jak ses vůbec dostal ven? Jak jsi ho porazil?"
Myslím, že byl hodně zaskočený množstvím mých otázek.
"Porazil jsem ho s malou pomocí Kyuubiho," řekl a usmál se úsměvem odhalujícím jeho krásné bílé zuby.
"A jak.. ? Myslím… jak to, že se objevil? Myslela jsem, že se probouzí jen když se pořádně naštveš.. Jako třeba když sis myslel, že Sasuke zemřel."
Věděla jsem, že teď už dokáže jeho chakru vyvolat i potlačit svou vůlí, ale chtěla jsem zjistit, jestli ji vyvolal úmyslně nebo kvůli mně.
"Tenhle způsob myšlení jen dokazuje, že nemáš tušení co pro mě znamenáš. Když jsem si myslel, že je po tobě.. myslíš, že jsem se dokázal ovládnout?"
Srdce mi bušilo dvakrát rychleji než by mělo. Řekl, že nemám tušení co pro něj znamenám… nikdy mi nic podobného neřekl.
"No… měli bychom už jít," upozornil nás Kiba.
"Jděte napřed. Hinata si musí ještě odpočinout," řekl Naruto.
"Já jsem v pohodě," řekla jsem, ale už byli pryč z dosahu mého hlasu.
Dívala jsem se na něj. Oči měl upřené na mé krví nasáklé oblečení a mračil se.
"T-ty se na mě zlobíš… Naruto?" Zeptala jsem se.
Cukl sebou jako kdybych ho vytrhla z hlubokých myšlenek.
"Samozřejmě, že se zlobím," řekl, ale neznělo to nijak naštvaně.
Vzdychla jsem.
"Ale nezlobím se na tebe!" Řekl rychle.
"Zlobím se na sebe. Jsem naštvaný, že jsem nebyl dost silný tomu zabránit. Díky mě si mohla umřít."
Nevěděla jsem co na to říct. Snažila jsem se vymyslet lepší odpověď než "To není pravda"
"Hinato…," řekl.
Asi jsem přemýšlela déle než jsem myslela.
"Vysvětlíš mi někdy to co jsi dneska řekla… víš co myslím…"
Mluvil semnou, ale díval se skrz mě někde do dálky.
"N-no… J-já…," zkoušela jsem to, ale stejně jsem nakonec sklopila hlavu, neboť jsem cítila jak mi hoří tváře.
Nakonec to byl on kdo mě zachránil před povinností odpovědět.
"Měli bychom jít… ve vesnici na nás už čekají," řekl na natáhl ke mně ruce aby mě mohl zvednout do náručí.
"To je v pořádku můžu chodit," řekla jsem, protože z myšlenky, že by jsem mu byla tak blízko se mi motala hlava.
Když jsem se chtěla zvednout moje tělo ale kladlo odpor.
"Ani náhodou," řekl a opatrně mě zvedl ze země.
Rozběhl se tak rychle jako normálně. Skoro to vypadalo, že mu moje váha nedělá žádné potíže. Ze strachu, že spadnu jsem se bezmyšlenkovitě chytla jeho krku. Hned jak jsem si to uvědomila zase jsem zrudla.
"Nemáš teplotu Hinato? Jsi nějaká horká," řekl a já zrudla ještě více.
"Měla by jsi spát," poznamenal.
"To je v pohodě… nepotřebuji spát," řekla jsem.
Za pár minut se mě, ale zmocnila únava a tak jsem se rozhodla, že ho alespoň pro jednou poslechnu. Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník, zavřela oči a vdechovala tu jeho krásnou levandulovou vůni.

"Ano, ano Hinata Hyuuga. Tak statečné děvče," slyšela jsem tichý hlas, když jsem se konečně probudila.
Ležela jsem v bílém pokoji se smetanově žlutými žaluziemi. Nemocnice.
"Přinesli ji včera večer.. vypadala tak slabá," poslouchala jsem sestry za dveřmi. Zaposlouchala jsem se do jejich hovoru a v tom jsem uslyšela přibližující se kroky.
"Kibo, Shino přišli jste ji navštívit? Ještě bude asi spát. Je hned za těmi dveřmi," řekla sestra a opatrně otevřela dveře.
Kluci vešli dovnitř a sestra zavřela dveře. Vypadali dost překvapeně když zjistili, že jsem vzhůru. Pokusila jsem se na tváři vykouzlit úsměv. Kiba na rozdíl od Shina, který se držel spíše zpátky, dlouho neotálel.
"Hinato, jsi v pořádku?" Sedl si na okraj mé postele a chytil mě za ruku.
"Tak sem se bál, že se ti něco stane."
"Já jsem v pořádku… vážně! Jsem v pohodě," ujistila jsem ho.
"To bude Naruto rád, až to uslyší," řekl.
"N-naruto?" Podivila jsem se.
"Ano… měl o tebe velký strach. Včera tady s tebou byl celou noc. Strašně si to vyčítá," řekl a podíval se jako kdyby to bylo úplně jasné.
"Říkal, že se tu za tebou dneska staví," řekl Shino.
"Jo…," na nic jiného jsem se nezmohla.
Chvíli bylo ticho, které přerušila Sakura.
"Shino, Kibo máte se hned hlásit u Tsunade. Má pro vás nějakou misi. Jé Hinato ty už jsi vzhůru? Jak ti je?" Obrátila se na mě.
"Fajn, už je to lepší," zalhala jsem zase.
"Tak mi půjdeme Hinato… uzdrav se," řekl Kiba a políbil mě na čelo.
Cítila jsem se kvůli němu hrozně. Věděla jsem, co ke mně cítí, ale taky jsem věděla, že jeho city nikdy nemůžu opětovat… Mé srdce bilo pro někoho jiného.
Dveře se zavřeli a já zůstala sama. Za ne dlouhou jsem, ale opět uslyšela kroky. Dveře se otevřeli a vstoupila sestra.
"Máte další návštěvu, slečno Hinato," řekla a ustoupila stranou.
Do pokoje vešel Naruto.
"Tak já vás tady nechám o samotě," řekla sestra a mrkla na mě.
Naruto měl sklopený pohled a vypadal nešťastně. Po chvilce konečně vzhlédl a uviděl jak se na něj zvědavě dívám.
"Hinato díky bohu, že žiješ!" Řekl a přisunul si plastovou židli blíž k mé posteli.
"Žiji jen díky tobě," řekla jsem.
"Ne…," odporoval a odvrátil pohled.
"Já jsem dovolil aby ti takhle ublížil," řekl a zaťal pěsti.
"Není to tvá chyba… kdybych byla silnější…tak-"
"Hinato…," přerušil mě, "víš jak jsi řekla… tehdy…, že já jsem tvůj důvod proč žít…tak… proč?" Zeptal se mě dívajíc se do země.
Srdce se mi zastavilo. Doufala jsem, že to už nebude rozebírat. Polilo mě horko. Co jsem mu na to měla pro boha říct? Polkla jsem.
"P-protože… j-já…,"
Tak fajn… už jsem se tomu vyhýbala pět let. Musím mu říct pravdu.
"protože … už je to pár let… co tě znám a j-já.. cítím, že… že už bez tebe nemohu žít… Já… já tě totiž, Naruto… miluji"
Poslední slova jsem až šeptala, ale stejně nebyla šance, že by je neslyšel.
Konečně se na mě podíval. Jeho oči byli vlhké. Nedokázala jsem se si vysvětit jeho reakci. Díval se mi do očí a pak sklouznul pohledem na obvaz na mém břiše.
"Je mi to tak líto," řekl a hladil mé bolavé břicho.
"Odpusť mi to," prosil.
"Co bych ti měla odpouštět. Díky tobě jsem našla sílu říct ti, že-"
Tu větu jsem nedokončila. Z ničeho nic se ke mně sklonil a jeho rty se lehce dotkli mých. Ani jsem nestihla zrudnout. Chytil mě za ruku a podíval se mi do očí.
"Už nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo. Slibuji," řekl a otíral si mou ruku o tvář.
"Jak to chceš zařídit?" Zeptala jsem se skoro bez dechu.
"Tak, že už tě nikdy nenechám samotnou."

Everything is just becouse of HIM

2. října 2011 v 15:43 | Aya
Everything is just becouse of HIM

Autor povídky Chrissie-chan = http://chrissie-chan.blog.cz/

Další úžasná povídka od Chrissie-chan. Tentokrát jsou hlavní postavy Ino a Sakura (svět naruto). Na povídce se mi líbí, že ze začátku úplně navazuje na seriál Naruto, kde se Ino a Sakura stali rivalky. Obsach této povídky nění jen o tom, jak navazuje na seriál Naruto, ale hlavně o tom jak se opět chováme my v našem světě (omlouvám se zase za moji psychologii =D). Z Ino strany je například to, že si musíme napřed rozmyslet, co je pro nás nejlepší. Musela se vzdát něčeho, co ji bylo vzácné, ale vzácnější pro ni bylo kamarádství. Kdežto Sakura, ta zase přišla pozdě na to, že přišla o nejvzácnější "věc". Opět to stojí si přečíst, aby jsme se zamysleli nad sebou. Určitě když si přečtete příběch Sakura a Ino, řeknete si třeba, že ve vašem okolí už něco takového bylo. A teď vás čeká níže Everything is just becouse of HIM. Prosím pokud přečtete tuto povídku napiště autorce (blog víše) nebo mě do komentářů. Arigato. Aya




"Ino," zastavila jsi mě svým hlasem, když už jsem chtěla odejít.
"Ano?" Otočila se na tebe.
"Musíme si promluvit," vzdychla jsi.
"O čem by jsi chtěla mluvit?" Zeptala jsem se a sedla zpátky na lavičku vedle tebe.
"O… o Sasukem," řekla jsi a odvrátila pohled.
Zamrazilo mě.
"Proč zrovna o něm?" Zeptala jsem se pohodářsky, přestože mi srdce bušilo tak, že jsem se bála, že mi prorazí hrudník.
"Já to vím, Ino," zašeptala jsi. "Vím, že se ti líbí," řekla jsi a konečně se na mě podívala.
Tvůj pohled byl zklamaný a naštvaný zároveň. Bylo to pro mě tak bolestné se dívat do tvých ztrápených, smaragdových očí.
"J-já…, " sklopila jsem pohled. Věděla jsem, že teď už lhát nemůžu. "Ano… líbí," zamumlala jsem s očima upřenýma do země.
"Chápu," řekla jsi a se vzdychnutím ses zvedla.
"Počkej," chytila jsem tě za ruku, "jo, fajn… líbí se mi, ale co je na tom? Tobě se přece taky líbí," vymlouvala jsem se.
"Jo, to je právě ono. Líbí se mi, ale já jsem ti to na rozdíl od tebe řekla," odpověděla jsi a podívala sem na mě vítězným pohledem.
Na tohle jsem ti neměla co říct.
"Ino… znáš toho kluka Sasukeho?" Zeptala ses mě.
"A co s ním?" Zajímala jsem se.
"Nemyslíš, že je strašně roztomilý?" Rozplývala jsi se..
"Není nejhorší," odpověděla jsem bez jakéhokoli zájmu.

Měla jsi pravdu. Měla jsem ti to taky říct. Už pár týdnů jsem to před tebou tajila, ale nenapadlo mě, že si toho všimneš. Taky ti to někdo mohl říct, což by se nestalo, kdybych to jako pomatená neříkala každému třetímu.
"Myslela jsem, že budu první, komu to řekneš, ale asi jsem se spletla… v tobě jsem se spletla," řekla jsi ještě ublíženě, než ses mi vysmekla a odešla.
"Sakuro…," zašeptala jsem.
Podzimní vítr si pohrával s pramínky mých blond vlasů a já se jen dívala se jak mizíš za střechami domů. Byla jsem na sebe strašně naštvaná. Proč jsem ti to neřekla? Kdybych ti to řekla tak se tohle nemuselo stát. Jak jsem tě mohla nechat odejít? Naneštěstí bylo už pozdě na to, abych se za tebou rozběhla. Tak jsem tam jen stála jako smyslů zbavená. Z transu jsem se probrala až ve chvíli kdy mi studený vítr fouknul do tváře. Nechala jsem snění a se slzami v očích jsem se vydala domů.


Další den sem byla odhodlaná se s tebou usmířit. V rušné ulici jsem tě zahlédla v hloučku holek. Razila jsem si cestu k tobě, když v tom mě někdo zastavil. Zvedla jsem hlavu a nemohla jsem tomu uvěřit.
"Ino… ahoj. Tak jsem si říkal, jestli by jsi semnou nechtěla poobědvat?" Řekl nevzrušeně, jakoby ho má odpověď vůbec nezajímala.
"J-já… to.. to by bylo úž-," podívala jsem se mu přes rameno na svoji bývalou kamarádku, od které jsem se každou minutu vzdalovala, "ne.. promiň, Sasuke. Už jsem se s někým domluvila. Snad někdy příště," řekla jsem odhodlaně a věnovala mu okouzlující úsměv.
Jen pokrčil rameny, obešel mě a pokračoval v cestě. Vzdychla jsem. Taková šance se naskytne jednou v životě a já ji zahodím kvůli osobě, kterou vůbec nezajímám. Doufám, že to za to alespoň bude stát, řekla jsem si v duchu a mířila k tobě.
"Ale, ale… podívejme kdo tady je," utrousila Tenten jízlivě.
Rozhodla jsem se, že si jí nebudu všímat. Byla jsi tam s ní a s Hinatou. Hinata, na rozdíl od Tenten, neříkala jako obvykle nic, za což jsem jí byla v té chvíli strašně vděčná.
"Sakuro, můžu s tebou prosím tě mluvit?" zeptala jsem se tě.
Hnědovlasá dívčina s drdoly už otevírala pusu.
"O SAMOTĚ?" dodala jsem důrazně pro případ, že by to nepochopila.
"Holky, slyšíte to? Myslím, to bzučení. To bude asi tenhle otravný hmyz," ucedila jsi a sama ses zasmála svému "vtipu".
V té chvíli jsem tě chtěla praštit, Napadlo mě tolik věcí, jak bych tě mohla usadit, ale když jsem se s tebou chtěla usmířit, myslím, že by to nebylo zrovna chytré. Včas jsem stihla spolknout všechna sprostá slova a hlášky, které jsem měla na jazyku. Místo nadávání jsem se na tebe sladce usmála.
"Sakuro, Sasuke mě dneska pozval, abych s ním poobědvala," řekla jsem.
Podle tvé reakce ten můj úsměv byl asi až moc přeslazený a můj tón hlasu moc vychloubavý.
"Jak se vůbec opovažuješ, se tím chlubit?!" Zaječela jsi na mě.
"Nechlubím se, protože jsem odmítla," řekla jsem klidně.
Byla jsem ti skoro jistá, že tě tohle dostane. Myslela jsem si, že se rozpláčeš dojetím a vrhneš se mi kolem krku. Skoro jsem už nastavovala ruce abych tě mohla obejmout, ale místo slz a objímání ses jen pobaveně pousmála.
"Tak to ses vážně nemusela obtěžovat, pokud sis myslela, že se tím něco změní" zašvitořila jsi a otočila se tak prudce až se tvé vlasy rozlítly do všech strany. Pokynula si holkám, ať to udělají po tobě. Tenten tě okamžitě následovala, jen Hinato se na mě soucitně podívala, ale na konec se přece jen otočila a kráčela ve tvém stínu.
"Tak se měj, ubožačko," mávla jsi ještě na mě.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Kvůli tomuhle jsem se vzdala šance, na kterou jsem tak dlouho čekala? Takovou chybu už vícekrát neudělám!

Následující měsíc, si se semnou pořád pokoušela dát do řeči, ale kdykoli jsi na mě promluvila ignorovala jsem tě. Kdykoli jsi mi zastoupila cestu , utekla jsem. Už jsem se s tebou nedokázala normálně kamarádit.Snažím se zapomenout. Stále si občas vzpomenu na to, jak jsme byly malé a šťastné, jak jsme spolu sbírali květiny a jak jsme se smály. Pořád se mi při pohledu na naši starou fotku derou slzy do očí, ale vím, že už by to nikdy nebylo stejné. Pomalu zapomínám a ty by jsi měla taky.

Uchiha Lee OC Naruto

2. října 2011 v 2:16 | Aya
Uchiha Lee

Tak Lee tady to máš, asi to zrovna není podle tvých představ =D ale snažila jsem se, Má to stejný střich jako u Mitsuri, akorát tím, že jsi chtěla komplikovanější oblečení, tak jsem tam přidala rukáv od sítovaného tílka atd. no to posuď sama =)) Pokud se ti to nelíbí, tak mi řekni! Já ti udělám jiný =)) Jinak znak Uchihů je jako na zádech, ale aby to dodávalo efektu jsem dala na praý krátký rukáv a sítovaný znak Uchihu jsem dala ještě na břicho. A ještě když jsi chtěla mít něco společného s Hyouga, tak jsem zvolila oči a hlavně i ten postoj. =)) červenou barvu pásku a rukavic jsem zvolila proto, že ve znaku Uchihu je i červená. Tak a jsou 2 hodiny ráno a já jdu spát =D Další na řadě s OC postavy z Naruta je Víva. A Chrissiinu povídku si přečtu až se vyspím =D


Chrissiiny povídky

1. října 2011 v 20:20 | Aya
Chrissie-chan povídky


I was wrong about you
(jedna povídka)


Everything is just becouse of HIM
(jedna povídka)

I will always be by your side
(jedna povídka)

Tje Lost hope
(Jedna povídka)

Sometimes something ends, but something better will start
(jedna povídka)

What will win? LoveXHate
(Jedna povídka)

I was wrong about you

1. října 2011 v 20:03 | Aya
I was wrong about you

Autor povídky Chrissie-chan = http://chrissie-chan.blog.cz/

Máme tu novou povídku, která patří Chrissie-chan. Můj názor na povídku je velmi pozitivní. Miluji povídky a ráda je čtu. Chrissiina povídka je hlavně o Sakuře a Leeovi (svět Naruto). Chrissie perfektně vystihla charaktery postav, takže povídce to dodává více šťávy. V povídce nám taky chtěla nejspíš Chrissie dokázat /a to platí i v našem světě), že si vždy uvědomíme svoji chybu až, když už je pozdě. Nebo se to, co jsme někomu řekli (jak už je v povídce), tak nám někdo řekne to samé a my se cítíme vůči tomu koho jsme ranili špatně. Povídka stojí už i za to zamyšlení nad sebou. Moc doporučuji.
Prosila bych, aby jste to okomentovali. Nebo komentovali přímo autorce. Blog autorky výše.



Musím si pospíšit…jinak mě dožene a když mě dožene tak-
"Sakuroo!"
Kruci! Pozdě.. Nenápadně jsem zrychlila krok a předstírala, že neslyším.
"Sakuro…,"
A přece mě dohnal..
"volal jsem na tebe."
Achjo.. Co teď? Nasadila jsem milý úsměv.
"Áá.. promiň… To jsi ty, Lee," řekla jsem ironicky.
Jasně, že to byl on. Kdo jiný mi pořád dýchá na záda.
"Ať už jdeš kamkoli, rád bych šel s tebou, abych tě mohl ochraňovat před nebezpečím!" Řekl a vycenil na mě bílé zuby. (Brrr…)
"No to je od tebe hezké, Lee, ale myslím, že u mě doma mi žádné nebezpečí nehrozí," usadila jsem ho a ladně ho obešla.
Bylo to marné. Zase mi zastoupil cestu.
"Ale i přesto bych tě rád alespoň doprovodil. Nikdy nevíš co se může na ulici stát!" Začal s novou nadějí.
Povzdechla jsem si. Zbavit se ho bude asi těžší než jsem myslela.
"Víš, Lee…Zrovna jsem si vzpomněla, že tě shání Tsunade. Má pro tebe nějakou nebezpečnou misi a víš jaká je když musí na někoho čekat," varovala jsem ho.
Jestli tohle nevyjde tak pak už nic.
"Rozumím! Omlouvám se, že tě musím opustit, ale povinnost volá," řekl Lee.
"No jo… Škoda..," řekla jsem naoko zklamaně.
Ach ano! Konečně!
"Ale neboj se! Až se vrátím, tak tě najdu a můžeme jít na rande! To je slib!" Ujistil mě a zase se usmál tím způsobem ze kterého mám husí kůži.
"J-já… s-se… nemůžu se dočkat…," řekla jsem zvadle.
Měla jsem po náladě. Musím přiznat, že se mi ulevilo když mi jeho zelená kombinéza zmizela z dohledu. Noo.. Tsunade se bude asi krapet divit až k ní Lee plný energie dorazí, ale tohle bylo opravdu nezbytné. Jediný zaručený způsob jak se ho zbavit. Než se vrátí musím si najít nějaký vhodný úkryt, aby mě nenašel. Vím, že je to vůči němu kruté, ale on je tááák otravný.
Šla jsem se projít k řece. Cestou tam jsem potkala mámu Ino.
"Ahoj, Sakuro. Na procházce?" Zeptala se.
Paní Yamanaku mám docela ráda. Je milá a zdvořilá. Samozřejmě Ino se jí vůbec nepodobá. Ta je pravý opak milosti a zdvořilosti. Kývla jsem.
"Ano. Tady se mi nejlépe přemýšlí," oplatila jsem jí milý úsměv.
"O čem děvče jako ty potřebuje přemýšlet?" Divila se.
"Je toho dost," řekla jsem neurčitě a sfoukla si na stranu pramen vlasů spadající do čela.
"Chápu. A mimochodem, Sakuro.. myslím, že tě hledá Lee. Potkala jsem ho cestou. Všech se ptal jestli tě neviděli. Bylo to tak milé," zašvitořila a naklonila se ke mně.
"A jenom tak mezí námi ženami, myslím, že je z tebe celý pryč," zašeptala mi do ucha.
Polkla jsem. Věděla jsem, že se mu líbím, ale když to řekla máma Ino tak to vyznělo ještě strašlivěji. Otřásla jsem se odporem, když jsem si vzpomněla na jeho husté obočí, účes podle kastrolu a tu jeho přiléhavou zelenou kombinézu. Inina maminka to asi špatně pochopila. "Ano, Sakuro už začíná být chladno. Neměla by jsi jít domů? Nebudou se o tebe rodiče bát?" Zeptala se ustaraně.
To možná byla pravda. Už se začínalo stmívat a rodiče nejsou zvyklý, že jsem večer sama venku.
"A-ano. Naschle," řekla jsem a rozběhla se ke svému domu.


Na obličeji mě zašimrali paprsky slunce. Bylo ráno. Otevřela jsem oči a energicky vyskočila z postele. Namířila jsem si to do koupelny. Když jsem se dostatečně zkrášlila vyběhla jsem se dveří svého pokoje.
"Jdu ven, mami," zakřičela jsem z chodby, obouvajíc si boty, na mámu dřív, než stihla protestovat.
Otevřela jsem dveře a krása letního dne mě doslova pohltila. Chvíli jsem tam jen tak stála a užívala si, jak mi sluneční paprsky dopadají na kůži. Poté jsem vyrazila. Vlastně ani nevím, kam jsem chtěla jít, ale rozhodně jsem nechtěla v tak krásný den sedět doma.
Zamířila jsem na louku. Stébla trávy mě lechtala na bosých chodidlech. Cítila jsem, jak se uvolňuje každý sval v mém těle. Nikdy jsem se necítila lépe.
"Saaaakuro-chan!!"
Panebože! Proč zrovna teď? Nasupeně jsem se otočila.
"Co zas chceš?"
"S-sakuro… jen jsem si říkal. Víš jak jsem ti tehdy slíbil… určitě si pamatuješ-"
"To pochybuju!" Přerušila jsem ho.
"Můžeš mě prosím nechat na pokoji. Jsi tak strašně vlezlej! Zkus otravovat někoho jinýho, u mě štěstí nehledej!" Zakřičela jsem na něj, obula si boty a s nosánkem nahoru jsem odkráčela.
Překvapilo mě, že mě poslechl. Čekala jsem, že za mnou poběží, ale rozhodně mě nemrzelo, že to neudělal. Vrátila jsem se do centra vesnice. Dostala jsem hlad. Chtěla jsem si koupit ramen, ale když jsem viděla v davu lidí modrý flek, hned mě přešel hlad.
"Sasuke-kun!"
Otočil se a když zjistil kdo ho volá, s nezájmem pokračoval v cestě. Já se ale jen tak odbýt nenechám. Kličkovala jsem mezi lidmi a nakonec se mu celá udýchaná postavila do cesty.
"Zrovna jsem si chtěla koupit nějaký ramen, nechtěl by jsi jít semnou?" Zeptala jsem se a usmála se jak nejsvůdněji jsem dokázala.
"Nemůžu si dovolit ztrácet čas. Musím trénovat. Možná, kdybys se pořád nestara jen o kluky, nebrzdila by jsi celý náš tým," řekl chladně a obešel mě.
Na tohle jsem dokonce ani já neměla co říct. a stála jsem uprostřed ulice jako Tvrdé Y.
Že by se takhle cítil i Lee? Zamyslela jsem se nad sebou a uvědomila jsem si jak strašně hnusná jsem na něho byla. Zastyděla jsem se.
"Sakuro! Ranní ptáče dál doskáče?"
"Jé, paní Yamanaka. Dobrý den," oplatila jsem jí její milý úsměv.
"Tedy nevím, jestli jsem si toho všimla jen já, ale Lee vypadá dnes vážně sklesle. Co se mu asi stalo, hm?" Ptala se mě, jakoby si byla naprosto jistá, že je to moje vina.
"Právě sedí u Ichiraku, ale ramen už mu skoro vystydl. Jen sedí a dívá se před sebe. Chudák kluk… ," povzdechla si.
To mi stačilo. Je mi nad slunce jasné, že tam teď chudák sedí mou vinou.
"Já.. už budu muset jít," řekla jsem, mávla rukou ve vzduchu na rozloučenou a bězěla k restauraci.
Jak řekla Inina máma. Lee seděl shrbený na židli a koukal do mísy plné stydnoucích nudlí.
Bylo mi ho strašně líto. Jestli se teď cítil tak jako já, nenáviděla jsem se víc a víc.
"Lee," oslovila jsem ho.
Napřímil se a otočil se na mě. Pak, ale zase sklopil pohled.
Upřímně řečeno… nedivila jsem se. Odsunula jsem si židli vedle něj, sedla si a pokukovala po něm.
"Hele Lee.. já-"
"Odkdy se bavíš s otravnými a vlezlými lidmi," přerušil mě bez jakéhokoli náznaku emocí.
"Od té doby co mi i na otravných a vlezlých lidech záleží," usmála jsem se.
I přesto se pořád tvářil ztrápeně.
"Ale nepřišla jsem tady proto, abych ti to řekla," pokračovala jsem.
"Tak proč jsi tady přišla?" zeptal se otráveně a začal šťouchat hůlkami do masa v míse.
"Protože," vzdychla jsem a rukou jsem otočila jeho hlavu směrem ke mně.
"nechci, abys trpěl. Nechci aby trpěl někdo z mých přátel. Ale.. to je ono. Z přátel. Promiň Lee. Nejsi nic víc. Doufám, že být mým přítelem ti bude stačit," podívala jsem se mu s úsměvem do očí a políbila ho na líčko.
Okamžitě zrůžověl.
"Tak Sakuro, co si dáš?" Usmál se a podstrčil mi jídelní lístek.
Šťastně jsem se mu vrhla kolem krku. Chvíli nevěděl se dělat, ale nakonec jsem ucítila jeho ruce na zádech.
Byla jsem šťastná, že dokáži na jeho rtech vykouzlit úsměv.

Boj o lásku část 4

1. října 2011 v 0:43 | Aya
Boj o lásku část 4

Jelikož už je 0:41 a tudíš už je sobota. Už sem dávám 4 část. Proč tak brzo? Protože zítra ráno, tedy už dnes ráno =D jedu pryč a nevím, kdy se vrátím, proto ji sem dávám teď, abyste se nebáli, že bych ji sem nedala .=))
4 část vypráví Samuel. - no nevím, co bych ve zkratce řekla o této části, ale nic nenapíšu, zbytečně bych asi hned prozradila děj, takže přeji pěkné čtení =)) a já si jdu konečně lehnout =DD

Samuel

"Ty s námi nejdeš?" zeptal se mě Willi.
"Ne, mám ještě něco na práci," řekl jsem s úsměvem "jen jděte. Uvidíme se na odpoledce." Ve skutečnosti se mi na volnou hodinu nechtělo. Chtěl jsem mít klid, abych mohl pokračovat v písničce, kterou jsem včera začal skládat. Je to sice nadlouho a za dva dny ji určitě nesložím. Nebo jsem tu z jiného důvodu, ale sám sem si tím nebyl jistý.
Vzal jsem si kytaru a zkoušel jsem hrát to, co jsem napsal, ale znělo to jako skřípání dveří. No dobře, to bylo blbé přirovnání, zas tak hrozné to nebylo. Sám jsem se musel zasmát.
Už jsem toho měl plnou hlavu. Chtěl jsem se napít, ale zjistil jsem, že nemám z čeho. Tak jsem se rozhodl, že si půjdu koupit pití do automatu. Vzal jsem si pár drobných a vyšel na chodbu.
Šel jsem pomalu, doslova jsem se loudal. Měl jsem plnou hlavu včerejška.
"Nešahej na mě, kolikrát ti to mám opakovat! A neříkej mi tak!" Slyšel jsem někoho. Byl to dívčí hlas. Hádala se ještě s někým.
"Ale no tak! Vždyť víš, že patříš jenom mě. A jestli ti tohle udělal někdo, tak…"
"Já nepatřím nikomu! A už vůbec ne tobě!" řekl dívčí hlas. Musela se hádat s klukem.
Už jsem to nevydržel, a tak jsem se podíval nenápadně otevřenými dveřmi. Sakra! Byla to Eny s jedním klukem, ale nevěděl jsem, kdo to je. Otočil jsem se a opřel se zády o stěnu. Evidentně se jí to nelíbilo, neboť se s ním hádala. Přemýšlej! Přemýšlej! Snažil jsem se něco vymyslet.
Vešel jsem do dveří a opřel se o trám.
"Eny Nelenová? Máš jít za ředitelkou do ředitelny," řekl jsem sebejistě.
Zřejmě se lekli oba dva. Ten kluk na mě koukal s naštvaným pohledem, ale Eny pohled byl děkovný. Prošla kolem mě jako voda a mířila si to po chodbě do ředitelny. Ten kluk naštvaný vyšel ze dveří, no ještě bych mohl dodat, že málem vzal sebou mě a trám od dveří. Sakra!
Rozeběhl jsem se za Eny. Ředitelka jí přece nic nechtěla, to jsem si vymyslel. Viděl jsem ji, jak schází po schodech.
"Eny, počkej!" otočila se "Já, omlouvám se. Ředitelka ti nic nechce. To já… jen jsem si řekl, že ti to není příjemné, jak se s tebou hádal." Nečekal jsem, že mi to dá tolik práce. Viděl jsem její nevěřící oči, jak se snažila potlačit slzy a šrámu na jejím obočí. Kdo jí to udělal! Zhroutila se na schody a opřela se o zábradlí a nic neříkala.
Pomalu jsem scházel k ní. Musel jsem se udržet, abych ji nevzal kolem ramen a nezačal ji utěšovat. Tohle je snad moje nejtěžší zkouška v mém životě. Sednul jsem si dál od ní na schod, abych na ni lépe viděl a čekal, až promluví.
"Děkuju. To je už podruhé, co jsi mi pomohl, ale dokážu si poradit sama," řekla smutným hlasem, ale snažila se pousmát. Ani jednou se na mě nepodívala, koukala někam do prázdna.
"Vždyť si holka, nemůžeš všechno brát na sebe. Jestli všechno budeš brát na sebe a nepustíš k sobě nikoho, časem se z toho zhroutíš." Snažil jsem se jí pomoct. Nerad vidím, když je tak samotářská.
"Právě proto, že jsem holka. Musím se s tím prostě vypořádat sama a nepotřebuju, aby mi někdo pomáhal. Na to mám své kamarády." Nevěřil jsem, že to řekla, to mě ranilo víc. Snažila se mě od sebe odehnat, abych se jí nevšímal. Všechno co říkal Willi, byla pravda. Ale ona je jiná, úplně jiná než Elizabeth. Proto jsem se do ní zamiloval, už od první chvíle mi připadala jiná, liší se od ostatních. Nemůžu se sebrat a odejít a nechat jí v tom samotnou.
"A kde jsou teď? Teď, když zrovna potřebuješ pomoct." Nebyl jsem si jistý, zda jí tím nerozhodím víc, ale byl jsem přesvědčený, že mířím správně.
Podívala se na mě s uplakanýma očima "Já… musím se s tím…" nedokončila větu. Bylo mi jí strašně líto. "Mám kamarády, ale zrovna teď, nejsou…" Nechala větu viset ve vzduchu.
"Dovol mi, prosím, abych teď byl tvůj kamarád," řekl jsem důvěrně. Zvedla se a podívala se na mě a usmála.
"Ahoj jsem Eny. Doprovodíš mě prosím zpátky k ateliéru?" Usmál jsem se, byl jsem šťastný, že můžu být alespoň její kamarád. Zatím jsem se s tím spokojil.
"Já jsem Samuel." Vyšel jsem, sní schody a mlčky jí doprovodil k ateliéru.
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya