To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a láskou být milován
Prosím mé návštěvníky, aby propřípad, kdyby něco chybělo, nefungovaly odkazy nebo nešly videa. Prosím Vás, aby jste mi napsali do komentářů nebo na email, aby jsem to mohla napravit. Děkuji. Aya. =O)





Příběh Život Aya Akira Zde




Novinky:
Život Aya Akira - Nečestný boj díl 16
Každá mince má dvě strany - část 10

Leden 2011

L Lawliet

29. ledna 2011 v 23:14 | Aya
L Lawliet

L je vysoce inteligentní, má velké dedukční schopnosti, umí být milý a hodně ryskuje. Vyrůstal v sirotčinci pro nadané děti. Stal se největším tajným detektivem. Jeho pravá ruka je Watari. L má mnoho výstředností, jako je jeho podivný způsob sezení, neustálá chuť na sladké a držení předmětů zvláštním způsobem. Sladké mu pomáhá se soustředit a je výborné na přemýšlení. Při vyšetřování "Kira" se L ukázal státní policii Japonska, aby spolu mohli pracovat na případě. Své pravé jméno neprozradil, nechal si říkat L, Ryuzaki nebo Hideky Riuka. I přes všechno ryskoval, že ho Kira může zabít.
Rodina: neznámá





Aya: On je tak úžasněj, naprosto k sežrání =DD Do něho jsem se zamilovala hned jak jsem ho uviděla =DD *-* *-* *-* *-* *-*

Škola nebo láska 3

9. ledna 2011 v 16:32 | Aya
Škola nebo láska 3

Aya: No jak si se mi to nevešlo ani do článku Škola nebo láska 2, tak jsem dala pokračování do Škola nebo láska 3. Už pomalu dokončuji příběh, tak přeji krásné čtení. =O)


Ubrečená a nevím, co mám dělat. To přece nemůže být pravda. Nikdo nic neví. Jak to? Vždyť si to přece domlouvali ve škole. Někdo to snad musí vědět! Já to musím nějak překazit. Vždyť ho zabijí! To přeháním, jinak by šli sedět, ale Rikovi to je jedno. Já ho tak nenávidím! Jak jsem ho mohla vůbec milovat, to nechápu a asi už nikdy nepochopím. Jestli něco udělá Samuelovy, tak ho vlastnoručně uškrtím a jeho ostatky hodím do popelnice, ať si tam klidně hrabe v odpadcích. Ehm, co jsem to řekla za hovadinu?

    "Skvělé! Úžasné! Už i v hlavě mluvím blbosti a mluvím si na hlas pro sebe." Šílím.
     "Samuely! Ty idiote!" Co jsi mi to provedl. Tohle se nedělá… miluji Tě.
     Co!? To je to auto! Tím jel přece Samuel, ale řidič jede sám. Jak to? Nestůj tady jako trouba a běž Eny. V duchu jsem se okřikla. Rozběhla jsem se za tím autem. Když už jsem byla u cesty, tak jsem před to auto skočila. Páni, kde se ve mně ten adrenalin bere? Cože? To je Willi? To si mě nepřej! Obešla jsem dveře a otevřela je u řidiče. Rychlostí jsem popadla Williho a vytáhla ho ven. Pevně jsem ho držela pod krkem, ani jsem si neuvědomovala, co vlastně dělám.
     "Willi! Kde je Samuel! Kam jsi ho odvezl! Prosím! Řekni mi, kde je Samuel!" Až teď jsem si uvědomila, že jsem ho nepustila ke slovu. Chudák, byl nějaký vyděšený.
     "On… on. On chtěl jen… jen odvézt ke srázu Vader, ale neřekl mi, proč tam nutně chce!" řekl to trochu koktavě, ale rozuměla jsem mu.
     "Willi, odvezeš mě tam? Prosím! Samuelovi jde o život! No, tak. Prosím." Naléhala jsem na něj.
     "Co pak jste se dneska všichni zbláznili? Nikam nejedu! Musím do školy, nebo přijdu pozdě!" Snažil se odejít, jenomže já ho pořád držela pod krkem.
     "Odvez mě tam a to hned! Nebo si nepřej vidět, co udělám!" Byla jsem rozzuřená a začala s ním lomcovat. Vytrhl se mi a utíkal do školy. Zvolal na mě ještě něco ve smyslu, že jsem blázen. Vždyť jsem mu nic neudělala. Chtěla jsem jen odvézt. Sakra! Jak se tam jen dostanu. Byla jsem dost zoufalá. Nutně potřebuju, něco čím bych se tam dostala a to hned! Kolo! Jistě, někde tu přece musejí být kola.
     Začala jsem se rozhlížet. Zahlédla jsem stojánek s kolami a rozeběhla se k němu. Samé malé, tu snad jezdí jen děti? Popadla jsem jedno kolo nebo spíše kolečko a rozjela jsem se.

    Jelo se hrozně blbě a ještě k tomu se na vás lidi koukají jako na blázna. Ani se nedivím, když kolo má ještě třásničky na řídítkách. Ježkovy oči! Taková móda ještě existuje? Na tom kole si připadám jako nějaká puťka. Vlastně ani nevím, kudy se tam jede. No zkusím to vzít zkratkou, kdysi jsem tam chodila jako malá. Já jen doufám, že je v pořádku. Protože kdyby se mu něco stalo kvůli mně, tak to asi neunesu. A co když už je po něm? Co budu dělat? Přestaň! Takhle jsem nikdy neuvažovala! Proč bych měla začít. No, paráda, ještě ke všemu musí pršet!
     Někam jsem dojela, myslím, že blízko srázu. Nemohla jsem dál jet, jelikož byla rozbahněná cesta, tak to kolo prostě nechtělo jet. Slezla jsem z kola a rozeběhla jsem se ke srázu. A připravovala se na nejhorší. Běžela jsem, co mi síly stačily, nemám běhání zrovna v lásce, ale když vám o někoho jde, jste rychlejší než Superman.
     Když jsem doběhla na určené místo, nemohla jsem popadnout dech. Ne z toho běžení. Viděla jsem něco, co jsem neměla, nechtěla a nepřála si vidět. Samuel ležel obličejem k zemi. Ani jsem neotálela a sklouzla jsem ze srázu k němu dolů.
     "Samuely. Samuely, prosím." Otočila jsem ho na záda a hlavu jsem mu držela v náruči.
     "Samuely. No tak otevři oči, prosím!" Snažila jsem se ho probudit a zároveň ho konejšila. Vůbec jsem si neuvědomila, že celou tu dobu na mě kouká Rik a jeho společníci. Chtěla jsem Samuela odsud dostat, je promrzlý až na kost a možná má i něco zlomeného. Jenže Rik mě chytil za paži a prudce mě zvedl a táhl pryč. Vykroutila jsem se mu.
     "Co ode mne chceš! Máš, co jsi chtěl! Málem jsi ho zabil! Čtyři na jednoho, to je mi teda odvaha!" Řvala jsem na něj, jinak jsem na něj mluvit nemohla.
     "Ty jsi moje, Růžičko. Přece by, ses nezahazovala s takovou nulou, jako je on. Co z toho budeš mít? Pojď s námi a jeho tu nech. Jsem lepší než on." Usmál se. O co se snaží? Sním, bych ani za mák nešla.
     "Děláš si ze mě srandu? S tebou, abych byla zase tvoje loutka? NIKDY! A nešahej na mě! On je možná nula, ale ty jsi srab! Naivní srab, který si myslí, že dostane vše, po čem si řekne! Ne, myslíš si, že dostáváš všechno, ale ty všechno ztrácíš! Skončila jsem s tebou." Chtěla jsem se otočit a jít za Samuelem, jenže…
     "Děvko!" vylétlo Rikovi z úst jako na popravišti.
     I přesto, že pořád pršelo, jsem se prudce otočila a vrazila mu pěstí do obličeje. To byl adrenalin! Hned jsem se cítila lépe.
     "Vypadni, nechci tě ani vidět." Řekla jsem mu. Viděla jsem, jak mlčky odcházel uražený a poražený. Nikdy neuzná svoji porážku, ale na chvíli budu mít od něj klid. Doufám. Samuely, rozeběhla jsem se k němu. Jak tě odtud dostanu? Bratr? Popadla jsem mobil a hned mu zavolala. Hned po prvním zvonění to zvedl. "Hal…"
     "Bráško, prosím přijeď ke srázu Vader. Hned! Potřebuji nutně tvoje auto a tvojí pomoc. Honem." Řekla jsem spěšně.
     "Tak dobře. Hlavně se uklidni. Jsem kousek od srázu. Hned tam budu." Zavěsil.
     Alespoň, že mi pomůže on, vždycky mi pomáhal. Doufám, že bude Samuel v pořádku a pršet by už taky mohlo! Jak jsem držela Samuela v náruči na zemi, všimla jsem si něčeho blýskavého vedle mě. Byl to můj řetízek po babičce. Hned jsem si ho vzala. Připadalo mi to jako dlouhá doba, než bratr přijel a našel nás.
     "Co se stalo?" udiveně koukal na mě a na Samuela.
     "Musíš mi, sním pomoc. Já ho nahoru sama nevytáhnu a nevím, jestli má něco zlomeného."
     "Dobře, chytneme ho z obou stran a zkusíme ho vytáhnout" řekl bratr a hned mi s ním pomohl na nohy. Dostat se ze srázu dolů je snadné ale nahoru je dost obtížné, ale povedlo se. Dali jsme ho na zadní sedadlo a já si sedla k němu.
     "Pojedeme k nám domů." Víc jsem neřekla. Bratr se mě na nic neptal. Byla jsem hodně rozklepaná a nechtělo se mi mluvit.
     Dojeli jsme k nám domů. Vytáhli jsme Samuela ke mně do pokoje. Brácha mu sundal oblečení a dal mu svoje suché oblečení. Já jsem se mezitím převlíkala taky a snažila jsem se vzpamatovat ze všeho, co se odehrálo. Když už jsem mohla jít za Samuelem do svého pokoje, tak mi bracha řekl, že má asi polámané žebra, ale měl by být v pořádku.
     Přisunula jsem si židli k posteli a namočila jsem hadr, abych mu mohla umýt špínu z obličeje. Proč jsi tam musel jít? Kdybys tam nešel, tak by se to nestalo. Chvíli jsem na něj koukala, ale byla jsem tak unavená, že jsem usnula.

Když jsem se probudil, nechal jsem zavřené oči a jen vnímal. Vím, že jsem určitě nebyl venku. Měl jsem suché oblečení, ležel jsem na něčem měkkém a bylo mi teplo. Musel jsem být v místnosti. Nevím, u koho jsem a ani nevím, jak jsem se sem dostal. Od té doby, co na mě šli Rikovi poslíčkové si nepamatuji vůbec nic.
     Když už jsem se zmohl otevřít oči, viděl jsem místnost. Jak jsem si myslel. Ležel jsem na posteli a viděl ji. Seděla na židli, hlavu a ruce měla opřené o postel a spala. Díval bych se na ni klidně celou dobu.
     Snažil jsem se posadit, ale celé tělo mě bolelo. Začínám litovat, že jsem tam vůbec šel. Nezbývalo mi nic jiného než ležet. Koukl jsem se znovu na Eny. Rukou jsem ji pohladil po vlasech. To jsem ovšem neměl dělat, jelikož se vzbudila. Zavrtěla se a na mě zamrkala. Nic jsem neřekl a jen jsme se na sebe dívali.
     "Samuely. Jsi… jsi v pořádku. Bolí tě něco?" řekla trochu ospale.
     "Ne, vlastně ano. Já nevím. Eny já se omlouvám, jen jsem chtěl, aby ti konečně dal pokoj. Nechtěl jsem, aby ses kvůli němu pořád trápila a…" řekl jsem rychle, ale ona mě zatrhla.
     "Pššš, nemluvme teď o tom. Důležité je, že jsi v pořádku. Musíš teď odpočívat v klidu. Brácha mi řekl, že bys neměl mít nic zlomeného, ale já stejně nechci riskovat. Chtěla jsem zavolat k tobě domů, ale mobil jsi mě rozbitý." Řekla mile.
     "Eny, potřebuju domů," i když mě bolelo celé tělo, snažil jsem si sednout, ale Eny po mě vyskočila a strčila do mě, abych si lehl.
     "Ne, ne, ne, jen lež a já ti půjčím mobil a zavoláš domů."
     "To bude menší problém, jsem jedem z mála, co si nepamatují čísla." Přinutil jsem se k úsměvu.
     "Aha, tak to bude menší problém. Stejně tu musíš zůstat, v takovém stavu nemůžeš jít domů." Byla přesvědčená, že u ní zůstanu.
     "Promiň, jsi moc hodná, ale opravdu potřebuju domu. Já děkuju, že jsi mě sem dostala, i když nevím jak, a co se stalo. Ještě jednou děkuju, ale opravdu musím." Opět jsem se zvedal, všechno mě bolelo a byla to fuška, než jsem se zvedl.
     "Moment, když je to tak nutné, tak můj brácha tě odveze a já pojedu s vámi, musím na tebe dávat pozor." Odpověděla a odešla pro bratra.
     I přes všechny moje protesty, my pomohli nasednout do auta. Cestou mi Eny řekla všechno, co udělala od mého odjezdu. Všichni jsme se tomu už jen smáli. Já z těžka, protože mě, jak už jsem říkal, všechno bolelo. Dojeli jsme k nám domů. Eny mě podepřela a šli jsme k mému domu. Doma se svítilo, takže máma s tátou jsou určitě vzhůru. Vešli jsme dovnitř.
     "Propána Jána, co se ti stalo? Bolí tě něco. Pojďte dovnitř." Řekla má matka. Mohl jsem to čekat.
     "Dobrý večer." Pozdravila Eny moje rodiče.
     "Ahoj děvenko, ty budeš určitě Eny. Samuel nám o tobě vyprávěl. Děkujeme, že jsi ho sem přivezla, měli jsme o něj strach. Co se vůbec stalo?" mluvila máma a do toho začal něco žbrblat otec. Tohle mi ještě scházelo, to snad ne.
     "No…"
     "Mami, prosím, teď ne. Já ti to potom všechno vysvětlím." Nevěděl jsem, co říct, jen jsem chtěl, aby už radši nemluvila.
     Eny mi pomohla do mého pokoje na postel.
     "Eny, děkuju. Děkuju za všechno. Hodně jsi mi pomohla a já nevím, jak bych se ti odvděčil." Já jsem takový blbec.
     "Ne, to co jsi udělal pro mne, je mnohem víc než jsem, já udělala pro tebe. Měj se a brzy se uzdrav. Děkuju, ahoj." Usmála se a pomalu kráčela pryč.
     "Eny! Počkej! Omlouvám se, ale mám tě rád a to co se stalo u školy, nechtěl jsem, ale musel. Nikdy by mě nenapadlo, že to vyslovím, ale nechtěla bys se mnou chodit?" Já jsem takový blbec, co to do mě vjelo.
     "Paní Watsonová, Samuel se zřejmě bouchl do hlavy, dejte mu něco na hlavu, děkuji. Dobře se o něj postarejte. Ahoj Samuely. Na shledanou Pane Watsone, na shledanou Paní Watsonová." Rozloučila se a odešla z pokoje, usmívala se a nic jiného neřekla.
     Slyšel jsem ještě, jak se baví s mámou. Určitě ji zase poučuje. No, řekl jsem, co jsem chtěl. Vrátit to už nevrátím.
     "Je to milé děvče. Měl jsi pravdu." Řekla mi matka.
     "Jo, já vím, jenže jsem to všechno zvoral." Odpověděl jsem.
     "Myslíš? Nikdy neztrácej naději, chlapče."
     Natáhl jsem se na postel a chtěl usnout, jenže v té chvíli, zapípal mobil. Koukl jsem se, přišla mi zpráva, od neznámého čísla.
     "ANO" Chápal jsem moc dobře, od koho je a co znamená. Byl jsem hodně šťastný.







Konec

Death Note

8. ledna 2011 v 16:00 | Aya
Death Note

     Hlavní postava Light Yagami, který je nadprůměrný a inteligentní student, nalezne černý sešit s nápis Death Note- Zápisník smrti, který do světa lidí úmyslně upustil Shinigami- Bůch smrti. V Zápisníku Light zjistil, že majitel toho to sešitu dokáže zabít jakéhokoliv člověka na Zemi, pokud zná jeho jméno a obličej. Light nevěří, ale po pár experimentech zjistí, že zápisník opravdu funguje. Uvědomí si, že by mohl být mnohem víc než géniem, být Bohem. Začne pomocí zápisníku zabíjet zločince. Lidi ho nazývají Kira. Záhy byl povolán světoznámý detektiv zvaný L supermozek, který vyniká nadprůměrnou inteligencí a dedukcí. Tento tajuplný detektiv začal na Kirově případu pracovat s policií inkognito a brzy zjistil, že Kira pochází z Japonska a dokáže zabíjet pouhou myšlenkou Policie všech států začínají hledat vyníka. Začíná souboj intelektů. Do hry se zapojuje i sarkastický majitel Zápisníku smrti, Ryuk, který doprovází Lighta a komentuje jeho pokusy o to stát se bohem spravedlnosti i smrti.
     Po 5 letech se do vyšetřování "Kira" zapojí Near, ze sirodčince pro nadané děti. Near chce společně s Mello porazit Kira. Mello se, ale proti Near obrátí, proto také Near musí vyřešit případ Kira sám. Podaří se Light Yagami, zvaný Kira dostat? To se dozvíte ve 37 dílném anime.


Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note
Death Note



Aya: Death Note jsem nejdříve viděla jako natočený film poté jsem se podívala na Anime. Musím říct, že Death Note má něco do sebe, celé jsem to zhltla =DD a L je k sežrání =DD


Death Note trailer první část



Death Note druhá část




Vzhlédnout Death Note můžete

Banshee

1. ledna 2011 v 20:02 | Aya
Banshee

Banshee je hodná a nerozvážná. Sloužila bývalému rytíři. Banshee je víla, která svím pláčem předpovídá smrt. Její slzy se mění v jantar. Kdysi svojí paní Gladys předpověděla smrt a Gladys uzamkla její vzpomínky do jejích jantarových slz a ukryla je do obrazu. Má ráda Paul Ferman.





Aya: Nechtěla bych předpovídat někomu předpovídat smrt =( chudák Banshee

Carlton

1. ledna 2011 v 19:12 | Aya
Carlton

Profesor Carlton je milý. Bydlí v Londýně. Přeje si, aby jeho dcera Lydia Carlton byla v dobrých rukách, a proto když uviděl jaký gentlman je Edgar J.C. Ashenbert, dovolil mu se oženit s Lydia Carlton. Pracuje jako mineraolog.
Rodina: manželka ( po smrti ) - Aurora Carlton, dcera- Lydia Carlton




Aya: Praštěnej profesor =DD
Vím, že to asi nemá cenu, ale přála bych si, kdybyste kopírovali se zdrojem, nebo články nekopírovali vůbec. =O)) Aya